Království Saúdské Arábie je momentálně v centru dění a tomu odpovídá i záplava komentářů a spekulací, přičemž každý autor vzhledem k ne zrovna snadné dostupnosti hloubkových informací z Rijádu tak nějak hledá „jak do toho“. Přispějme i my naší další troškou do mlýna – jdouce „do toho“ přes zamyšlení nad právě avizovanými saúdskými reformami, jež se celým dramatem vinou jako červená nit.
Vyjdeme-li z objektivních konstatování či „faktů“, můžeme připustit, že Království potřebuje určité strukturální reformy v ekonomické rovině, přičemž národu by možná prospělo i určité uvolnění tuhého kodexu chování, přinejmenším zde je ale na diskusi, zda si liberalizaci v tomto směru skutečně přeje většina.
Další faktem je, že reformy v lidských právech by si určitě přály neziskovky či nevládní / lidskoprávní organizace, z nichž většina sídlí na Západě či z něj pochází, přičemž jejich hlas má velmi silný vliv právě na západní společenské mínění, přičemž v posledních měsících vše už došlo do stavu, kdy dané mínění museli začít brát vážně i západní politici. Svůj díl na tom má samozřejmě i tisk, zejména levicový.
Co (neo)levicovému tisku na druhé straně nevadilo, byl saúdský podíl na destabilizaci regionu, zejména na sponzoringu a projektování agrese vůči syrskému režimu, a to jak diplomatickým tlakem, tak podporou nejrůznějších teroristických skupin. Přes to, že se saúdskou snahou zničit syrský stát v jeho aktuální podobě například takový Guardian neměl větší problém, informace o tom, jak se věci mají, se ke čtenářům (nejen Guardianu) donesla – a to Saúdům opět nepomohlo.
Dalším faktem je to, že saúdský královský rod je tak rozsáhlý, že už se snad ani o vysloveně příbuzných mluvit nedá, jde spíš o jakýsi hybrid mezi rodinou a komunitou zvíci minimálně městysu. Úměrně tomu se jeho členové mezi sebou jednak znají, jednak sváří. Kromě tohoto vnitřního tlaku je zde a) určitá rezervovanost saúdských „commonerů“ z řad sunnitů vůči královské moci jako takové, potažmo právě vůči povaze a stavu královského rodu, b) odpor z řad šíitských menšin (hlavně ve východní části země) vůči sunnitské nadvládě obecně a v podobě rodu Saúdů konkrétně, jakož i c) potenciální tlak vnější ztělesněný Íránem a tím, co Saúdové a další sunnitské monarchie vnímají jako formování „šíitského půlměsíce“ (zatím z Teheránu přes Bagdád a Damašek směrem na Libanon, ovšem s potenciálem „dorůstat“ za pomoci zacílení právě na šíiitské menšiny přítomné v rámci sunnitských států Zálivu).
Cesta jak se pokusit toto vše v co nejkratším časovém úseku (čili tak nějak s elegancí kouzel Davida Copperfielda, jakož i ve vidině maximalizace osobního profitu) změnit, může dost pravděpodobně začínat pořádným rozvířením dávno sedlého písku na všech záporech, které jsou s Královstvím vědomě i podvědomě spojovány.
Tak první krok se v posledních dnech jistě vydařil, stejně jako určité entrée k němu: po izolaci Kataru a svalení na něj viny za vše špatné (na čem se ovšem KSA minimálně stejnou měrou jako Katar podílela také) nadešla doba koketerie s Trumpem, a přes něj dost možná i s Izraelem. Trump od začátku svého nástupu do úřadu nevysílal vůbec přátelské signály směrem k Íránu, tj. zřejmě nebylo obtížné jej pro společně sdílenou antipatii přesvědčit. Protože má americký prezident obecně nižší práh toho, co jsou to reformy na poli lidských práv, stačilo mu jistě pár „pozitivních“ informací (ve smyslu toho, že „úřady KSA pustily ženu, která se promenovala v historických ruinách v sukni nad kolena“ či „úřady nechaly bez trestu odejít desetiletého chlapce, který na přechodu v Rijádu tančil macarenu“ apod.) na to, aby se utvrdil v tom, že v KSA je už vše ok a stojí tedy za to je proti Íránu podporovat.
Stále tu ale je ta zatrolená EU, která má práh citlivosti na lidská práva, reformy i analytické posuzování toho, zda se něco, co bylo skutečně avizováno, děje, nebo ne, posazen o poznání jinde. Do toho aktivně spolupracuje s Íránem, nelze navíc vyloučit, že Mogheriniová coby bývalá anarchistka obdivující Jásira Arafata je tak nějak citově zaangažovaná do věci zničení Izraele a „konečného řešení“ otázky Palestiny – natolik možná tomu Teheránu fandí. My jako (reformovaní, pochopitelně!) Saúdi bychom ovšem jak Evropu, tak dost možná i Izrael potřebovali – ideálně nesvářící se, samozřejmě na naší straně a ve společném boji právě proti Íránu. Co teď tedy s tím?
Zřejmě bychom tedy měli v reformách přitvrdit – tedy aspoň tak, abychom Mogheriniovou i EU přesvědčili (zmátli?) natolik, že se pro ně staneme atraktivnějším partnerem, než je Teherán. Příběh o kvalitativní změně z monstra na dobráka (takové to vyprávění o „popření sama sebe“, znáte to…) na Evropu vždycky zabírala, vždyť jsou to ostatně křesťané (= rozuměj: častokrát nelogicky, protože altruisticky konající hlupáci). Rijád možná přímo takhle neuvažuje – nicméně faktem je, že s evropskou naivitou, idealismem a pragmatismu prostou, nezištnou dobrotou nezápadní či neevropské civilizace dlouhodobě poměrně dobře, zkušeně a efektivně pracovat umějí.
Po rozvíření tedy bude třeba přejít k cílené, vytrvalé a mravenčí práci – včetně zapojení médií, citů, slabosti pro velké příběhy o nápravě a historickém pokroku, zkrátka čemkoli, co Saúdskou Arábii v očích Západu udělá atraktivnější, zdánlivě předvídatelnější a jaksi „normální“. Přinejmenším tak, aby začala vypadat civilizovaněji a atraktivněji, než má dobrou šanci (minimálně na EU) působit momentálně právě Írán – i se svým revolučně exportním (a z velké části ovšem pravdivým) příběhem o záchraně deprivovaných šíitů v regionu, který se začal s Islámskou revolucí roku 1979.
Jinými slovy: v KSA se začíná nejen boj o moc či úsilí zemi scelit v prevenci jakékoli formy (ekonomického, sociálního, válečného či konfesního) rozvratu, ale i vědomá snaha o získání „srdcí a myslí“ Západu. Hlavní soupeř – který se mimochodem se stejně egoistickými cíli snaží o totéž – je přitom stále stejný, jako i na ostatních frontách: Islámská republika Írán.
Jak Íránu (už před časem), tak Saúdské Arábii (nyní, trochu se zpožděním) došlo, že právě přízeň Evropy může být v případně finálního regionální střetu (ale i dalšího pokračování vytrvalého sunnitsko-šíitského přetlačování) rozhodující. O to intenzivněji se po „usednutí“ prachu může Království o navazování nových aliancí se Starým kontinentem snažit.
Na druhé straně ale možná počítá i s tím, že takové snahy (ať již kvůli aktuální evropské love story s Íránem a nukleárního dealu, či kvůli prosté evropské únavě neustálým orientálním chaosem) mohou vyznít naprázdno. Nicméně i takovém případě je Rijád již prakticky rozhodnut jít do případné konfrontace (či aspoň vyvíjení konzistentnějšího a otevřenějšího protitlaku vůči Teheránu) „sám“ – tedy s USA i Izraelem jako tichými společníky. Ani to určitě není, minimálně co do silového potenciálu, zanedbatelné.
I proto se domnívám, že se saúdskými reformami to zas tak horké být nemusí: k restrukturalizaci ekonomiky by došlo dříve či později; uvězněním části rodiny a zajištěním vlivu v klíčových úřadech bojuje pretendent trůnu a syn současného panovníka primárně o moc, resp. ji posiluje; čelením šíitském elementu si zajišťuje podporu sunnitů, tj. majoritní společnosti; a jde-li o skutečné reformy, které jsou klíčem k jakékoli opravdové kvalitativní změně, tedy změny společenské, lze ze očekávat, že budou uskutečňovány jen a především potud, pokud budou míst smysl jako pozitivní PR navenek, a to primárně směrem k Západu, ještě konkrétněji Bruselu. Jakkoli dál přitom bin Salmán dost pravděpodobně nezajde, a to z vícero důvodů – nejen pro nutnost „úlitby“ konzervativním složkám společnosti, ale i z toho důvodu, že „pokud něco aspoň nějak fungovalo, nemá smysl to měnit ze dne na den“, respektive „kdyby se povolilo moc, pak už by nešlo povolit víc“ apod. – nehledě na to, že jakkoli rychle či „najednou“ to prostě z principu nejde, tím spíš mluvíme-li o zemi takového ražení jako je KSA.
