Lidová píseň je jedním z projevů tradiční lidové kultury, jehož tvůrcem jsou lidové vrstvy bez hlubšího erudovaného hudebního vzdělání. To ale samozřejmě neznamená, že by byla jakkoli méně hodnotná či kulturně významnější, než klasická „salónní“ a moderní „městská“ hudební produkce. Stojí tedy myslím za to si i tenhle rozměr syrské a levantské duše trochu systematičtěji přiblížit.
V arabštině se pro lidovou píseň používá označení ghnija šaʽbíjja nebo ghnija fulklúríja (folklórní píseň). Už samotné označení lidové písně přináší úskalí definovat, zda se skutečně jedná o lidovou píseň či ne, neboť v dnešní době existuje několik písňových vrstev, které se navíc vzájemně prolínají a lidová píseň je jen jednou z nich. Obecně můžeme tyto písňové vrstvy rozčlenit na: a) tradiční folklórní, tedy lidovou píseň na folklorním základě, b) pololidovou, populární píseň, tedy poloumělou a umělou píseň, která je obecně rozšířená, c) mnoho typů módní písně (např. moderní rytmická hudba), d) velmi různorodou skupinu umělých písní (písně školní, dětské, revoluční, náboženské atd.).
Při výzkumu lidových písní tak může posluchač narazit na překážky týkající se tohoto rozdělení. Podobně je tomu i v některých arabských písemných pramenech o hudbě a zpěvu, autoři často používají termín ghnija šaʽbíja či fuklúríja nedbale bez hlubšího přemýšlení o jeho odborném významu. Stejně tak respondenti z řad neodborné veřejnosti nemají vždy v této záležitosti jasno a někteří přesně neví, co mají pod pojmem ghnija šaʽbíja chápat. Arabské zdroje rozlišují v tomto ohledu kategorizaci na lidovou píseň a populární lidovou píseň (ghnija šaʽbíja dáridža), u níž známe autory a která je tvořena podle vzorů lidových písní.
Častokrát byly známé lidové melodie opatřeny novými texty a jindy hudební skladatelé využívali texty starších písní a propůjčovali jim své melodie. Takto například vytvořil již Abú Chalíl al-Qabbání (1833-1903) píseň „Já tajra tírí já hamáma.“ Některé písně natolik zlidověly, že jsou v podstatě považovány za folklórní hudbu. Při zpracovávání tématu syrských lidových písní se proto budeme řídit arabskou klasifikací, aby nedošlo k nevědomému zkreslení informací a aby byl zachován charakter lidových písní tak, jak jej chápou přímo lidé pocházející z tohoto regionu. V Sýrii se zvláštní pozornost k lidovým písním začala stáčet zejména v období po dosažení nezávislosti v roce 1946. Ve snaze oživit lidovou tvorbu se uplatnilo několik významných osobností syrského uměleckého života. Základní kroky k tomuto cíli podnikl zpěvák, skladatel, hráč na aúd a herec Mustafa Hilál (1911-1967), který pracoval na sběru lidových písní rozšířených nejen v Damašku a okolí, ale i v dalších zemích Šámu, v Egyptě a Iráku.
Sebrané písně zaznamenal, provedl notaci, nahrál a od roku 1947 je publikoval prostřednictvím svého rozhlasového pořadu „Min našwati al-mádí“ (Z minulosti). Fu´ád Mahfúz (1900-1987), ovládající hru na aúd, byl druhým významným sběratelem lidových písní syrských, iráckých a egyptských. V návaznosti na tyto první obrodné snahy se syrští skladatelé začali ubírat k tvorbě populárních lidových písní. Jedním z nejdůležitějších, kdo pěstoval tento žánr, byl hudební skladatel a zpěvák Abd al-Fattáh Sukkar (n. 1927). Složil například slavné písně „Lá rkab haddak já al-mútúr“, „Šuftá, aná šuftá“, „Džassa at-tabíb“ pro zpěváka Fahda Ballána. Druhým úspěšným skladatelem tohoto žánru a mistrem hraní na aúd byl Adnán Qurajš (n. 1911). Jeho nejproslulejšími písněmi jsou „Zén jábá“, „al-Húdadž“, „Já Hsén“ pro zpěvačku Karawán (1952-2001).
V souvislosti s populární lidovou písní stojí také za zmínku zpěvák, skladatel a hráč na aúd, Rafíq Šukrí (1923-1969), autor melodií k písním „Ghíbí já šams ghíbí“, „Chalí já chálí“, „ʽAjní sáhira“ a mnoho dalších. V neposlední řadě se pak populárními lidovými písněmi proslavil zpěvák, skladatel, hráč na housle a aúd, Sirrí Tumbúrdží (1915-1956). Nazpíval lidové písně „Skábá já dumúʽ al-ʽajn“, „Alá dalʽúna“ a populární lidové písně „Salám u alf salám“, „Sabrak ʽalejjí“, „Já halá bi hurríjtná“.
Typickým jevem damašských lidových písní je univerzálnost rodu a čísla osob. Texty mohou být určeny jak ženám, tak mužům a někdy je obtížné na první poslech poznat, komu je text adresován. Stejný princip platí i u čísla, kdy se v písních v některých případech mluví o osobách v plurálu, ale text může být interpretován zároveň v singuláru. Damašské lidové písně jsou jak kolektivní, tak individuální záležitostí. Zvláštní skupinu lidových písní a popěvků tvoří tzv. aházídž , které jsou zpívány vždy skupinově. Většina písní se vázala k určité příležitosti, jiné byly multifunkční a mohly být zpívány při různých příležitostech. Obecně lze říci, že s postupem času se funkce lidových písní vytrácí a jejich role se mnohem více zevšeobecňuje. Tuto hypotézu mohou podpořit i výpovědi respondentů, z nichž se někteří domnívají, že lidová píseň dnes má při všech společenských příležitostech především funkci zábavní.
Písňový repertoár lidí ovlivňuje mnoho faktorů. Jednak je to individuální přístup každého interpreta, a jednak hraje značnou roli jeho věk, pohlaví, vyznání, profese a prostředí, ve kterém se pohybuje. Kvantita osobního repertoáru tedy závisí na jedné straně na zájmu daného člověka o lidové písně a na straně druhé na jeho paměti a nadání. Obsahová stránka repertoáru do jisté míry odpovídá pohlaví a věku interpreta.
Muži měli obvykle jiný repertoár než ženy, jejichž hudební prostředí se nacházelo především v domácnostech a v přítomnosti dalších žen a dětí. Muži se dostávali více do světa – na vojnu, za prací, za obchodem – a ve svém okolí udržovali kontakty jiného druhu než jejich ženy. Zatímco muži začleňovali do místního společného repertoáru nové písně, ženy působily jako stabilizační činitel udržující starší lokální fond. Velice specifický pak byl repertoár dětí a od písňového fondu dospělých se odlišoval i repertoár mládeže.
Vzhledem k nositelům lidových písní rozlišujeme také repertoár individuální a kolektivní, případně skupinový, ke kterému patří například rodinný fond či repertoár určitých profesních, náboženských a jiných skupin. Tématicky se damašské lidové písně velice podobají současným populárním písním o lásce, neboť právě toto téma v nich převládá. Je známo, že tvůrcem a nositelem velké části lidových písní byli mladí lidé, a proto v písních dominují milostné náměty. Obecně lze říci, že láska – ať šťastná či nenaplněná – je hlavní a přirozenou tématikou lidové písně.
