Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Víceúrovňové oslabení Osy – plán jak vyhrát nad Íránem?

Polemika: Víceúrovňové oslabení Osy – plán jak vyhrát nad Íránem?

Elijah J. Magnier na svých stránkách aktuálně publikoval stať o tom, jak se „Tichá válka USA s Íránem přeměnila do iráckého povstání“. Relevance (a spousta zajímavých informací k tomu) tam určitě je, osobně bych ale aktuální iráckou dysfunkci viděl jen jako část toho, co se doopravdy děje.

V reálu hlavní konflikt chápu spíš jako „soutěžení“ izraelsko (spíš než americko)-íránské, případně dlouhodobé přetahování se mezi tzv. a) Osou odporu (íránští revoluční klerikové a revoluční gardy, zájmy „revolučních holdingů“ – tzv. bonjádů – a jejich majitelů, části irácké politické scény a veřejnosti, dále šíitské milice přítomné v Sýrii a Libanonu a jejich sympatizanti apod.) a b) vzájemně propojenými a ovlivňujícími se zájmy izraelské pravice a armády s částí amerického establishmentu (někteří demokraté neoliberálního střihu, část elit kolem Trumpa, AIPAC, tzv. „evangelikálové“, část armády, resp. Pentagonu a CIA apod.). Svébytnou část pak tvoří na Írán navázané húthijské milice v Jemenu (coby proxies v odporu proti Saúdské Arábii), případně lavírující partnerství s Hamásem (koncipované jako další pojistka pro asertivní postup íránských revolučních frakcí proti Izraeli).

Jinými slovy, na jedné straně je a) Írán a jeho spojenci coby Osa odporu, na straně druhé nejen b) USA, ale (v praktické rovině hlavně) Izrael, selektivně pak Saúdská Arábií a/či další státy Zálivu (ačkoli třeba Emiráty a Katar do této rovnice již poměrně přesvědčivě nezapadají). O to vše bych tedy původní „Magnierovu úsečku“ (tj. USA vs. Írán) doplnil.

Pokud dále souhlasíme s Magnierovým tvrzením, že mezi USA (+Izraelem/Saúdskou Arábií) versus Íránem probíhá „tichá válka“, dá se obhájitelně tvrdit, že ji protiíránské síly zatím rozhodně nevyhrály, resp. ani přesvědčivě nevyhrávají. Tedy jde-li o válku sice tichou, ale stále vedenou konvenčními prostředky 21. století (selektivní nálety, drony, hackování apod.). Tady lze Magniera opět rozšířit, protože – jak sám ve svém článku částečně uvádí – americké či izraelské, případně saúdské projevy agrese se neomezují jen na Írán (= v něm samotném vlastně ani k žádnému projevu násilí s dohledatelným původem buď v USA, Izraeli či KSA nedochází), ale spíš právě na Irák, Sýrii, Libanon a Jemen. Na Sýrii podniká nálety Izrael často, drony útočí i na Bejrút, libanonský vzdušný prostor zneužívá standardně. USA jsou vojensky ilegálně přítomné v Sýrii, vojensky působí na Irák a diplomaticky (velmi silně) na Libanon, Saúdové ničí jemenské Húthije (kteří jim sice nezústávají nic dlužni – nicméně mluvíme tu o skóre války, nikoli o spravedlnosti). Ovšem přestože tato „tichá“ válka už cca 8 let (ve zhuštěnější podobě cca poslední 2 – 3 roky) probíhá na všech těchto teritoriích, nelze říci, že by příslušnky Osy jakkoli výrazněji oslabila. Naopak – jak syrská armáda, tak Hizballáh, ale i iráčtí Hašd Ša´bí či jemenští Húthijové získali natolik cenné poznatky z vedení konvenční i asymetrické války, že se o nich dá bez nadsázky mluvit jako o „bojem zocelených“.

Pak je tu ale i jiná válka, o které se příliš nemluví, a které se nedotýká jen vojáků. Oč je tišší, o to víc se na ni může americko-izraelsko-saúdská osa spoléhat jako na poslední záchranu. Probíhá přitom za aplikace stejného postupu, jaký používaly (Západem včetně USA, ale i Izraelem a KSA tolik kritizované!) syrské jednotky ve všech oblastech dlouhodobého odporu rebelů, tj.: a) obklíčení, b) vyhladovění, c) demoralizace a d) dříve či později očekávatelný pád. Jen to v mezinárodním měřítku znamená použití sankcí, embarg, vyčlenění z mezinárodního platebního systému SWIFT, blokace námořních, pozemních i vzdušných cest, stejně jako veškeré další způsoby přerušení dodávek, oslabení ekonomiky, vytvoření chaosu a způsobení diskomfortu, úpadku a pádu. Nemá smysl vyjmenovávat sáhodlouhé seznamy všech osob, státních podniků a dalších organizací a entit, které se Západ, EU, USA a další snaží vyřadit z mezinárodního obchodně-finančního oběhu tak, aby to a) představovalo co nejefektivnější ránu pro hospodářství, života- i obranyshcopnost toho či onoho teritoria, ale b) pokud možná působilo jako objektivní a legitimní krok hnaný přednostně zájmem o „obyčejné lidi“.