Cílem „reforem“ tak také určitě není jakýsi „saúdský občan“, potažmo poddaný, neřku-li jeho rozvoj či blaho. Jejich hlavní poselství (tj. to, jaký signál mají vyslat) spočívá totiž především ve vytvoření výše uvedeného kýženého zdání: Reformujeme se, tudíž už nemusíte mít morální dilemata ohledně toho, že nám dodáváte zbraně a podpoříte nás (= proti Íránu – a případně i pro blaho nového krále; potažmo establishmentu).
Pokud se s bin Salmánem skutečně do této role počítá, pak na to musel existovat buď dlouhodobý plán (jenž účelově budí dojem bin Salmánovy rozhodnosti a neohroženosti), anebo jde o velmi silný rodinný gambit jeho a jeho otce (který se nicméně zatím také daří: na jejich straně jsou nejen bezpečnostní složky, ale evidentně i média; nicméně právě to, že vše probíhá prakticky „v přímém přenosu“, svědčí spíš ve prospěch toho, že za věcí byla dlouhodobější příprava a s odkrytím informačního závěsu – resp. možností věc „okamžitě“ medializovat – se naopak od začátku počítalo jako s jedním z prostředků legitimizace a popularizace bin Salmánových kroků).
Zatímco vše zatím probíhá podle předpokladů a (otec) Salmán tak svému synu Muhammadovi úspěšně pomáhá mést cestičku ke konsolidaci moci a získání mezinárodního renomé, je tu něco, nač by si možná (syn) bin Salmán (ve svých 32 letech) měl dávat pozor: KSA není Rakousko, kde by si mladý politik sice prošel několik kolečky silné skepse a testování ze strany seniorních kolegů, ale pokud by se osvědčil, tak by ho dle práva či pravidel hry v zásadě všichni nějakým způsobem respektovali. V domě Saúdů to chodí přesně obráceně: dokáži si představit, že všichni se do poslední chvíle usmívají a jsou mimořádně slušní, ovšem každý myslí jen na to jak po celou dobu nejlépe využít monarchovy energie – a ideálně i určité naivity či aspoň nezkušenosti – ve svůj prospěch, navíc s tím, že palácový puč je v záloze prakticky kdykoli. Jakmile v tomto směru přestává panovník svou roli plnit, odchází a je nahrazen dalším.
Nezapomínejme proto, že Saadu Harírímu je 47 a agresivnímu twitterovému bojovníku Thámiru Sabhánovi, s nímž si libanonský expremiér na saúdském dvoře zřejmě nejlépe rozumí, dokonce 50 (ač na fotkách vypadá jako mladík). Nebylo by proto s podivem, kdyby za celou současnou rošádou / šarádou stáli tito dva zkušení harcovníci, resp. se jednalo o jakýsi „projekt rozzlobených padesátníků“ – mimo jiné tedy i výhledově uzavřený jak všem o politickou generaci starším, tak i všem výrazně mladším, tedy i včetně bin Salmána; tedy přinejmenším poté, co lidé jeho typu a hodnoty budou využiti na maximum.
Harírí, Sabhán a jim podobní mají totiž stále ta nejlepší léta v politice před sebou, ovšem jsou již vyzrálejší, trpěliví a v nakládání s moci střízliví. Bin Salmán tak může v jejich režii dost dobře hrát roli pouhého užitečného elementu – a to jakkoli dlouho a s jakýmikoli mezinárodními důsledky, konflikt katastrofického rozsahu nevyjímaje. Dost pravděpodobně bude svou roli ale stále plnit se svým charakteristickým spokojeným úsměvem – svědčícím mimo jiné i o tom, že mu celá řada potenciálně klíčových zákulisních okolností nemusí dlouhodobě vůbec docházet.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