V damašských lidových písních se mnohem častěji hovoří o lásce nešťastné a nenaplněné, o milostném trápení a pocitech smutku z nepřítomnosti milovaného. Písně jsou plné tužeb po milém člověku, stýskání si v důsledku odloučení, rozbité lásky a někdy dokonce výčitek a obviňování. Zároveň v sobě písně mohou skrývají silný erotický náboj. V tomto ohledu se vyjadřují v básnických metaforách, dvojsmyslech a někdy přímo a otevřeně formou přirovnání hodnotí a popisují krásu ženského těla. Slova jako „měsíc, gazela, oko“ ve skutečnosti označují ženu, u níž se oceňuje zejména její výška, snědá barva a černé oči. Svou lásku k ženě muž někdy v písních demonstruje hodnotnými dary: diamantovými náušnicemi a prsteny, náhrdelníky z perel a jindy skromně natrháním ovocných plodů. Z milostných lidových písní rozšířených v Damašku můžeme zmínit „Áh já asmar al-lawn“ (Ó, ty snědá), „Já mál aš-Šám“ (Bohatství Damašku), „Tálʽa min bét abúhá“ (Vychází z domu svého otce), „Zamán, zamán“ (Už dávno), „ʽar-Rúzana“ (K Ruzaně), „Ghazálí“ (Má srnko), „Já jámú lawh karmná“ (Ó náš sade), „Skába“, „Welí Hallúme“ (Ach, Hallúme), „ʽas-Sálihíjje já Sáliha“ (Do Sáhilíjje).
V textech damašských lidových písních není jedinou hodnotou láska k ženě či k muži, ale také láska a stesk po rodné vlasti nebo městě. Jako příklad může sloužit píseň „Baladí já baladí“ (Má země), ve které zpěvák teskní po Damašku, opěvuje jeho přírodu a popisuje své trápení způsobené odloučením od domova a blízkých.
Další tématický okruh tvoří písně vojenské a rekrutské. Tento druh písní obecně mívá protestní a žalostný charakter. V Damašku se udrželo mnoho písní obřadních, zejména svatebních. Ostatní náměty písní souvisí především s jejich původními funkcemi a příležitostmi, při kterých byly zpívány.
V písních veškerého tématického zaměření se často objevuje náboženská terminologie, přísahy při Bohu a prosby k Němu, což nepoukazuje ani tak na striktní religiozitu lidí, jako spíš na přirozenou provázanost islámské víry s každým životním okamžikem, na uvědomování si všudypřítomné Boží existence a na potřebu se k Němu obracet v situacích, kdy je člověk bezradný nebo mu děkovat za stav, ve kterém se cítí šťastný. Pro získání přibližné představy, jakým způsobem vnímají místní lidé lidovou píseň, byla respondentům položena otázka: „Jaká nejčastější témata se objevují v damašských lidových písních?“, přičemž ti nejčastěji odpovídali: Láska, popis života a mezilidských vztahů, lidská morálka, čest, krása ženy, damašské zvyky, tradice, odboj v dobách okupace, příroda, svatba, oslava syrské nezávislosti, žně, narození dítěte, mučednictví, náboženství a slavní hrdinové.
Ženský typ folklórové písně se rozvíjel především v damašských domech, a tobez přítomnosti mužů. Největší příležitost ke zpěvu lidových písní ženám dávala svatba, na které se dodnes objevuje specifický druh výlučně ženských písní nazývaných zagháríd. Tyto písně začínají popěvkem „awwwhá“ a končí radostným výskáním za pomoci pohybů jazyka ve vysokých polohách hlasu.
Dá se říci, že se tato forma dnes nejvíce vyskytuje na svatebních oslavách, patří však ještě k dalším životním událostem, jako je vítání poutníků, kteří se navraceli z hadždže a při oslavách výkonu obřízky. Mezi hudební lidové projevy typické pro Damašek můžeme uvést krátké ukázky, nejprve svatební zughrúd, plurál zagháríd), poté zughrúdy přivítání poutníků a nakonec zughrúdy vztahující se k obřízce.
Ženy určité části Damašku se také účastnily pravidelných večerních seancí, které se konaly v domě jedné z nich ve stanovený den v měsíci a byly známy jako al-istiqbál an-nisá´í (ženská recepce). Ženy si během těchto večerů vyprávěly příběhy, vtipy, přísloví, hrály divadlo (v oblibě měly především parodování mužů), hry, pořádaly mezi sebou soutěže a slovní souboje, tančily a zpívaly. Ke zpěvu si rády vybíraly písně, jejichž aktérkami byly ženské hrdinky nebo písně o lásce a citech, jako například „Áh, já asmar al-lawn“ (Ó, ty snědá), „Áh, já zín al-ʽábidín“ (Ó, ty nejlepší z věřících), „Áh, já muʽallim“ (Ó, Mistře) „Bálí maʽk“ (Má mysl je s tebou). Písně, které zpívaly, spojovaly s tradičním ženským tancem „raqsat sittí“.
Muži pěstovali folklór jak doma, kde se scházeli stejně jako ženy, tak v lidových kavárnách a venkovních prostorech, zejména na společných piknicích ve veřejných zahradách a parcích. Během těchto setkáních hráli hry a zpívali lidové písně. Zpěv většinou vedl jeden z nich a ostatní se většiou připojili k refrénu. Neméně oblíbenou aktivitou mužů bylo sledování stínového divadla (tzv. „karakoz“, z pův. tureckého „karagöz“), které reprezentovala postava zvaná al-Karákízí, kritik a bavič lidu zároveň. Ztvárňoval všechny postavy hry, jež od sebe odlišoval specifickými pohyby, které se promítaly na plátně v podobě stínu a střídáním hlasů.
Při svých inscenacích se al-Karákízí inspiroval životními osudy lidí tématem byly i problémy společnosti. Ve stínovém divadle vystupovalo několik stálých postav, mezi nimi Karkóz, ʽÍwáz, Bakrí Mustafa, al-Mudallal Šalabí, Dórnízáde. Divadlo doprovázel hudební soubor sestávající ze zpěváka, hráče na aúd, darbuku, qánún a náj a houslisty. Úkolem souboru bylo oznamovat nástup každé postavy na scénu vlastním způsobem, například měl-li se objevit na plátně Dórnízáde, hrála se a zpívala lidová písnička „Marmar zamání“ (Můj život zhořkl). Hudba také zněla v čase přestávky.
Z nejznámějších písní, které si žádalo obecenstvo, byla původně egyptská folklórní píseň „Já Maríja“ (Marie), která zní: (Volný překlad): „Marie, ty, která stojíš u dveří, dej mi cit a já ti koupím Tunis. Kdybych měl peníze, koupil bych ti Tunis a jel bych na černém koni a osvobodil bych Jonáše. Ach, Marie, ty která stojíš u dveří, odpověz mi. Okouzluješ kapitána i námořnictvo. Koupil bych ti Tantu, kdybych měl peníze. A vzal bych si sedm dívek nepoctivě. Vrať se můj čase, vrať.“
Lidové písně doprovázely člověka také při práci. Tématicky se vůbec nemusí jednat o písně, které by souvisely s daným pracovním úkonem, uplatňovaly se zde všechny obecně známé lidové písně.
Tempo práce často korespondovalo s rytmem písně, která měla v tomto případě funkci povzbuzovací. Ke zdůraznění rytmu písně mohlo sloužit nářadí používané při práci a vydávající vlastní zvuk, např. kovářské náčiní.
Zpěv doprovázel také každou domácí práci, individuální i kolektivní, kde plnil funkci pracovní i zábavní. Do tohoto okruhu můžeme zařadit i folklór pouličních obchodníků, kteří vytvářejí své vlastní improvizované říkanky a popěvky s cílem upoutat pozornost zákazníka, např. úvodem „táʽ bórid“ (pojď se zchladit), který v následných obměnách opakuje prodavač čerstvých ovocných šťáv jako tamaryšku (tamr hindí, dosl. indická datle), lékořice (arqsús), meruněk (qamar ad-dín) a moruše (tút šámí, resp. moruše černá).
Rudolf Krula vystudoval Pražskou Konzervatoř a Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU). Dlouhodobě působil v Bejrútu v Libanonském symfonickém orchestru, s nímž se kromě pravidelných akcí orchestru účastnil festivalů v Baalbeku, Byblosu a Bajt ad-Dínu, přičemž paralelně působil jako učitel na místní konzervatoři. V současné době je soukromým učitelem hudby na Prague British school a muzikantem na volné noze.
