Po čase přinášíme další faktický vhled do současného stavu věcí v Sýrii, a to formou rozhovoru s předním znalcem tamních poměrů, Jakubem Ježkem. Na následujících řádkách se budeme věnovat nejen aktuálním tématům jako jsou Idlib či vztahy damašské vlády s „rožavskými“ Kurdy, ale i strukturálnějším tématům jakými je zapojení Turecka či Íránu a proíránských sil, podobně jako roli, kterou sehrávají v určitých částech konfliktem poznamenané Sýrie entity jiného typu – a to od nejrůznějších parazitujících oportunistů lokální úrovně až po selektivně do konfliktu vstupující Izrael.
Výraznou událostí v rámci konfliktu v Sýrii v poslední době bylo rozhodně sestřelení ruského letounu IL-20 syrskou protivzdušnou obranou, ke kterému došlo minulý měsíc v průběhu izraelského náletu na Latákíji. O co v celé události šlo a jaký může mít dopad na další politický vývoj?
Údajně mělo jít o to, že se izraelský letoun při náletu v severozápadní Sýrii schoval za ruský špionážní letoun, takže se pro radary syrské protivzdušné obrany jevily jako jeden cíl. Po vypálení protiletadlové rakety se izraelský letoun oddělil, a jelikož jsou rakety konstruovány tak, že si v takovém případě k zásahu vybírají největší z cílů, byl sestřelen ruský letoun. Počáteční ruská reakce byla spíše zdrženlivá. O několik dnů později nicméně Rusové přitvrdili s tím, že do budoucna nebudou podobné nálety tolerovat a že syrské armádě dodají moderní protiletadlové komplety S-300. Kolik z této rétoriky bude převedeno do praxe, nevím, stejně tak jsou neznámou reálné schopnosti systému S-300, který má sice velmi dobré papírové parametry a je dlouhodobě testován při vojenských cvičeních, dosud ale nebyl nasazen v ostrém boji.
Jak hodnotíte situaci kolem Idlibu? V současnosti se zdá, že došlo k dosažení určité dohody ohledně této provincie mezi Ruskem a Tureckem. Proběhly rovněž spekulace, že syrský prezident Baššár al-Asad nepřijal ruský postup v této záležitosti zrovna s nadšením…
Je možné, že ruský postup kolem Idlibu Asada naštval, ale zároveň mu musí být zřejmé, že sám toho příliš mnoho nezmůže. Dle mého názoru mu je jasné, že nejdůležitější kroky ohledně války v Sýrii se již v současnosti odehrávají mimo syrské území, nikoli na bojišti. Jaký bude finální osud Idlibu, je však zatím těžko soudit. Primárně půjde o postoj Turecka a o to, koho všeho bude v zájmu svých vyšších cílů ochotno obětovat a především, jaký vliv reálně v Idlibu má. Současný mediální diskurz připomíná dobu před dobytím východního Aleppa, kdy byly rovněž neustále navyšovány údajné počty tam žijících civilistů. Nejprve se tvrdilo, že je v Idlibu dva a půl milionu lidí, poslední dobou se však již hovoří o čtyřech milionech. Přitom v období před válkou v této rurální chudé oblasti žilo nanejvýš půldruhého milionu lidí. Ačkoliv původní revoluční ohniska byla jinde, z hlediska povstalců měl Idlib v průběhu války tu výhodu, že byl do značné míry schopen potravinové soběstačnosti a byl relativně homogenně osídlen chudými venkovskými sunnity. Velkou roli určitě sehrály svého času masivní dodávky z Turecka včetně protitankových řízených střel. Nejde sice o nějakou zázračnou zbraň, nicméně je poměrně levná a velice nenáročná, co se týče obsluhy. Výhodou pak je, když se tyto protitankové střely dají nasadit ve velkém počtu, neboť s nimi lze střílet po všem, co se hne. Na malé koncentrace vojáků je lze použít de facto i jako protipěchotní zbraň. Své o tom vědí i Izraelci z jejich bojů s Hizballáhem na jihu Libanonu.
Idlib ležel tak trochu mimo hlavní zájem syrské vlády z důvodu, že nejde o oblast významně bohatou na nerostné suroviny a cenné přírodní zdroje…
Určitě. Idlib je klasická venkovská zemědělská oblast, úrodná nížina z velké části spíše středomořského než pouštního charakteru. To je, spolu s výše uvedeným, důvodem, proč zůstal Idlib posledním ohniskem odporu proti Asadovu režimu.
V souvislosti s případnou ofenzívou Syrské arabské armády (SAA) proti povstalcům v Idlibu se také v médiích spekuluje o případné nové uprchlické vlně, která by mohla zaplavit Evropu. Lze se setkat i s Vámi uvedeným údajem čtyř milionů civilistů, kteří by se mohli dát do pohybu. Co o tom soudíte?
Mnohem více lidí než v Idlibu je v uprchlických táborech na území Turecka, Libanonu či Jordánska. Reálné počty civilistů v Idlibu jsou neznámé, ale jisté je, že mnohem větší zásobárna pro potenciální uprchlickou vlnu je jinde. Počet případných uprchlíků při eventuální velké ofenzívě proti Idlibu by se dle mého názoru pohyboval maximálně v řádech sta tisíců. Většina by šla do Turecka, část by skončila na území ovládaném syrskou vládou, část možná v Libanonu. Co se týče Evropy, je zde samozřejmě možnost, že by turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan v reakci na jím neposvěcený postup v Idlibu mohl uvolnit kapacitu uprchlických táborů v Turecku a dát části uprchlíků zelenou k útěku přes Balkán do Evropy. To je ovšem otázkou vztahu Turecka a evropských vlád, nikoliv problém Idlibu.
Vidíte přes současný rusko-turecký status quo do budoucna ofenzívu SAA jako pravděpodobnou?
V současnosti se situace poněkud ustálila, nicméně to se může kdykoliv změnit. Severovýchodně od Idlibu je šíity obývaná enkláva v podobě městeček al-Fúʽa a Kafrijá, která může mít velký symbolický význam kupříkladu pro některé šíitské interbrigadisty na straně Asada. Nyní nicméně v této oblasti panuje opatrné příměří a zastavení palby. Pro syrský režim je spíše důležité, že se mu podařilo stabilizovat frontu v Latákíji, kde již nehrozí ani ostřelování města z raketometů. Zda dojde k ofenzívě, je otázkou, která se bude odvíjet od jednání mezi zahraničními aktéry.
Co angažmá Turecka? Jaké jsou v současnosti jeho priority na území Sýrie?
Domnívám se, že původním záměrem Turků bylo zabrání Aleppa, což byla věc, kterou turecká nacionalistická ultrapravice aktivně živila. Přeci jen se jednalo o bohaté město, které bylo kdysi integrální součástí Osmanské říše. Tím, že se tento nikoliv explicitně deklarovaný cíl nezdařil, Turci o to víc stočili svůj zájem směrem ke Kurdům a k vytvoření nárazníkového pásma a vražení klínu mezi kurdská území v Sýrii. Klíčový je v tureckém uvažování Džarábulus a jeho okolí. Mám-li si pomoci určitým příměrem, srovnal bych rozdílnost v přístupu Turků k Džarábulusu a Idlibu k rozdílu v přístupu Rusů vůči Krymu a vůči Luhanské a Doněcké oblasti na východě Ukrajiny neboli Novorusku. Zatímco Krym byl natvrdo anektován za použití elitních sil, Novorusko mají pod palcem místní podivné mafiánské struktury, které v současnosti bojují převážně mezi sebou. Je zde určitá analogie. Turecko bere okolí Džarábulusu mnohem vážněji než Idlib, ke kterému přistupuje ve stylu „máme tam své lidi, kteří jsou sice parchanti, ale jsou to naši parchanti“ a bere jej především jako politickou kartu. Džarábulus a okolní oblasti jsou oproti tomu vysloveně o určité formě kolonizace.
