Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Smíření dávných rivalů – nenápadný počin velkého významu?

Polemika: Smíření dávných rivalů – nenápadný počin velkého významu?

Kolem poloviny listopadu přinesly agentury zprávu o smíření Sulajmána Frandžíji a Samíra Dža´dža´ – dvou libanonských politiků, kteří dodnes významně symbolizují příkoří občanské války z let 1975 – 1990. Patronem daného narovnání vztahů se stal libanonský (resp. „antakijský“) patriarch Bašára Butrus Rá´í, který je v oblasti pro místní maronitské katolíky, k nimž oba politici náleží, autoritou zastupující Vatikán.

Sama příslušnost ke katolické církvi nicméně není s to libanonské katolíky sjednotit – hlavními body rozkolu jsou historicky a) osobní a rodinné zájmy, ale i křivdy (zejména, ale ne výlučně právě z období občanské války), které se až sekundárně reflektují v politické příslušnosti, stejně jako (relativně nově, nicméně opět v návaznosti na komplexnější příčiny); dálším hlavní důvodem pak je b) postoj k damašské vládě a prezidentu Baššáru Asadovi, a to hlavně na pozadí probíhajícího syrského konfliktu.

Frandžíja je Asadovým osobním přítelem již od dětství, zároveň přes stranu Marada, které předsedá, zastával v posledních letech prodamašské postoje. Ty danou stranu řadily do („prosyrsky“) naladěného tzv. Hnutí (koalice) 8. března, jemuž dominuje současná nejsilnější strana s majoritním maronitským podílem, Svobodné vlastenecké hnutí (mj. prezident Awn a jeho zeť, současný ministr zahraničí, Džibrán Básíl), a do nějž náleží i Věrnost odporu (tj. politické křídlo Hizbulláhu) či AMAL předsedy parlamentu Nabíha Birrího. Naproti tomu Samír Dža´dža´, který se v roce 1978 účastnil tzv. Ehdenského masakru, během kterého byla v rámci občanské války vyvražděna velká část rodiny Frandžíja, se po svém propuštění z věznění (během syrské přítomnosti v zemi) a návratu do politiky stal předsedou politického uskupení Libanonské síly. To, společně s další hlavní „maronitskou“ stranou v zemi zastává tradičně nekompromisní protisyrské postoje. V těm jim sekunduje jednak hlavní páteřní prvek tzv. Hnutí (koalice) 14. března, majoritně sunnitská Strana Budoucnosti (premiér Saad Harírí), jednak hlava „drúzských“ Socialistů Walíd Džunblát.

Pokud přijmeme tu logiku, že oba tábory (tzn. prosyrský a protisyrský) jsou proti sobě stále v tvrdé opozici, pak až do poloviny listopadu mohli být jak a) Frandžíja straníky Damašku (resp. Íránu, Ruska, případně dalšího jim nakloněných státních či nestátních hráčů), tak b) Dža´dža´ straníky západo-sunnitského spojenectví (resp. KSA, Francie, potažmo USA či Velké Británie) vnímáni jako oběti bojující na správné straně barikády za „tu správnou věc“.

Po polovině listopadu jsou nicméně varianty jiné:

1. Frandžíja byl přetažen do protisyrského tábora, a následně lze spekulovat, zda se tak stalo s vědomím Damašku (například výměnou za jiný ústupek jinde), anebo zda tak Frandžíja učinil Asadovi „natruc“. Pokud je pravdou druhé, lze se dále ptát, co k tomu Frandžíju vedlo; pokud je pravdou první varianta, nedal Damašek „svolení“ k danému kroku jen tak, tj. dané gesto je buď výsledkem nebo projevem větší restrukturalizace libanonské politické krajiny, velmi pravděpodobně ale tak, aby to Damašek nejen neohrozilo, ale i mu ve finále bylo ku prospěchu.

2. Dža´dža´ byl získán do prodamašského tábora; to sice není vyloženě pravděpodobné (přeci jen údajně strávil v důsledku intervence Damašku víc než jednu dekádu ve sklepním vězení kdesi na ministerstvu obrany, tj. pokud Damašek nepřinesl zásadní argumenty, které by tento fakt, jenž Dža´dža´ nesporně vnímá jako osobní křivdu, neutralizovaly, lze na straně Dža´dža´ těžko očekávat jakékoli přehnané nadšení pro komunikaci se syrským režimem či jeho libanonskými straníky). Na druhé straně je fakt, že je-li Dža´dža´ jednou vrcholným politikem, musí si být vědom toho, že s oponenty se bude potkávat a bude nucen s nimi hledat kompromisy. Nelze tak vyloučit – zatím – například formu obchodu, kdy „usmíření“ může znamenat i latentní podporu ze strany prodamašských elementů, ovšem takovou, která nebude vidět do té doby, než se situace normalizuje ještě víc. Prostředníkem pak může být právě Frandžíja, respektive: není tu zřejmě nikdo lepší, vhodnější a víc „na ráně“, než právě Frandžíja, aby se takové role mediátora mezi libanonskými straníky Damašku a jeho (Damašku) momentálně snad nejzarytějším oponentem zhostil. Čas pak ukáže, kam se taková forma komunikace vyvíjí.

3. Třetí variantou je to, že nikoho nepřetáhla ani jedna strana, ale spíš to, že se zkrátka „mladší generace“ připravuje na převzetí klíčových politických pozic od té starší, a to do značné míry a) stále méně bez ohledu na stranickou (a možná i konfesní) příslušnost; dále b) bez zbytečného se noření do minulosti, ale stále víc jen s výhledem do budoucna; jakož i s důrazem na to, aby c) hlavní moc zůstala stále výlučně v rámci několika tradičních („politických“) rodin. Libanonská politická elita totiž čelí jak a) stárnutí hlavních představitelů moci, tak b) stále nepříznivějším vnějším okolnostem (konflikt v sousedství, napjaté vztahy s Izraelem, zhoršující se ekonomická situace, uprchlická krize apod.), jakož i c) nebezpečí pluralizace politiky, resp. posilování vlivu entit požadujících více občanské společnosti. To vše by mohlo dát na vedlejší kolej jak tradiční mocenské rody, tak zcela vykolejit dříve či později nutné (a staletími prověřené) „organické“ (ekonomické, vlivové, logistické) (znovu)propojení Libanonu se Sýrií. I z tohoto důvodu může ono „opětovné usednutí bok po boku obou křesťanských bratrů“ (jak svůj, s Vatikánem zřejmě důsledně konzultovaný krok poeticky nazval sám patriarcha Rá´í) dost pravděpodobně jen jedním z projevů širšího procesu a) narovnávání situace v Levantě, která na jedné straně b) možná staré „rigidní“ politické tváře (nejen maronitští Awn či Básíl, ale i objektivně – politicky či osobně – staří Birrí nebo Harírí) odsune, na straně druhé ovšem c) představuje jediný realistický způsob, který zaručí, že si jejich „potomci“ (či „dědicové“) budou moci podstatou část vlivu zachovat.

Jak si tento vliv později přerozdělí a zda takové dělení bude smírné, či naopak, už bude záležet jen na nich. Pokud je ale pravdou to, že smířením obou dřívějších rivalů, kteří pro libanonskou společnost do značné míry ztělesňovali i její vlastní rozdělení, nedošlo jen k posílení jednoho, či naopak druhého tábora, ale spíš k otupení ostrých hran, může to být příslibem, že se v zemi cedrů začíná blýskat na lepší časy.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts