Výstup istanbulských jednání 4 velmocí o Sýrii je na světě a každý si ho může přebrat po svém. Co stojí za povšimnutí je účast Francie, která měla mamutí podíl na destabilizaci nejen severní Afriky, ale právě Sýrie i Levanty, a jejíž přítomnost překvapivě toleruje Rusko. Hlavní otazníky i možné náměty na diskuse, které kolem francouzském podílu na daném jednání, mohou vznikat, jsou přitom tyto:
- Ve Francii dlouhodobě sídlí to nejtvrdší a nejracionálněji pracující, přitom prakticky sekulární a mediálně v zásadě neznámé centrum odporu proti syrskému „režimu“ obecně, Baššárovi Asadovi pak konkrétně. Jde-li o odpor proti prezidentovi, je o to koncentrovanější, že pochází jednak přímo z rodiny (extrémně bohatý a kdysi vlivný bratr Háfize Asada, a tedy strýc Baššára Asada, Rif´at al-Asad, jeho děti a další příbuzní; ti všichni mají nejen ve Francii nezanedbatelný vliv), jednak z dřívějších nejvyšších pater syrské politiky (bývalý viceprezident /a v době po úmrtí Háfize Asada dočasný prezident Sýrie/ Abdulhalím Chaddám; i zde dále jeho věrní, rodina atp.). V podobném duchu i další „disidenti“, přičemž stratifikace jejich vlivu jde přes téměř všechny sféry francouzské společnosti, napříč médii, byznysem i diplomacií – ve spodnějších patrech už samozřejmě v podání rodilých Francouzů (které syrský disidentský management za peníze, renomé a ve zdánlivé službě své vlasti, tj. Francii, v zásadě jednoduše pase). Buď tedy a) došlo k nějaké dohodě, kterou ukáže čas, nebo b) jsou oba výše uvedení víc než osmdesátiletí prominenti protidamašského odporu již vyčerpáni – anebo c) se syrskému státu opět začíná hřát had na prsou.
- Francie zažívá momentálně něco, co by u Turecka bylo okamžitě označeno přinejmenším jako neoosmanská nostalgie, a což se dá chápat jako opětovná snaha dostat se do role plnohodnotné postkoloniální velmoci, nebo se v ní aspoň důstojným způsobem udržet. Velkou aktivitu vyvíjí Paříž v tomto ohledu v subsaharské Africe, kde má na tamní státy stále různé páky (a to nejen kulturním dosahem Francophonie, ale třeba měnovým vlivem na středoafrický frank), vojensky aktivní je v Sahelu (Mali, Čad), velkou měrou přispěla k chaosu v Libyi, svého vlivu se nepouští v celém Maghribu. Zvlášť obsedantním snem je v tomto kontextu právě Sýrie; zde sice v období meziválečné kolonizace (resp. okupace) místní obyvatelé Francouze s podobně vášnivou posedlostí nesnášeli – na druhé straně Francouzi si dodnes myslí, že pro jimi spravovanou část Levanty udělali jen to nejlepší. Dle průběžných zpráv z nejrůznějších zdrojů blízkých francouzské obchodní i diplomatické komunitě Francouzi dlouhodobě psychicky strádají tím, že by se rekonstrukce Sýrie mělo zhostit Rusko, Írán, Čína či jakýkoli jiný eurasijský stát; jinými slovy – že by se jí Francie, která na to dle Francouzů samých má nejlepší předpoklady, kompetence a v typicky arogantním etnocentrickém uvažování snad i morální „historické“ právo, neměla účastnit. Ovšem pozor – každý, kdo má zdravý rozum, ví, že pokud jde o geopolitiku, pak se to s Elysejským palácem velmi snadno může vyvinout jak v pohádce o Jezinkách.
- Francie realisticky vidí, že a) místo Evropy zeje na globální scéně vakuum, zároveň b) podobné vakuum vzniká s odchodem Velké Británie z EU a oslabením pozice USA vůči evropské politice, a to zhruba ve smyslu kdo „povede novou“ Evropu. Protože ve stylu kroniky ohlášené smrti všechny malé státy v zásadě pasivně odkývaly tento nový vůdčí primariát právě Berlínu a Paříži, veze se Macron v podstatě jen na této pasivně vytvořené vlně. Tedy její existenci utvrzuje všude tam, kde to je možné. Zde lze tedy možná hledat i odpověď na to, proč se konference o Sýrii uskutečnila ve formátu, v jakém se uskutečnila – dost možná tu totiž mluvíme nejen o a) širším rámci, v němž se jakoby zapomene na staré křivdy, ke kterým v rámci syrského konfliktu z pohledu všech zúčastněných došlo, a s jejichž zapomenutím bude možné v Sýrii pokračovat dál bez toho, aniž by kdokoli ztratil tvář, ale i o b) oťukávání budoucích pilířů jakési formující se eurasijské (realistické) spolupráce. Ano, dá se říci, že v takovém případě tam ještě chybí Čína a Írán, ale a) první jmenovaný stát je daleko a je v otázce Sýrie dlouhodobě dost pasivní (přičemž ví, že ekonomicky nikdy nebude ze hry; a ekonomika – netřeba zapomínat – je skutečnou podstatou její zahraniční politiky), přičemž b) druhý stát je v syrské problematice jednak příliš (a zároveň specificky) angažovaný, dále je to potenciální potížista, který konferenci dodal jen nádech kontroverze. Kombinace Francie, Německo, Turecko a Rusko je naproti tomu jaksi „čistá“, „kompaktní“ a historicky ověřená. Na druhé straně ovšem platí, že kdykoli se v posledních 200 – 300 letech sešla tato sestava, prakticky vždy to bylo na úkor ostatních.
Pouhý fakt toho, že i přes to, co osobně vnímám jako zásadní problematičnost Francie ve vztahu k Sýrii, byl Macron na istanbulské jednání připuštěn a zřejmě i brán vážně, tak pro mě osobně svědčí o tom, že další kurz věcí se v Sýrii dost pravděpodobně může ubírat v duchu „o nás bez nás“.
To v krátkodobém horizontu možná bude fungovat; v tom dlouhodobém takový přístup ovšem dost pravděpodobně vyvolá postupnou deziluzi a znechucení, které se v nejhorším případě mohou přelít v totální nedůvěru a (ať již pasivní či aktivní) rezistenci, jež byla typická právě pro dobu francouzské okupace ve třicátých letech – a to se všemi okolnostmi, průvodními jevy, reakcemi i důsledky.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
