Poslední dobou se hodně diskutuje o tom, že tradiční dělení na „pravici / levici“ nahrazuje spíš osa „konzervativní – liberální“. Možná tak uniká jedna podstatná věc, a sice, že čistá „levicovost“ v reálu neexistuje a v podstatě ani nikdy neexistovala. Zároveň není možná úplně jasné, že „liberální“, „konzervativní“ i „pravicové“ jsou jen jiné slovní nátěry pro kapitalismus.
Osobně chápu teoretické limity „levicovosti“ jako maximální možnou míru „solidarity“ či „altruismu“, případně tedy přístup a) „novozákonní“ (to když bude statků dost a jde jen o to, jak se budou dělit), nebo b) „buddhistický“ (to když buď statků bude nedostatek nebo když se dohodneme, že radši nic vyrábět nebudeme proto, abychom se o to pak nepohádali, neboť víme, že základem veškerého utrpení je touha, resp. potřeba mít). Pokusy toto uskutečnit byly ideálům vzdáleny, aspoň ale ukázaly na limity praktické.
Bipolární svět a souboj „dobra se zlem“ (resp. „komunismu“ s „kapitalismem“ – nebo naopak, jak kdo chce) měl jeden zásadní důsledek: lidé, zvyklí na klasickou polaritu „levicovost, socialismus, silný stát“ atp. versus „pravicovost, thatcherismus či reaganismus, volný trh, přežití silnějšího atp.“ toto dělení zautomatizovaně převzali i do současnosti, kdy už je ovšem takové vidění světa passé. Zároveň nepochopili, že a) levicovost založená na sklonu k altruismu je utopie, která přežívá tak akorát v alternativní literatuře či serverech, b) nejživotaschopnější je sociální darwinismus, který se prosadí dříve či později v jakémkoli zřízení, přičemž dnes c) reálně existuje jen „pravicovost“.
Tu už má smysl dělit, a to v podstatě na dva stále výrazněji identifikovatelné typy. Zhruba podle způsobu (a do určité míry i místa) realizace jsou jimi a a) „liberální kapitalismus“ a b) „státní kapitalismus“. „Liberální“ dlouhodobě fungoval (nebo se tak aspoň tvářil) na Západě, jeho „státní“ bratranec se mu stal nápodobou na Východě (tím myslím zejména zájmový okruh bývalého SSSR). Tam (tedy, pardon: zde) se vyznačuje extrémní tendencí k tomu, aby a) moc byla v rukou oligarchie či se do ní dřív nebo později, pokud možno bezbolestně, dostala (přičemž oligarchové leckdy připomínají dobově adaptované vtělení východoslovanských velkostatkářů, případně – a hůř – kozáckých mocenských elementů), jakož i b) snahou o co nejdůslednější imitaci liberálního prostředí (aby se nepřišlo na to, že ten celý systém svou redistribucí statků připomíná opravdu spíš Záporožskou Sič, než ekonomiku).
Pro praktickou orientaci v postsocialistické realitě je pak nejdůležitější uvědomit si to, že zatímco liberální kapitalismus byl vždy biotopem „tradičních“ západních elit, stal (či stává) se právě státní kapitalismus zřejmě nejživotaschopnější formou zachování skoro všech klíčových struktur fungujících v nástupnických teritoriích SSSR a jejich satelitech (tj. nejen ve Střední Asii a samozřejmě Rusku, Ukrajině, Bělorusku, Zakavkazí či dalších bývalých republikách, ale v nějaké formě prakticky v celém postsovětském východoevropském světě – pochopitelně včetně Slovenska i Čech.
V posledních jmenovaných trvalo vítězství oligarchů nad liberálním kapitalismem možná trochu déle, ale (zřejmě i) za pomoci jedinců typu „lidí z prognosťáku“ (tj. i těch, které expremiér Topolánek údajně nedávno trefně nazval „postavami z Cibulkových seznamů“), případně více či méně nastrčených panáků „z praxe“ (Kellner, dost možná Babiš, další) k němu dochází úspěšně a přirozeně (… a propos, on ještě někdo opravdu věří tomu, že si někteří z nich vlastní pílí a umem shromáždili majetek až za několik miliard dolarů?!?).
Uvažovat, že přes taková schémata si Moskva nadále nejen u nás, ale i jinde drží svůj vliv, by při (namátkou) Zemanových kontaktech, Babišově strategických akvizicích zasahujících do celé střední Evropy (!) či Kellnerových aktivitách obecně skoro až nemuselo být od věci.
Na stejném základu jsou pochopitelné i sympatie oligarchů k Číně, ačkoli a) Čína hraje poslední dobou vždy relativně otevřeně a předvídatelně, zároveň b) se její (za každých podmínek i režimů „ve dřeni“ stále konfuciánské) civilizaci musí přiznat cílevědomost, vytrvalost, podobně jako i jistá atraktivní elegance.
Jako další z „nepřímých důkazů“ o případných „nadstandardních kompatibilitách“ slovanského statkářského ducha napříč hranicemi postsovětských států může sloužit prostý fakt, že ani liberalismus, ani skutečné levičáctví nikdy nepřišlo z Východu. Z něj k nám dolehl vždy jen určitý slovanský komun(al)ismus, tj. nikoli komunismus jakéhosi marxistického stylu, ale spíš cosi, co lze odvozovat od slov jako komuna (ale spíš opričniky dozorovaná, ne ta francouzsky egalitářská) či komunita – prostě zas ta Záporožská Sič, v čele s atamanem, jen podle potřeb vždy čas od času natřená na růžovo. Je nasnadě, že na takovém základě se vždycky mohly rodit jen nápodoby nebo mutace něčeho, co vzešlo ze skutečně svobodného – tím ale neříkám vždy nutně spravedlivého – ducha (ať už) trhu, nebo altruismu.
Nakonec ale coby – když to zobecníme, vidíme, že ve finále se jak státní, tak liberální kapitalismy na aktuální (globální) úrovni stejně střetávají v jednom („pravicovém“, resp. „liberálním“) souboji, ve kterém pravidla platí podle toho, jak si kdo dovede obhájit jejich přiohnutí, a kde jen ten nejlepší bere vše.
V tomto světle je slabost prezidenta Zemana (a jeho blízkých) k čínským projektům, ruské duši a celkově přístupům v duchu určitého „globálního národohospodářství“ docela pochopitelná. Na druhé straně nevylučuji, že to může být i vizionářské, protože právě určité formy státních kapitalismů či oligarchismů (a to nejen v obřích říších Východu, ale třeba i v postbrexitové Anglii, postpučovém Turecku nebo u nás) mohou být (přes svůj těžký rozpor s nejlepšími ideály „reálného sobotkismu“) aktuálně tou nejlepší platformou pro restart ekonomiky, stabilitu i nové uspořádání světa.
Bez ohledu na to ale vrcholně pozoruhodným jevem nadále zůstává, nakolik jsou mnozí protagonisté této „atamanské“ éry dlouhodobě a úspěšně schopni budit dojem, že „tam někde v srdíčku“ jsou vlastně levičáky.
Ondřej Krátký, Dealtrade Group / Rebuildsyria.cz
