Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Nadešel čas číst Dugina?

Polemika: Nadešel čas číst Dugina?

Polemika: Nadešel čas číst Dugina?

Před několika lety jsem se v žertu bavil s jedním známým–akademikem o tom, že pokud by na stole vedle sebe ležela Popperova Otevřená společnost a některý z Duginových spisů, pak by jedna kniha dost možná shodila tu druhou na zem už jen tím, kolik je v nich vzájemného antagonismu. K dnešnímu dni se sice vyznění děl obou autorů nezměnilo – možná se však trochu mění povrch či tvar daného stolu, případně geopolitického magnetismu, který předměty se po něm pohybující se ovládá.

Zatímco roku 1994 zesnulý Karl Popper spojil svůj život s tím, čemu se mediálně běžně říká „západní demokratický svět“, čerpá dodnes žijící a plné síle se těšící Alexandr Dugin (narozen 1962) ze zdrojů spočívajících spíš na antickém odkazu kombinovaném s klasicistně-osvícenskou evropskou filozofií. V praktické rovině je tak Popper spojován s moderním liberalismem (a jeho geopolitickým útočištěm, jímž je transatlantická zóna), Dugin zase s advokacií moderního konzervativismu (či – dle míry zla příslušných jazyků – až státního oligarchismu či případně fašismu), který má svůj původ v postsovětském Rusku, nicméně úspěšně emanuje do celé Eurasijské oblasti.

Za garanta fungování moderního liberalismu (tj.: nejen liberalismu ekonomiky, ale i společenského uspořádání a vztahů) je dále považována zejména transatlantická „vazba“, to jest provázanost Evropy s USA. Naopak těžištěm Duginovského vidění světa, které lze – dle míry osobní (ne)zaujatosti označit nejrůzněji, tj. od moderního konzervativismu (liberalismus ekonomiky, ale konzervativismus jde-li o politiku, společnost či dokonce kulturu), přes konzervativní demokracii (de facto to samé, jako v předchozí závorce) až po sídlo zdravého rozumu či naopak autoritářskou despocii, je celý prostor Eurasie – Evropou počínaje, Ruskem procházeje a v Číně konče.

Eurasijská myšlena stojí také v centru Duginových (či jakýchkoli podobně „duginovských“) geopolitických úvah, a jako taková přestavuje v zásadě antitezi vidění světa (neo)liberálními (ale i neokonzervativními) brýlemi. Tak tomu bylo po celé období od Brzezinského do (raného) Fukuyamy, kdy se a) transatlantická vazba jevila jako jediná, „teleologicky“ správná meta, která navíc b) nejprve (za Brzezinského) neustále a vytrvale posilovala, až nakonec (za Fukuyamy) plnou silou vykvetla.

Zatímco ale v době fukuyamovského Konce dějin mohly být Duginovy myšlenky na užší až organické (znovu)propojení Evropy, Ruska a Asie považovány za výplod kandidáta na pobyt v komnatě číslo 6, zdají se být aktuálně čím dál samozřejmější.

Dugin rostl v zásadě úměrně tomu, jak Fukuyama – po dosažení kulminace a následného vystřízlivění z opojení globalizací – padal; jinými slovy: jak USA poslední roky diskreditovaly sama sebe, tím víc narůstala prestiž hlavního patrona „eurasijské vzájemnosti“, tedy Ruska. Momentálně jsou USA (objektivně) na pokraji izolace, kterou samy sobě naordinovaly, a to za situace, kdy EU v podstatě v úzké koordinaci s Ruskem a Čínou řeší, jak budou všechny tyto tři entity nadále udržovat obchod a hlavně peněžní výměnu s dřívějším arciďáblem Íránem. Jak sem tam v diskusích se známými či v osobní korespondenci se čtenáři poznamenám, lze se tak možná i pro vyřešení konfliktů typu Sýrie, Ukrajina, Jemen či Izrael/Palestina spolehnout nejprve na vytvoření určitého „velkého rámce“, v němž se dané problémy určitým způsobem neutralizují, vyšumí, či – chceme-li – vyhnijí. Ne nepodstatný vliv na to, že něco takového bude možné, bude mít jak a) právě oslabení transatlantické vazby a tedy vlivu Washingtonu na dění v „Eurasii“, tak b) právě návrat k určitému „klasickému“ geopolitickému magnetismu vztahů mezi (kontinentálně spojenými) celky, které jsou spolu navíc kulturně, společensky, obchodně i strategicky svázány po tisíciletí.

Pokud se tak stane, bude zajímavé pozorovat určitý „triumf“, s nímž právě Dugin vystřídá „padlého“ Fukuyamu, potažmo Poppera či Brzezinského. Neméně zajímavé pak bezpochyby bude sledovat i případné horlivce, kteří jeho díla – s podobnou vervou, s níž tak před dvaceti lety činili u Fukuyamy – budou vychvalovat, doporučovat a prosazovat, případně mezi publikem nejen akademickým šířit coby další zaručeně ultimátní, osvícený až téměř zjevený a shůry seslaný zdroj poznání.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts