Íránský prezident evidentně ještě neřekl k nedávným nepokojům své poslední slovo – přinejmenším dle libanonské Daily Star se čerstvě neudržel a tak trochu si rýpnul v tom smyslu, že „jen ekonomický stav země jedinou příčinou demonstrací opravu nebyl“.
Pokud ale protesty utichly, proč má tento dodatečný (či: nadbytečný) komentář zapotřebí? Důvodů může být víc – jednak může být vnitřně přesvědčen, že to je pravda, jednak může pociťovat nutnost se bránit, protože pokud by se hypotéza, že důvodem demonstrací ekonomický stav země byl, skutečně legitimizovala a prosadila, pak je zde velká pravděpodobnost, že za viníka bude dříve či později označen s konečnou platností on. Případně by s ním aspoň zůstala spojena trpká pachuť plynoucí z pocitu mas, že „za to může Rúhání“.
Rúhání šel ale ještě dál – vyzdvihl nutnost existence (či „kultury“) kritiky, konstatoval, že očekávání mládeže stran toho, jak budou žít, se rozchází s očekáváními autorit, které by tu samou mládež rády vychovávaly k obrazu svému, tj. obecně se vyslovil pro větší pluralitu, otevřenost, společenský dialog apod. Tím jinými slovy popsal, co dle něj nefunguje, a připustíme-li, že a) správu těchto záležitostí mají na starosti tradiční mocenské autority (revoluční klérus), b) prezidentova možnost ovlivňovat změnu v tomto směru je více méně jen rétorická, a c) není-li tedy v daných oblastech objektivně pokrok či aspoň vývoj, vyplývá, že tím Rúhání nepřímo zkritizoval právě mocenské autority jako takové.
Tím nejenže se ohradil proti hledání příčin demonstrací v ekonomické rovině, ale zajistil, že klérus si přes svůj ekonomický výpad (proti Rúhánímu) vysloužil (od toho samého Rúháního) obdobně závažné obvinění. Nelze přitom vyloučit, že jedna či druhá strana bude v obviněních pokračovat. Pokud by vztahy mezi prezidentem a klérem byly dobré, možná by klíčové mocenské autority hned na začátku zůstaly u toho, že by z demonstrací obvinily neuchopitelné „zahraniční elementy“. Nyní, po Rúháního obraně spojené s útokem, nelze vyloučit, že se na „ekonomiku“ a její vztah s nespokojeností národa podívají komplexněji. Hospodářské portfolio – a úspěšně tomu napomáhá i sám prezident – začíná být v po(d)vědomí všech Íránců totiž stále pevněji a automatičtěji identifikováno právě s Rúháním samotným; přičemž v očích jeho případných klerikálních konkurentů dost možná i s jeho dalším politickým osudem.
Mocenské autority / revoluční klérus mají přitom minimálně dva dobré důvody, proč se Rúháního defenzivně-ofenzivním výpadem dál zabývat. Tím prvním (který je v zásadě stejně jen logickou první polovinou toho druhého) je:
a) nabízející se šance smýt ze sebe vinu a hodit ji na toho, kdo si stále víc sám nabíhá;
… přičemž tím druhým, resp. „dokončením“ (které je ale pro Rúháního potenciálně velmi závažné) je to, že:
b) klérus a jemu věrní si stále víc musí uvědomovat, jak „snadno“ lze situaci vyřešit, přičemž navíc tak, aby se jednou ranou odstranilo z jejich pohledu co nejvíc „much“.
Pokud by totiž pro vládnoucí autority mělo jít skutečně do tuhého, pak rozhodující slovo nebudou mít Revoluční Gardy, basídžové či jakákoli jiná hrubá síla. Rozhodující slovo – podobně jako zde (konkrétně pasáž s Děripaskou) – bude mít prachobyčejné „znárodňování“ či jakákoli obdobná forma navrácení do ekonomiky těch peněz, které se točí buď na soukromých (podnikající bývalí revolucionáři či gardisté, jejich děti), či polosoukromých (nadace) účtech. Chameneí má totiž i v tomto stále poslední slovo, tudíž dojde-li k něčemu takovému, udělá jeho kohorta přes noc desetkrát víc, než byl Rúhání schopen (či neschopen) s obtížemi v rámci „normální“ ekonomiky zvládnout za poslední cca 4 roky. A to možná ještě včetně genderové vyváženosti, protože Chameneímu loajálních (konzervativně smýšlejících) dam je v Íránu také víc než dost. Lidé – protestovali-li tedy skutečně proti aroganci, korupci, ekonomickým selháním a dalším společenských neduhům – ho budou ze dne na den milovat; naproti tomu Rúhání (společně s Ahmadínežádem a/či kýmkoli dalším) neprodleně skončí v propadlišti dějin.
S Chameneím půjde judikatura, všechny zdánlivě „cool“ postavy jako Alí Láridžání či Džavád Zaríf, stejně jako i drtivá většina Qomu, který se již dávno nehlásí k Borúdžerdímu a jeho principu udržování distance od státní moci. Nebo jinak: on se k tomu přístupu vlastně svým způsobem hlásí – je totiž opět konformní se státem a jeho politikou, jen to není stát ztělesňovaný šáhem, ale revolučním klérem, u něhož je právě politická angažovanost (na rozdíl od Borúdžerdím v padesátých letech propagovaného qomského duchovního zahloubání se, programově prostého jakýchkoli ambic cokoli v reálném světě měnit) od šedesátých let 20. století základním definujícím rysem. Výsledkem nicméně je, že i současný „akademický“ Qom je v podstatě bezezbytku loajální teheránské moci.
Tato moc má přitom stále dost pák na to, aby si zjednala pořádek; zároveň má už dost rozumu na to, aby tak učinila chytře, podobně jako obrovské ekonomické možnosti i latentní vliv či pádné přesvědčovací argumenty na všechny, kdo díky němu zbohatli.
Nelze tedy vyloučit, že „zachází-li“ Rúhání s ekonomikou (či je mu „zacházení“ s ní stále víc přisuzováno), může právě ekonomika být v rukou kleriků paradoxně tím nejúčinnějším nástrojem, kterým – bude-li Rúhání dál signálně reagovat na hozené rukavice mocenských autorit či některých jim loajálních entit – dost pravděpodobně i sejde.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
