Poslední dobou se v souvislosti s Ruskem, jeho dějinami i přítomností častokrát brousí kolem termínu „smuta“. Výraz si zaslouží pár poznámek, z nichž jedna může být lingvistická: nejde tu o souvislost se smutkem, ale složeninu předpony a kořene, tj. „s“ + „mutiť“, tj. cosi jako dis+turb, za+motat, roz+vířit či z(a)+kalit, případně per+turbare (spíš než např. re+volvere), zkrátka tedy zamíchat, zpřeházet či vytvořit chaos (ale na rozdíl právě od re+voluce stav klidu pouze rozvrtat, aniž by ten byl opětovnou (re+)kon+solidací znovu uveden v řád; zatímco „revoluce“ v sobě obsahuje jednak okamžitost a aspekt dokonavosti, „smuta“ je spíš trvalejší proces, naplnění jehož významu spočívá právě v jeho permanentní „nedokonavosti“, resp. nedokončenosti, tj. zmatku povahy trvalé).
V tom tkví také hlavní smysl a úměrně tomu vnímání daného výrazu Rusy samotnými: zatímco v říčním ohbí taková „perturbace“ (či „involuce“) jenom zvedne bahno a možná ještě přispěje k reorganizaci příslušného biotopu (tj. cosi jako „re+voluce“ v „demokratickém“ světě), je efekt, který taková společenská „in+voluce“ má na (většinou tradičně, konzervativně, hierarchicky až pyramidálně organizovaná) východní společenství, maximálně „dis+turbing“ – tudíž znepokojivý. Je k tomu ostatně pěkná paralela v citátu z čínských dějin (v různých obdobách tradovaná již zřejmě z éry válčících států), který současníky nabádá k tomu, aby se pokud možno „střehli života v časech změn.“
Z hlediska historie je za „klasickou“ smutu považované dynastické bezvládí po faktickém vymření (carské linie) dynastie Rurikovců (1598; respektive po skončení carského mandátu původního „úředníka“ Borise Godunova roku 1605) a nástupem Romanovců (1613) – období provázené ekonomickým strádáním, nejistotou, zmatky, lžimonarchy, nadvládou polsko-litevských pánů (tj. šlechticů) a celkovým „vykloubením“ ruského státu. Je možná zajímavé dodat, že Evropa, žijící v katolicko-protestantském napětí jen dočasně neutralizovaném Augsburským mírem (1555), měla na jedné straně sice před 30-letou válkou, na druhé straně již ekonomicky a) plně profitovala z kolonizace Amerik, postupně b) se konsolidovala či aspoň vymezovala proti Osmanům na jihozápadě (když už ne jinak, tak právě nalezením ekonomického substitutu právě v podobě Amerik, tj. jinde než na Východě; stejně tak Osmané sice ještě stále byli těsně před svým zenitem, neměli však daleko od nástupu cesty k pozvolnému úpadku. Ten šel ruku v ruce – ač nepřímo – s počátkem pozdější nezadržitelné koloniální expanze a dominance Západu; tu si konkrétně Anglie nejdřív otestovala právě na Rusku z doby před nástupem „zakalených časů“ – plně ji však rozvinula až v podobě Východoindické společnosti vzniknuvší roku 1600, tj. v zásadě těsně poté, co pokračování exkluzivní ekonomické spolupráce s Londýnem Rusko po nástupu posledního z Rurikovců, Fjodora I. Ivanoviče, syna Ivana IV. Hrozného a vládnoucího tak či onak s pomocí regenta Borise Godunova, odmítlo).
Pro dnešní dobu je podstatné to, jak si Rusko s vnitřním chaosem (společenské i ekonomické povahy) i vnějším ohrožením (ze strany Polsko-litevské unie snažících se utvrdit nadvládu nad Kremlem) poradilo: vojensko-ekonomickou aliancí velkoobchodníka Kuzmy Minina s rurikovským princem Dmitrijem Požarským a jím vedeným vojskem. To roku 1612 definitivně vytlačilo polsko-litevskou alianci z Moskvy a umožnilo nástup (tehdy 16-letého) Michaila I. Romanova do Kremlu coby nového cara (a zakladatele dynastie Romanovců). Vychýlení z předvídatelnosti, které sice trvalo „jen“ osm let, a zároveň jeho náprava dvojicí akčních a organizačně nadaných mužů s kontakty na všechny včetně podsvětí i báby kořenářky, nicméně „vlasteneckým srdcem“ na pravém místě vytvořilo v kolektivní paměti vzorec, který v ní má dodnes nezastupitelné místo. V průběhu staletí se možná zjednodušil a romantizoval, tím víc ale do popředí vystoupily hlavní milníky jeho narativu.
Ruské 17. – 19. století se po odražení se ode dna odehrává ve znamení cesty ke vstupu do mezinárodní geopolitické hry. V jeho rámci jsou případné obtíže, boje či krize jednou imperiálně expanzivní, jednou spíš vynuceně defenzivní (Napoleonovo tažení 1812), jde vždy o více či méně vědomé akce, při nichž přes případné dílčí nezdary nedochází k žádnému pocitu ztráty kontroly nad vlastními věcmi či ohrožení stability státu či společenských pořádků jako takových.
Porušením tohoto pravidla je až zvláštní druh „smuty“ z první poloviny století dvacátého: není jím Únorová (1917) ani Říjnová (1917) revoluce, ale zrada Německa ve druhé světové válce a z ní vyplývající důsledky. Kromě materiální a fyzické destrukce do fatální porážky Němců jde přitom hlavně o velmi pravděpodobně proběhnuvší zásadní změnu v geopolitickém uvažování Sovětského svazu vůči zahraničí. Ten od dané doby začal svou (obrannou či, chceme-li, preventivní) politiku stavět na (až doktrinální) a) apriorní nedůvěře vůči Západu vycházející z přesvědčení jak o jeho b) až „genetické“ proradnosti, tak c) neutuchající snaze Rusko dobýt, získat pro sebe, vykořistit a celkově porobit. Zhruba v takovém uvažování má své kořeny koncept blízkého zahraničí, resp. nárazníkových států jako předcházení jakékoli novodobé „smuty“.
Tento koncept se utvrdil zejména za socialismu, kdy sovětské satelity do značné míry plnily funkci určité předsunuté hradby. Jeho princip jde ale za hranice socialismu či jakéhokoli jiného -ismu; jedná se v zásadě o obyčejné vytvoření a následné využití (někdy i ekonomicky bohatší) periferie jako nárazníkové zóny. Slovní spojení „světu mír“ (resp. jakýsi sovětský „export míru“) lze tak ze subjektivního pohledu Moskvy takto číst i jako „už nikdy ne nám chaos v té podobě, co způsobila hitlerovská zrada a invaze“. Jinými slovy: „šířit“, resp. jakýmkoli jiným způsobem podnikat preventivní kroky k tomu, aby nedošlo k omylu a následnému ohrožení toho typu, k němuž došlo v důsledku (jednostranného německého porušení) paktu Ribbentropa s Molotovem.
Že taková prevence může z objektivního hlediska místy hraničit až s imperiálními praktikami, bylo z pohledu Moskvy vždy dobře obhájitelné tím, že i americká „obrana“ či „šíření“ demokracie (tj. podobně vznešený, bohulibý a ušlechtilý cíl) je standardně provázeno kolaterálními škodami; a i tak na tom v daném ohledu bylo SSSR zřejmě pořád ještě lépe. V této rovině lze chápat, že zatímco americko-západní šíření demokracie je spíš expanzionistické (resp. ideologicko-expanzivní), bylo sovětské činění především preventivní; byť – uznávám – na základě strategické úvahy, která vyvěrala z dějinné paměti kolektivního mozku do určité míry zasaženého stihomamem. Taková paranoia však není o nic méně nepochopitelnější než zejména v druhé polovině dvacátého století stále obsesivnější potřeba USA o demokratickou a liberalizační „osvětu“ všude tam, kde to jen trochu šlo.
Tvrdý rozpad sovětské idyly během jelcinismu (90. léta 20. století) přišel skoro přesně 400 let po počátku „klasické“ smuty, ve svém největším rozpuku trval opět cca dekádu let a vyznačoval se masivním přerozdělováním vlivu a majetku i posilováním vlivu Západu na Rusi. Ne náhodou toto vše vyvolalo reminiscence na události z počátku 17. století.
Jediným, ne však nepodstatným, rozdílem byl odlišný globální (zejména ekonomický) kontext: kombinace deregulace a snížení ceny ruské práce, umožnění přístupu ekonomickým subjektům na světový trh (tj. přímý zdroj deviz), stále velmi silného ekonomického potenciálu (jak průmyslového, tak surovinového) a živelné oligarchizace vytvořila efektivní kanály na generování zisku. Zároveň nadále evidentně přetrvávaly (bezpečnostní, resp. zpravodajské) struktury, jejichž prioritou nebyl ani tak zisk, jako spíš přežití státu a konsolidace moci v jeho rámci, zároveň ale v ruských rukách.
Spojení obojího (ekonomické zdroje a „vlastenecký“ zájem o moc) tak v ruském lidovém pojetí nakonec spasila Rusko podobně, jako na začátku 17. století aliance velkoobchodníka s masem s elitním vojenským velitelem – Kuzmu Minina zastoupil kapitál, rurikovského prince agent novodobé (mocenské) šlechty (KGB). Oba se vzali zdánlivě odnikud, nepřímo tím ale znovu potvrdili „chápání lidu“, že bude-li Rusi nejhůře, je tu stále její schopnost takovou svou kulturní variantu Blanických rytířů vygenerovat (potažmo snad dokonce to, že taková pojistka je – možná i vědomě – držena v záloze průběžně pro kterýkoli další případ, kdy by ke skutečné systémové krizi a ohrožení integrity státu mělo dojít). Pochopíme-li tento – byť velmi zjednodušeně osvětlený – úhel pohledu, můžeme se přiblížit k pochopení precedentů toho, jaká směs mesianismu, vyvolenosti, služby vlasti a dějinné příležitosti i výjimečnosti se honí v hlavách nejen současných hybatelů Ruska, ale i mnoha obyčejných Rusů: na pozadí směsi romantiky, vlastenectví i touhy zvednout znovu povstat z popela je tu eminentní vůle po tom „dokázat si sobě a ukázat ostatním“.
Podobnost tu není čistě náhodná, zároveň symbolika i „estetika“ daných událostí jsou pro kolektivní chápání věci i jakékoli politické nakládání s ním velmi důležité. Dá se tak předpokládat, že i zde by odražení ode dna mělo být následováno z historického pohledu logicky navazujícím krokem spočívajícím v energickém vstupu na světovou scénu. A je-li daný odraz ode dna navíc posílen právě oživlými historickými analogiemi, nelze se divit, je-li zde tendence uskutečnit takové obnovené entrée do globální geopolitické hry v zásadě neprodleně a při každé nabízející se příležitosti.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
