Dle syrských zdrojů provedl včera Izrael další z útoků na tuto zemi. Jednalo se o cíle na jih od Damašku, kde se dle tvrzení Izraele nachází jedna z íránských vojenských základen. Jedná se tak o další izraelský útok na svrchovaný stát, ke kterému dochází v naprostém rozporu s mezinárodním právem.
Izraelská odůvodnění jsou přitom založena na ryzích spekulacích, většinou operujících s tvrzením, že „Írán chystá útok na Izrael“, resp. „Revoluční gardy a jim nakloněné regionální síly (zejm. Hizballáh) mají zničení Izraele dlouhodobě v plánu“ apod. Otázkou je, zda tu nejde spíš o paranoiu způsobenou strachem z odvety za to, jakým způsobem Izrael po desítiletí zachází se svým okolím, zejména pak s Palestinci. To je ovšem něco, co si garnitura tzv. „židovského státu“ musí přebrat sama.
Obdobným jevem jsou pak relativně časté (výhružné?) přelety izraelských stíhaček nad územím dalšího teritoriálně suverénního souseda, Libanonu. Přesněji řečeno, libanonský vzdušný prostor využívá Izrael ke dvěma hlavním účelům: útokům na Sýrii a vyslání vzkazu. Přelet nad zemí je pro Izrael nejkratší spojnicí k tomu, aby se dostal do oblasti Homsu a okolí (kde dle něj leží další íránské základny), demonstrativní lety pak možností jak ukázat svou zdánlivou silovou převahu nad svým severním sousedem. Libanon totiž kromě helikoptér nedisponuje použitelnými letadly (stíhačkami), o funkčním systému vzdušné obrany, který by dovedl nepřítele náležitě usměrnit, ani nemluvě.
Izrael tak – v zásadě podoben bratrům Mašínům (tj. pro jedny hrdinové, pro druhé latentní kriminálníci) – jede na hraně, přesvědčen o tom, že nemůže dostat přes prsty. Zatím se jako relativně efektivní forma obrany proti jeho útokům ukazuje pouze syrská vzdušná obrana. Ta si již byla schopna poradit s nejednou izraelskou agresí vůči vlastnímu teritoriu. Do věci nicméně zatím nepromluvili vážněji sami Rusové, kteří si to zřejmě nechávají na později. Možnosti přitom mají minimálně trojí: výrazněji se angažovat v syrské protivzdušné obraně (zatím ji využívají spíš na testování toho, jak jejich výrobky fungují v praxi), přímé obraně proti izraelským narušením (tj. za využití ruských strojů a ruských, nikoli syrských pilotů), případně pokročením v jednáních s libanonskou stranou o vybavení i jejího teritoria obdobným systémem protivzdušné obrany, jaký dodali Sýrii.
Je přitom očividné, že Izrael (který sám tkví v politickém, bezpečnostním i zdravotním marasmu) i jeho „přátelé“ po celém světě zkouší cokoli, co tlak nejen na (již tak oslabené) Sýrii, ale i Libanon ještě zvýší. Častokrát se tak děje pod líbivými slogany a za využití kvazidat sestavených tak, aby působila věrohodně a Izrael stavěla do roli oběti. Rysy i cíle těchto pokusů jsou čím dál podobnější: kromě obligátních útoků na Sýrii, zpochybňování role prezidenta Asada a znevažování íránské pomoci v boji proti IS pak především až úporná snaha vyčlenit Hizballáh snad nejen z libanonské politiky, ale – že by společně s cca 25 – 30% (nejen) šíitské populace (?!?) – i ze „slušné společnosti“ jako takové. Obzvlášť zábavným rysem je přeceňování (snad jakési hypotetické „ideální“) libanonské vlády, kterou, podobně jako celý Libanon, údajně Hizballáh destabilizuje (vždyť ale libanonská vláda existuje, a to právě včetně členů Hizballáhu!).
V posledních dnech vydala v tomto směru výše citovaná obskurní platforma nazvaná Global Jewish Advocacy výzvu k označení celého Hizballáhu (tj. nejen organizace samotné, ale i jejího politického křídla Věrnost Odporu) za teroristickou organizaci. Není nutné dodávat, že výzvu podepsaly obdobně obskurní osobnosti po celém světě (u nás například Saša Vondra).
V tomto světle působí naopak jako „závan“ zdravého rozumu připomínka existence progresivního myšlenkového proudu, představující radikální alternativu mediálně většinově omílaného návrhu řešení izraelsko-palestinského patu na Blízkém Východě – tj. varianta jednostátní namísto (dosud majoritně, i to i včetně ČR, preferovaného) řešení dvoustátního.
Čerstvým zastáncem tohoto přístupu se aktuálně stal i jinak „zarytý sionista“ Peter Beinhart, který svým přihlášením k této formě řešení překvapil, nicméně – stále jako většina (zejména) izraelské pravice nepochopil, že pravým problémem je sionismus jako takový. Přesně ten, jehož popření se i výše uvedená AJC snaží klasicky manipulativně (v rámci šoa průmyslu ale poměrně standardně) ztotožňovat s antisemitismem. Přitom právě opuštění deterministického, teleologického sionismu, je jediná cesta, která vede k míru a které ve finále pomůže i samotným izraelským Židům. Když už ničím jiným, tak aspoň zbavením se špatného svědomí – které se časem, jak jsme tomu momentálně svědky, přetváří v paranoiu a ta dál v agresi.
Pokud se totiž stát nadefinuje na základě skutečně rovnocenného občanského principu, který je jednoznačně platný pro všechny občany, může taková konfigurace vést jako jediná k a) funkčně komplementární koexistenci, a časem tak i ke b) zklidnění (jakkoli rozvášněného stavu). Jak Židé, tak Palestinci by v takovém případě byli nejen rovnoprávnými občany společně ekvivalentně sdíleného státu (tj. jeho institucí a příležitostí, které nabízí), ale zároveň i jeho určitými „rukojmími“; jako takoví by z logiky věci (pokud by samozřejmě byla skutečně dobře a vyváženě nastavená) byli nuceni vzájemně spolupracovat na obhajobě zájmů takto vzniklého, společně sdíleného teritoria. Přičemž v přijetí tohoto v zásadě jihoafrického scénáře může přitom Izraelcům bránit snad opravdu jen špatné svědomí, pokud jde o jejich dlouholetý diskriminační přístup vůči Palestincům.
Špatné svědomí je přitom zřejmě tím samým důvodem, který Izraelce nutí k veškerému současnému „kopání kolem sebe“ i v geografickém slova smyslu, tj. tak, jak bylo popsánu v úvodu tohoto článku. Naproti tomu lze předpokládat, že právě s normalizací vzájemných vztahů v jednom sdílením teritorium vymizí i tyto tendence podobně, jako (dějinně nespravedlivá) lokální dominance Židů nad Araby.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