Jak hodnotíte působení Turků v Afrínu? Rudolf Kvíz před nedávnem v rozhovoru s námi označil situaci v Afrínu za „velmi bezútěšnou“…
V Afrínu žilo před tureckou invazí velké množství Kurdů, z nichž většina odešla a Afrín se tak do velké míry vyprázdnil. Ti obyvatelé, kteří zůstali, jsou vůči turecké okupační správě převážně nepřátelsky nalezení. To je rozdíl oproti Džarábulusu, kde místní s Tureckem většinou sympatizují, což je kromě jiného dáno i tím, že se tam Turecko chová podstatně jinak a posílá tam více financí. Afrín je vylidněný, za majetkem se tam dnes stahují různí dobrodruzi, kriminálníci, malí „wannabe-warlordi“ a jim podobné existence. Nejsou to lidé pocházející z domácích struktur ukotvení v tamní společnosti.
Budou chtít Turci udržet Afrín stůj co stůj navzdory tamní zhoršující se bezpečnostní i ekonomické situaci?
Budeme-li vycházet z předpokladu, že Turci nechtějí, aby se do Afrínu vrátili Kurdové, tak jej i nadále budou muset nějakým způsobem držet, byť by to bylo třeba jen vojensky systémem outpostů, dělostřeleckým krytím a podobně.
Vidíte jako reálnou variantu anexi části území Sýrie (Džarábulus, Afrín, Idlib) Tureckem?
Nepředpokládám, že by to bylo průchozí z hlediska mezinárodního práva. Tedy oficiální anexi, mezinárodní uznání a překreslení hranic v atlasech reálně nevidím, jinou věcí je však faktický stav. V Džarábulusu a Afrínu bude dle mého názoru Turecko udržovat určitý status quo, který může také trvat v horizontu desítek let. Těžko však soudit, nikdo dnes neví, co bude s Tureckem po Erdoğanově smrti. Co se týče Idlibu, jak jsme již zmínili, je to odlišný případ. I zde má sice Turecko své jednotky a outposty, ale není pro něj zdaleka tak strategicky významný. Idlib bude předmětem politických dohod. Místní ozbrojenci budou rozděleni na oportunistické žoldnéře – šlo by říci i „užitečné idioty“ – a fanatiky, kteří budou dříve či později zlikvidováni.
Lze odhadnout kolik je v Idlibu celkem bojovníků a jaký tvoří procentuální poměr vůči tamním civilistům?
To samozřejmě nevím a pochybuji, že by to u nás někdo věděl. Je otázkou, kolik je reálně v Idlibu lidí ve zbrani, kolik je na ně navázáno rodin a personálu všeho druhu, kolik je celkově lidí těžících z válečné ekonomiky a jaký tito všichni tvoří podíl z celkového počtu obyvatel. Osobně se domnívám, že civilistů nijak nezapojených do tamního systému nebude příliš mnoho a myslím, že to budou převážně staří a velmi chudí lidé.
A lze alespoň odhadnout, jaký je v Idlibu poměr „oportunistů“ a „fanatiků“ v rámci tamních ozbrojenců? Jaké skupiny tamnímu systému dominují?
Tím, že v Idlibu celkově ubylo interních třenic a oblast byla delší dobu na okraji zájmu, je možnost zmapovat vnitřní dynamiku z vnějšího pohledu poměrně malá. Do oblasti přišli letos na jaře ozbrojenci z Ghúty, kterým bylo po jejím dobytí SAA umožněno odejít, ale beze zbraní. V Ghútě dominovala sice verbálně velmi radikální, ale fakticky zároveň relativně pragmatická skupina Džajš al-islám, která čerpala zdroj legitimity z charismatu svého vůdce Zahrána Alúše (zabitého na konci roku 2015), z peněz ze států Zálivu a i z toho, že jako první z protiasadovské opozice dokázali zformovat de facto plnohodnotnou povstaleckou armádu. O to vše nicméně přišli a je pravděpodobné, že se v konečném důsledku do Idlibu přesunulo jen několik set, možná malé tisíce mužů bez výzbroje, kteří se museli zařadit do tam fungujících struktur. Nemyslím si proto, že by Džajš al-islám v Idlibu působila coby relevantní entita. Dominovat bude džihádistické uskupení Tahrír aš-Šám na jedné straně a na straně druhé jednotky přímo podřízené Turecku a turecké zpravodajské službě MİT, což je směs islamistických a turkomanských skupin. Vedle nich na jakémsi pomyslném středu fungují skupiny většinově složené z islamistů nesalafistického typu, jako je Džajš al-izza, která bývá nikoliv neprávem řazena spíše do proturecké části, na druhou stranu se ovšem snaží zachovat si alespoň určitou samostatnost a vlastní agendu. Otázka také je, co dnes vlastně zbylo z Ahrár aš-Šám, kdysi jedné z nejvýznamnějších povstaleckých skupin. Dle všeho se jejich bojovníci rozprostřeli jak mezi džihádisty, tak mezi islamisticko-proturecko-žoldnéřské skupiny, ale pro někoho, kdo není přímo na místě, lze jen velmi těžko odhadovat v jakém poměru. To bude možné, až v Idlibu vypukne nějaký větší konflikt, ať již interní či invazí zvnějšku.
Jak se vyvíjí situace v Rožavě? Na jedné straně přicházejí zprávy o jednáních tam dominující Strany demokratické unie (PYD) s Damaškem, na straně druhé nedávno došlo ke střetům mezi syrskými vojáky a kurdskými jednotkami v Qámišlí…
Z toho, co je mi známo, se nedomnívám, že by onen střet mezi vojáky SAA a kurdskými speciály měl jakékoliv politické pozadí. Spíše v rámci napjaté atmosféry typické pro provoz checkpointů kdekoliv na světě někomu jednoduše povolily nervy. Na jednání mezi syrským režimem a PYD to podle mě žádný vliv nemělo, jednalo se o šarvátku lokálního významu. Ostatně ze strany režimu nepřišla žádná odveta, přestože to byli syrští vojáci, kdo šarvátku nakonec prohrál. Co se týče obecně syrských Kurdů a PYD, potažmo jejích ozbrojených Lidových obranných jednotek (YPG), buď se budou muset nějakým způsobem domluvit s Damaškem, nebo budou muset natvrdo zůstat pod patronátem Američanů. Jednání s Damaškem samozřejmě komplikuje nekompromisnost, kterou obě strany deklarují navenek, jakkoliv v obou táborech jsou nepochybně lidé schopní kompromisu.
Na druhou stranu v uplynulých měsících došlo mezi Damaškem a Kurdy k řadě praktických dohod…
Ano, v mnoha ohledech jsou spolu obě strany nuceny spolupracovat, navíc PYD dlouhodobě deklaruje, že neusiluje o vytvoření samostatného státu, ale o autonomii v rámci syrských hranic. YPG stále kontrolují podstatnou část těžebního průmyslu, zatímco podstatnou část zpracovatelského průmyslu kontroluje syrská vláda, je zde tedy určitá závislost. Rožava je navíc de facto odříznutá od světa, čili bez dohody s Damaškem budou Kurdům zásoby ropy a zemního plynu v podstatě k ničemu. Za cenu ústupků na obou stranách vidím prostor pro dohodu.
Jak vypadá v současnosti situace kolem tzv. Islámského státu?
Před několika týdny vyhlásily Kurdy dominované Syrské demokratické síly (SDF) spolu s lokálními arabskými kmeny ofenzívu proti městečku Hadžín v údolí Eufratu u irácké hranice. To je poslední oblastí, která se v mapách označuje jako území pod kontrolou a svrchovaností Islámského státu. Dobytí Hadžínu bude znamenat zánik Islámského státu coby území kontrolující entity a stanou se z něj čistě partyzánské síly, podzemní hnutí, jímž byl v podstatě v Iráku do okamžiku dobytí Fallúdži na počátku roku 2014. Úspěch tohoto podzemního hnutí bude do velké míry záležet na vnějších faktorech a rovněž na tom, kolik jim zbylo finančních prostředků. Otázkou je samozřejmě, jakým způsobem bude Hadžín dobyt. Že se v něm udržela kapsa Islámského státu, je patrně dáno i tím, že zde měl určitou kmenovou podporu. Není jasné, kdo všechno se v oblasti ukrývá a je docela možné, že tam působí i speciálové evropských tajných služeb, Francouzi, Belgičané… Podstatný je také fakt, že zánikem IS ve formě územní svrchovanosti dojde ke snížení legitimity pobytu především amerických sil v Sýrii a patrně vzroste jak domácí, tak zahraniční tlak na jejich odchod.
Jaká je situace na dlouhodobě opomíjeném jihu Sýrie?
Jih země je v současnosti celý pod kontrolou syrského režimu. Relevantní povstalecké oblasti kolem Darʽá a na východ od ní padly. Na počátku v oblasti proběhlo vydatné bombardování na počátku a postupně byly poraženy všechny lokální milice. V posledních měsících se vše odehrávalo v podstatě bez sebemenšího zájmu světových médií. Domnívám se, že na jihu početná pragmatičtější část povstalců byla koupena režimem a kooptována do prorežimních milic sdružených v Národně demokratických silách (NDF) na bázi nějakých dohod typu, že z dosavadních warlordů se stanou místní starostové, nájemci půdy, majitelé sítí pekáren či autoservisů a podobně. Na jihu byla také osamocená kapsa Islámského státu, skupina Džajš Chálid ibn al-Walíd, která se vzdala, načež je údajně měli tito do NDF čerstvě rekrutovaní pragmatičtí povstalci popravit, což mělo být součástí dohody. Je to informace, která se objevila na Twitteru a těžko soudit její věrohodnost, nicméně je jasné, že něco se s oněmi bojovníky IS stát muselo. Byli to lidé, kteří disponovali územní kontrolou a paralelní samosprávou a v místě museli být známí. Že by se jen tak vypařili, není pravděpodobné. V každém případě jih Sýrie plně ukazuje naprosto zásadní rozdíl mezi pragmatiky či oportunisty na jedné straně a skupinami náboženských fanatiků na straně druhé. Mám-li to říci s jistou nadsázkou, jednotné velení v podobě Boha je něčím poněkud odlišným od jednotného velení v podobě sítě pekáren či autoservisů.
Jak se k přechodu jihu země pod vládní kontrolu postavil Izrael, jehož se tato oblast bezprostředně dotýká?
Nemyslím si, že by dobytí jihu proběhlo bez jeho souhlasu ve stylu „dáváme vám zelenou, zlikvidujte si to tam“. Dlouhou dobu dával Izrael tamním povstaleckým skupinám občasnou leteckou a dělostřeleckou podporu, raněné povstalce údajně z humanitárních důvodů vozil do izraelských nemocnic, existují spousty fotek krabic od patron a granátů s izraelskými nálepkami nebo ony známé fotky z checkpointu na Golanech, na nichž se izraelští vojáci druží s vousatými pány s černými vlajkami. Nakonec Izrael s likvidací povstalců na jihu patrně souhlasil s požadavkem, že se do oblasti nedostane libanonský Hizballáh, ani žádné milice vázané na Írán.
Jak si izraelský obrat vysvětlujete?
Tím jak padly významné povstalecké kapsy kolem Darʽá, tak se území mimo vládní kontrolu podstatně zmenšilo a byla otázka, do jaké míry je schopno samostatné existence. Po vojenské stránce byla situace ztracená a Izrael se mohl dostat do situace, kdy je na něj nahlíženo jako na toho, kdo si jediný vydržuje „mikro-chalífát“ Islámského státu u svých hranic, jakkoliv si zrovna Izrael s mezinárodním PR běžně hlavu zrovna dvakrát neláme. Nastala patrně situace, kdy pro Izrael dávalo větší smysl jít na dohodu za jisté garance. Je samozřejmě otázka, jak se nepřehledný propletenec zásluh, vazeb a korupce, který na jihu vznikl, bude dále vyvíjet, jistě se to bude ještě přeskupovat. Na druhou stranu s tímhle má syrská společnost celkem bohaté zkušenosti.
Poslední dobou není v Sýrii prakticky slyšet o Íráncích…
Rozhodně je zjevné, že stran veřejného působení není v Sýrii Íránce příliš vidět. Není jasné, zda jde o projev čistě na venek, nebo jde o odraz reálného vývoje. Jistě v tom bude hrát roli Rusko, které jde, zdá se, v poslední době spíše na ruku Turkům. Navíc je zřejmé, že dříve či později na sebe Rusové a Íránci v Sýrii narazí stran svých ekonomických zájmů. Osobně mám pocit, že se íránský vliv po stránce přímého dopadu na bojiště spíše přeceňoval. V Sýrii samozřejmě byli íránští specialisté a dobrovolníci a také Íránem sponzorovaní šíitští interbrigadisté z Iráku či Afghánistánu. Jejich vliv po vojenské stránce se ale podle mě – s výjimkou Hizballáhu, který bych z více důvodů řadil zcela samostatně – spíše nadhodnocoval. Sloužili spíše ke kontrole území či k vycpávání zálohy tam, kde se fronta probořila. Dnes nejsou téměř vidět. Možná rozkazem u nich ubylo okázalé sebeprezentace a siláckých videí. Na zásadní otázku, zda se Írán vojensky ze Sýrie skutečně stáhnul, či působí skrytěji na úrovni zpravodajské a technické výpomoci a poradenství, odpovědět neumím.
Zmínil jste Hizballáh. Jaká je jeho pozice v Sýrii?
Hizballáh se od počátku v Sýrii etabloval coby stabilizační i elitní úderná síla a co se PR působení a morálky týká, byl vždy o několik tříd kultivovanější než ostatní skupiny a milice často připomínající nevycválance, kterým někdo nezodpovědný zapomněl odebrat mobilní telefony. Pravdou nicméně je, že od vstupu Ruska do války v roce 2015 je Hizballáh stále méně vidět. Občas se objevily informace podložené nepřímými důkazy, že Hizballáh působí aktivně v nárazníkových zónách s ruskými speciály. Zůstává otázkou, do jaké míry bude pro Rusy do budoucna Hizballáh cenný, do jaké míry s ním budou ochotni dále kooperovat a také, co si bude Hizballáh chtít za své služby vzít a co se mu podaří přenést na libanonský jih. Izrael sleduje Hizballáh s velkými obavami, protože chápe, že jeho zlikvidování by obnášelo masivní nasazení pěchoty. Izraelci si dobře pamatují rok 2006, kdy se snažili situaci na jihu Libanonu vyřešit nejprve neúspěšně ze vzduchu a při následné pozemní operaci nakonec utrpěli bolestivou „nevýhru“.
Troufáte si odhadnout další politický vývoj v Sýrii?
Zcela jistě se blíží moment, kdy se Asad prohlásí vítězem války, ale jaká bude politická budoucnost země jako takové a jak moc se změnil systém loajalit, protislužeb a ekonomických vztahů, si hodnotit netroufám.
Jakub Ježek je podnikatel a odborník na asymetrické konflikty a Blízký Východ.