Dlužno podotknout, že obyčejní lidé těmito zásahy trpí nejvíc a pokud zde Západ ovlivňue kohokoli z vedení hybridní války, pak tu největší hybridní válku vede právě on sám, přičemž nejde pouze o USA, aktivně se na věci podílí i EU. Výstupem je nejen dlouhodobě tragická ekonomická situace v Iráku (kde se za posledních cca 10 až 15 let nerealizoval jediný pořádný projekt, který by dával smysl či skutečně nastartoval místní hospodářství), velice silný ekonomický propad Íránu (oproti očekáváním po podpisu „nukleární“ dohody roku 2016 /čímž neříkám, že na sobeckém odklánění financí nemají podíl právě i revoluční gardy a revolučně-klerikální elity a na ně napojení manažeři či majitelé bonjádů/), jakož i mizerná ekonomická situace v Libanonu (kde je více méně životaschopný jen uměle udržovaný bankovní sektor, podobně jako další projekty – zčásti navoněné mršiny – uměle sponzorované Západem, USA, Kuvajtem či dalšími, mimochodem většinou straníky protiíránské koalice). O situaci v Sýrii průběžně informujeme, nicméně snad pouze zde lze říci, že díky kombinaci a) spoléhání se na sama na sebe („háfizovská“ autarkie), b) včastnému nastavení klíčových strategických spojenectví (Rusko, Krym, Čína, Indie, další), jakož i c) zajištění dodávek klíčových surovin (které si ostatní na Blízkém a Středním Východě s ohledem nejen na klimatické změny dost pravděpodobně teprve budou muset zajišťovat – zejména mj. obilí, ale i nerostné suroviny, služby a technologie potřebné pro energetickou infrastrukturu apod.), d) schopnosti státu do značné míry vzájemně neutralizovat působení různorodých protichůdných silových vektorů na svém území a hlavně e) opětovné konsolidaci státu (v původním, „syrském“ slova smyslu), resp. obnově funkčnosti státních institucí má konfliktem původně relativně silně postižená země asi největší potenciál se vzmoci a opět svou ekonomiku nastartovat. Jde-li o Jemen, tamní boj je co do své povahy a stupně intenzity natolik kdo s koho, že o jakýchkoli ekonomických prioritách v podstatě ani nemůže být řeč.

Tolik doplnění určitého většího kontextu k Magnierovou „čerstvému“ zjištění. Dění v Iráku rozhodně může mít co do činění s americko-izraelskými snahami o dekonstrukci Osy odporu (tím spíš, že cílem útoků, chaosu či nepokojů jsou vždy povětšinou proteheránští hráči nebo alespoň ti, kteří za ně mohou být považováni). Pokud nedojde přímo k jejich pádu či k eliminaci jimi zastupovaných „trendů“, bude z pohledu Izraele i USA chaos, který daná teritoria (ideálně trvale) oslabuje a devastuje, prvním nižším akceptovatelným úspěchem. Pokud totiž nepovede k pádu teheránských revolučních sil (a tedy zániku jejich vlivu na celou oblast), bude mít za následek alespoň minimalizaci jejich akceschopnosti. Tak velmi pravděpodobně uvažují stratégové stojící na protiteheráské straně tohoto (příkladně) hybridního konfliktu.

Jejich zlým snem je pak snad už jedině to, pokud by přestálé útrapy a výzvy měly vést k ještě větší konsolidaci, zocelení a rafinovanosti, případně novým strategickým partnerstvím cílových „objektů“ – například s takovou částí světa, která jim je schopna nabídnout dost na to, aby se nejen ubránily, ale postupně i zvítězily. Přičemž se nezdá, že by Rusko, Čína či Indie (ale i Emiráty, Katar, Indonésie, Korea a další státy) aktuálně Irák, Írán, Sýrii či Libanon (i přes jejich aktuální, v historickém pojetí však jen více než „dočasné“) problémy házely přes palubu…

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts