Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Venezuela – zatím se stále ještě ptejme

Polemika: Venezuela – zatím se stále ještě ptejme

Jakkoli nám může být Juan Guaidó nesympatický či se nám dění kolem Venezuely může jevit jako komplot proti Madurovi, jsou tu některá fakta, která jsou zřejmě neoddiskutovatelná: především to, že Maduro se dost pravděpodobně dopustil klíčové strategické chyby, resp. dlouhodobě ignoroval cosi, se mu může stát osudným.

Tím čímsi je poslanecká sněmovna, v níž a) opozice jednoduše získala většinu, jakož i b) fakt, že předseda sněmovny (t.č. Guaidó) má dle venezuelské ústavy za určitých podmínek opravdu právo (resp.: povinnost) stát se dočasnou hlavou země. Detailněji je vše vysvětleno zde, přičemž hlavním důvodem pro to, aby se funkce dočasně (mientras se elige y tome posesión el nuevo Presidente, tj. dokud nebude zvolen a neujme se úřadu nový prezident; čl. 233 ústavy) ujal předseda parlamentu (Asamblea nacional, Národní shromáždění), je tzv. „absolutní absence“ (falta absoluta) stávajícího prezidenta. Kromě příčin typu force majeure (smrt, demence apod.) či všelidového hlasování má to, aby prezident takto „absolutně nebyl“, přitom ve své gesci i parlament (dosl. el abandono del cargo, declarado como tal por la Asamblea Nacional, tj. opuštění funkce, deklarované Národním shromážděním; čl. 233 ústavy).

Po čem je tedy třeba se ptát, jsou spíš informace typu:

– do jaké míry se současné situace vyvinula spontánně, byla postupně připravována či se jen jaksi „nabídla“?

– jaký byl přesný sled kroků předcházející momentu, kdy se Guaidó vyhlásil za prezidenta? Vyhlásil se za něj sám a „ochotně“, nebo na něj daná povinnost tak nějak „padla“ proto, že byl zrovna předsedou parlamentu? Pravda je zřejmě nejspíš někde mezi (nicméně to nic nemění na tom, že toto nebezpečí měl /a hlavně musel/ Maduro vidět /nebo aspoň předvídat/);

– do jaké míry bylo vše koordinováno s klíčovými velmocenskými silami a zájmy v oblasti (na jedné straně USA, Západ, potažmo Izrael – zejména kvůli údajnému napojení Venezuely na Írán obecně, Hizballáh pak konkrétně; na straně druhé Írán, Rusko a případně další s Madurem sympatizující regionální i světové entity)?

Na základě takového rozboru se pak dá (možná s nadějí na větší objektivitu) ptát dál. Namátkou:

– byla na počátku skutečně jen vnitrovenezuelská situace, která nejdřív vygenerovala jak ústavně, tak legálně nejelementárnější i nejefektivnější protimadurovský nástroj (= tj. parlamentní většinu), nebo bylo věci nějak jinak „pomoženo“; ovšem pokud ano – jak?

– je výše uvedený (a z pohledu jak venezuelských, tak zahraničních „antimadurovců“ plně legální) důvod jedinou příčinou „zájmu“ všech zúčastněných velmocí o další vývoj ve Venezuele, nebo je tento zájem dán i její atraktivitou v jiných oblastech (ropa a vše, co s ní souvisí; příslib výhledových investic v režii amerických a západních korporací; rozšíření /zejména amerického, ale i západního/ vlivu na oblast severní části Jižní Ameriky, tj. propojení prozápadního pásu s Kolumbií i Brazílií, resp. omezení jihoamerického levicového internacionalismu obecně, spolupráce s Kubou apod. pak konkrétně; případně eliminace či omezení některých kanálů případného financování Hizballáhu /což je dlouhodobým prioritním zájmem Izraele/; omezení vlivu Ruska, potažmo Číny /a zanedbatelně Íránu/ v zemi a /nejen/ severní části Jižní Ameriky apod.)?

– může být Maduro například z pohledu Ruska (a/či Číny) potenciálně postradatelný, resp. „vyměnitelný“ za (v zásadě jednoduchý, ale nabízející se) deal „Amerika vyklidí pro Rusko Eurasii (zejména její jižní část), zatímco Rusko pustí USA zpět na její zadní dvorek (tj. Jižní Ameriku)“? Rusko by takovým dealem sice v určitých teritoriích tratilo, nicméně a) dlouhodobě by bylo v geopolitickém zisku, podobně jako by mu b) svědčil návrat do (pocitu) určité bipolarity z dob studené války, resp. to, co by v rámci takového dealu vnímal spíš jako stav nesrovnatelně výhodnější (než ten, v němž byl mezi lety 1945 – 1991).

Mimo jakoukoli spekulaci přitom stojí to, že Maduro v průběhu formování se aktuální situace (tj. poslední 3 roky, zhuštěně pak cca 3 – 6 posledních měsíců) strategicky a manažersky pochybil – a to nejen ekonomicky, ale především odhadem možného vývoje a související prevencí současného stavu. Právě ona skutečnost, že v rámci velmi intenzivně se efektivizujícího a racionalizujícího se globálního prostředí jde o „špatného manažera“, může nakonec být hlavním vysvětlením, pokud by od něj ve finále dal kdokoli z jeho stávajících podporovatelů ruce pryč.

I takový pohled může leccos napovědět, nicméně při stávajícím objemu dat má dle mě stále (spíš než vynášet jakékoli kategorické závěry) hlavní smysl se především ptát.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts