Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Syrští Kurdi zatlačeni do rohu?

Polemika: Syrští Kurdi zatlačeni do rohu?

Prakticky bezprostředně po skončení summitu 4 velmocí o Sýrii, konaném v Istanbulu, zaútočily turecké síly na kurdské pozice nacházející se východně od Eufratu v syrsko-tureckém pomezí. Tím mimo jiné názorně poukázaly na to, v jaké situaci se momentálně kurdská „opozice“ v Sýrii nachází. Není to obrázek růžový – posílení jejích pozic je při současném stavu věcí jen těžko myslitelné, spíš lze očekávat stupňující se vícestranný tlak proti ní.

Zdaleka hlavní příčinou nevyhnutelnosti vzniku takového tlaku je existence dvou aktuálně stále ještě klíčových kurdských entit, a to PYD (Strana demokratické unie) a SDF (Syrské demokratické síly). Formace PYD je dosud pořád hlavním zástupcem syrských Kurdů, zároveň má masivní podíl právě v Syrských demokratických silách i jejich politickém křídle, za jejichž vznikem jako hlavní spoluzakládající strana stála. Obě tyto do značné míry propojené entity (první, tedy PYD, je politickým křídlem vojsk YPG, druhá, tedy SDF, je vojenským křídlem je na politické scéně reprezentujícího Syrského demokratického výrboru /MSD, resp. Masad/) přitom tak dlouho lavírovaly, vytvářely nejrůznější spojenectví zastřešená jak politickými, tak ekonomickými zájmy, a zřejmě i do poslední chvíle spoléhaly na zázrak v podobě např. pomoci Západu, že svou hru jednoduše překombinovaly. Nyní jsou dost pravděpodobně vystaveny nutnosti hrát vabank, tj. (jistě) o politické, na úrovni bojovníků pak i o reálné přežití.

Různé formy tlaků a protiakcí proti nim (od diplomatických až po vojenské) lze především čekat od Turecka, které dlouhodobě považuje PYD za odnož v Turecku činných a za teroristy považovaných PKK. Pokud do dnešních dnů zdržoval Turecko pocit, že syrské území je i co do postupu Ankary vůči příhraničním Kurdům výlučným hájemstvím Ruska, pak tento pocit s právě proběhlým summitem velmi pravděpodobně padl. Erdogan je pro Putina vitálním partnerem pro uskutečnění ještě mnohem významnějších geopolitických procesů než „jen“ vyřešení „nějaké Sýrie“, a ankarský předák se tak v mediálním obraze postupně stává z jakéhosi „jižního Putina“ spíš Putinovým adoptivním synem, za kterého Kreml žehlí, co a kde jen jde.

Rusko samotné přestalo téma syrských Kurdů velmi pravděpodobně zajímat poté, co jednání s Kremlem dovedl v zásadě do slepé uličky dřívější spolupředsedající PYD Sálih Muslim. Ten určitým způsobem lavíroval právě mezi ruskou a americkou pomocí, přičemž z ruské v případě PYD sešlo; jen se na Američany silněji napojili právě SDF. Ty sice mají značný podíl Muslimových stoupenců, což ovšem a) Muslimovi ani PYD nijak zásadně nepomáhá, naopak b) stupňuje to averzi nejen vůči SDF, ale právě i vůči PYD jak ze strany Ruska, tak ze strany Damašku.

Damašek se s PYD několikrát pokusil jednat, obě strany byly ale zřejmě velmi neústupné. Jednat (přinejmenším oficiálně) se naopak Damašek ani nepokouší s SDF, neboť je zkrátka považuje za přisluhovače nelegálně přítomných amerických vojsk, zejména pro jejich bojovou a logistickou podporu realizovanou hlavně kolem amerických základen ve východní a severní Sýrii, a jako takoví jsou pro něj nelegitimní, neexistující entitou.

S Kurdy nesympatizuje ani Írán, který je jednak považuje za latentně nespolehlivou menšinu na svém vlastním území, jednak jsou zde opět překážkou jejich vazby na USA, které ostře kolidují se záměry Teheránu právě v oblasti syrského Východu. Protože záměry Íránu jsou zde naplňovány především přes vybrané místní kmenové (byť sunnitské) struktury, vzájemná animosita je ještě stupňuje: džazírští (nejen klanoví) Arabové chovají (nejen) kvůli posledním několika letům vůči jim „po boku“ žijícím Kurdům velmi silné resentimenty – především v důsledku toho, co po obdobní relativní kurdské nadvlády nad východosyrskými teritorii vnímali jako jejich panovačné a nadřazené chování hraničící s rasismem.

Západ obecně a Evropu konkrétně zajímají Kurdové jen omezeně, zároveň její potenciál k mobilizaci pro jakoukoli efektivní akci je stále limitovaný.

PYD dále pochopitelně nemá ani sympatie východosyrské vnitrokurdské „opozice“, tj. stran jako Kurdský národní výbor (ENKS) či (primárně irácký) Gorran, mající ovšem své stoupence i v Sýrii. Tyto frakce – PYD a dost možná i sami sebou považovány za „Bárzáního agenty“ resp. straníky Bárzáního politické strategie (= limitovaná autonomie, realistické vztahy s metropolí, realistické vztahy s Tureckem atp.)  – tak v podstatě jen čekají na příležitost, kdy dojde k oslabení, pádu a případně i zániku PYD, ony situaci i vztahy s okolím pomohou „normalizovat“ a chopí se moci. Jako takové má na druhé straně PYD plné právo je považovat za pátou kolonu; represemi či preventivním zatýkáním si tu ale stejně moc nepomůže.

Lze tedy v zásadě říci, že nedojde-li k výrazné změně povahy „hry“ či nevstoupí-li do ní jakýkoli kvalitativně nový element (silný hráč typu NATO, všestranný mír, konkrétní dohoda supervelmocí či regionálních hráčů atp.), je osud PYD (a s odchodem Američanů ze Sýrie pak i SDF) v zásadě zpečetěn.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts