Syrský konflikt se dostal do určité další fáze, která sice může být mediálně rámovaná údajným chemickým incidentem v lokalitě Ghúta, nicméně pro zemi samotnou se vyznačuje jinými, lze říci podstatnějšími, „strukturálními“ jevy: zejména zklidňováním celkové situace, konsolidací a stabilizací všech aspektů běžného i ekonomického života, jakož i systematičností, s níž syrská armáda eliminuje poslední bašty islamistické opozice. Pro detailnější osvětlení v médiích leckdy nedostatečně rozlišených podrobností jsme o zevrubnější analýzu požádali odborníka na danou tematiku Jakuba Ježka.
Po relativně delší době se spolu scházíme, abychom probrali aktuální vývoj syrského konfliktu. Jak hodnotíte současnou situaci v Sýrii, co se dle Vás v posledních měsících změnilo, kde situace naopak stagnuje?
Nejtrefnějším termínem charakterizujícím vývoj konfliktu v Sýrii v posledním, řekněme, roce je konsolidace. Válečných ohnisek čím dál více ubývá – jak aktivních front, tak kapes kontrolovaných různými opozičními ozbrojenci a nestátními aktéry. Brzy zbyde jen několik konfliktních oblastí a půjde o to, jestli jejich řešení bude politické, vojenské nebo určitá kombinace obojího. Situaci by samozřejmě mohl změnit razantní pozemní zásah zvenčí, ten ovšem pokládám za velmi nepravděpodobný. Nemyslím ani, že by na současném trendu něco změnilo případné odstranění – ať již politické, či fyzické – Baššára al-Asada.
Pojďme se podívat na současné hlavní „hotspoty“ v syrském konfliktu. Můžeme začít právě Dúmou, údajným chemickým útokem a následnou americkou reakcí.
Pochopitelně nedisponuji validními informacemi, abych vynášel kategorické soudy o útoku sarinem, chlorem či jinou chemickou látkou. Domnívám se, že se bude opakovat obdobný scénář jako minulý rok v případě Chán Šajchún. To znamená, že zůstane několik protichůdných variant, co se událo, a nebudou žádné jednoznačné odpovědi. Nemohu vyloučit, že za údajným útokem skutečně stál Asadův režim, nicméně z pohledu Damašku to nedává žádnou logiku. Pokud se nejednalo o sólo akci nějakého renegáta v rámci Syrské arabské armády – což je nepravděpodobné –, jehož motivací mohla být kupříkladu osobní vendeta či snaha cosi zakrýt, tak v chemickém útoku na Dúmu nevidím pro syrský režim jakýkoliv vojenský význam. Tak jako jsem postrádal vnitřní logiku pro chemický útok ze strany režimu u Chán Šajchún (vojensky, zdrojově a surovinově nevýznamné oblasti, která se nacházela daleko za frontou), postrádám ji rovněž u Dúmy, resp. Ghúty jako takové. Jde o oblast, kterou bych s trochou nadsázky přirovnal k postavení Černého Mostu v rámci Prahy. Je to okrajová část hlavního města s odlišným demografickým složením, s odlišnými politickými preferencemi, množstvím lidí přišedších z regionů, živících se „horší“ prací. V Sýrii jsou ty sociální nůžky samozřejmě rozevřeny ještě o dost víc než v České republice. Obyvatelé Ghúty bezpochyby od roku 2013 mnohé vytrpěli a myslím, že Damašek v rámci své bombardováním a dělostřelectvem realizované demografické politiky vůči této oblasti postupoval brutálně. Nemohu jakkoliv obhajovat, že byla Ghúta z velké části rozbombardována do trosek, ale z pohledu režimu v mohutném bombardování a nasazení dělostřelectva naprosto jasně vidím vnitřní logiku. Útok chemickou látkou v Dúmě naproti tomu žádný smysl nedává a Asadovi může jen uškodit. Navíc v době, kdy se měl odehrát, byla situace z vojenského hlediska v podstatě vyřešena.
Západní představitelé v čele s americkým prezidentem však vinu Damašku považují za hotovou věc. Změní se podle Vás nyní markantně přístup Donalda Trumpa vůči Baššáru al-Asadovi?
Nepředpokládám, že by se Američané do syrského konfliktu opravdu razantně vojensky vložili, útok střelami s plochou dráhou letu na tři syrské cíle, které měly zasáhnout infrastrukturu kolem syrských vojensko-výzkumných kapacit, považuji za blízké známému úsloví o koze a vlkovi. Celkově je americká politika vůči Sýrii velmi nejednoznačná, jak ukazují Trumpova rozporuplná prohlášení nejprve o stažení se ze země, později o tvrdém zásahu. Neznám detailně poměry v Bílém domě, ale myslím si, že otázka amerického angažmá v syrském konfliktu je především o sporu mezi zpravodajci (CIA) a ministerstvem obrany (Pentagon) a poměru jejich vlivu na Trumpa. Pentagon byl tím, kdo za vlády Baracka Obamy prosadil americkou vojenskou přítomnost v Rožavě (kurdské kvaziautonomii na severu Sýrie). Šéf Centcom (Ústřední velitelství USA) generál Votel dlouhodobě prosazoval podporu Rožavy, kterou několikrát osobně navštívil, neboť ji chápal jako protiváhu íránskému vlivu. Lidé ze CIA se k tomu naopak stavěli mnohem zdrženlivěji, ovšem veškeré snahy o realizaci jejich plánu dopadly dost problematicky (viz zbrojní, zpravodajské a finanční injekce, ze kterých těžila hlavně ozbrojená salafistická opozice) nebo až tragikomicky (viz dva pokusy vyzbrojit a vycvičit de facto plně kontrolovanou žoldnéřskou armádu). Domnívám se, že politika USA směrem k Sýrii bude i nadále nejasná a zmatená.
Ghúta byla před více než dvěma týdny dobyta syrskými vojsky. Jakým způsobem ovlivní další vývoj konfliktu z Ghúty evakuovaní ozbrojenci?
Konec odporu povstalců v Ghútě byl jen otázkou času. Syrské armádě se podařilo najít a ucpat větší část tunelů, kterými proudily zásoby. Také se z větší části podařilo vytlačit povstalce z rurálnějších oblastí, kde údajně struktury Džajš al-islám pěstovaly ve velkém kuřata, což pro Ghútu tvořilo do značné míry základ soběstačnosti a pro ozbrojence možnost být tam dlouhodobě opevnění a obléhaní. Největší radikálové byli pobiti, zbytek byl v rámci dohod opět dopravován zelenými autobusy směrem k Idlibu, Džarábulusu a podle některých zpráv i do původně kurdského Afrínu. Nabízí se přirozeně otázka budoucnosti Džajš al-islám. Byla to velmi významná skupina s vlastní jasnou politickou profilací, materiálně velmi dobře vybavená a vojensky schopná. Pod vedením bývalého vůdce, charismatického Zahrána Alúše, kterého na konci roku 2015 zabilo syrské letectvo, byla navíc Džajš al-islám schopna vést diplomacii, ať již vyjednávací, či silovou. Není jasné, co z Džajš al-islám nyní vlastně zbylo a jak se tito „pozůstalí“ budou případně schopni integrovat do idlibského „mikro-chalífátu“. V tom to v současnosti vypadá tak, že někdejší Džabhat an-nusra kontroluje především venkovské oblasti a důležitá města, která leží na klíčových komunikacích. Do městské samosprávné politiky se na každodenní bázi v podstatě neplete a spíše finančně těží z ovládaných cest ve formě vybírání „mýtného“, resp. výpalného.
Přesuňme se na sever. Jaká je situace v Afrínu, kde proběhla turecká vojenská invaze?
Z vojenského hlediska je situace vyřešena. Turecku se podařil jeho cíl, tj. potlačení politických ambic afrínských Kurdů. S největší pravděpodobností se tak stalo s explicitním či implicitním souhlasem Moskvy, ale nejspíše dokonce i Damašku. Dle mého názoru v tom totiž syrský režim může spatřovat účinnou kartu, která mu pak může pomoci při vyjednávání v pro něj mnohem důležitějších oblastech jako je Hasaka či Dajr az-Zawr, kde je soustředěno nerostné bohatství Sýrie a na něj navázaný zpracovatelský průmysl. Vyrábí se tam stavební hmoty, těží se ropa a zemní plyn, které pokrývají syrskou spotřebu. Oproti tomu Afrín není pro Damašek životně důležitou oblastí. Je to taková rurální středomořská oblast, kde stojí statky, pěstují se olivy a ovoce. Není to typická syrská poušť, ale vypadá to tam spíše jak v Libanonu nebo jižní Itálii.
V souvislosti s tichou tolerancí turecké invaze ze strany Moskvy a Damašku se také spekulovalo o údajném handlu týkajícím se zmíněného Idlibu…
Ano, to je pravda. Turecko již v Afrínu instaluje svoji správu a v oblastech jižně od Afrínu funguje systém pozorovacích věží. Tudíž se domnívám, že také dojde k vytyčení určité demarkační linie a de facto se ohraničí dlouhodobě okupovaná část Sýrie Tureckem. Všeho, co leží za touto linií směrem k Idlibu, se Ankara pravděpodobně vzdá. Na severu Sýrie se opoziční ozbrojenci v podstatě rozdělili na skupiny, které mají dodnes své politické ambice a ideologické cíle (islamistické/džihádistické), a na ty, které jsou v podstatě už jen prodlouženou rukou Ankary a bojují spíše za peníze, než za ideje. Vedle toho tam tedy samozřejmě ještě působí i většinově turkomanské či ujgurské skupiny, které se orientují na Turecko z důvodu vlastní specifické „šedovlčí“ (panturkické) ideologie. V Idlibu nicméně dominují skupiny prvního typu a ty se ani Turecku příliš nehodí „do krámu“. Bylo by tedy logické, kdyby Turci Idlib oželeli výměnou za volné pole k potlačení ambic afrínských Kurdů. Řešení Idlibu by potom bylo plně v syrsko-ruských rukou a Turci by do něj nijak nezasahovali. V současnosti není jasné, jak se Damašek s Moskvou k Idlibu postaví. Samozřejmě se jedná o prestižní záležitost, na druhou stranu pro politické přežití režimu se nejedná o nikterak zásadní oblast.
Je ale realistické očekávat, že se Turecko spokojí s Afrínem? Prezident Erdoğan se expanzionistické tendence již ani nesnaží příliš zakrývat.
V Turecku expanzivní neoosmanismus již dnes jede zcela otevřeně a výroky v jeho duchu zaznívají běžně z úst vrcholných tureckých představitelů. Nejen ve vztahu k Sýrii. Už se dokonce nostalgicky vzpomíná, že v ne tak dávné době byla i „ctihodná“ Mekka pod Osmanskou říší, zatímco Saúdi ještě jezdili na velbloudech a oprašovali sokoly. Faktem je, že Ankara se již definitivně utrhla ze řetězu a – byť si nekladu nárok na politologickou přesnost – postupně překračuje hranice mezi autoritářským a totalitním režimem. Tolik vězněných novinářů jako v Turecku není v celém zbytku světa a počtem politických vězňů trhá smutný rekord. Dříve se Erdoğanovo Turecko srovnávalo s Putinovým Ruskem, dnes už se snahou o totální kontrolu pomalu vyrovnává Číně, Eritreji nebo Severní Koreji. Byla zestátněna opoziční média, více občanská, demokratická část opozice byla zdecimována. Většina vedoucích představitelů Lidové demokratické strany (HDP) sedí ve vězení s mnohaletými tresty. Co se týče Afrínu, nemyslím, že za současné situace bude turecká invaze do Sýrie v takovém rozsahu pokračovat, v ostatních oblastech Rojavy jsou západní jednotky, základny a navíc na východě i lokální enklávy kontrolované Damaškem. Spíše očekávám politické řešení než válečný konflikt.
O tzv. Islámském státu, který v roce 2014 vzbudil bezprecedentní šok na regionální i mezinárodní scéně, se dnes mluví jako o fakticky poražené entitě. Jak to s ním v Sýrii reálně nyní vypadá?
Na východě země – tedy v někdejším centru Islámského státu – je situace taková, že zde formálně ovládají poslední dvě kapsy, byť tedy spíše v teoretické rovině, není to územní kontrola v pravém slova smyslu. Jedná se o pouštní oblast, kde prakticky nic není, sem tam nějaký velbloud nebo oslík. Bojovníci Islámského státu tam přežívají různě po jeskyních a působí coby partyzáni či lépe řečeno pouštní nájezdníci. Mají džípy, kulomety, ale dávno to není stav z let 2014/2015, kdy až na absenci letectva představovali reálně vševojskovou armádu. Dnes bych je charakterizoval spíše jako lapky z příběhu o Alím Bábovi a čtyřiceti loupežnících, s tím rozdílem, že nemají plnokrevníky, ale Toyoty. Se svojí porážkou ztratili i mobilizační potenciál a docházejí jim lidé. To je ostatně vidět i na dříve stoupající, dnes opět klesající vlně exportu terorismu na Západ. Co se týče zbytku Sýrie, tak skutečnou územní kontrolou disponuje Islámský stát pouze na jihu země v podobě izolovaného ostrůvku u hranic s izraelským okupačním pásmem na Golanech. Jak dlouho se tam tomuto „mikro-chalífátu“ ještě bude dařit v rámci možností vegetovat, je otázkou. Fronta na jihu dlouhodobě stojí. Dále se dá o Islámském státu mluvit ještě v případě uprchlického tábora Jarmúk jižně od Damašku, kde v troskách a hromadách betonu dnes žijí již jen zbytky palestinských seniorů a maximálně stovky bojovníků Islámského státu. Dlouho se nikomu nechtělo tuto oblast řešit a absolvovat boj v nepředstavitelných ruinách, tunelech a podobně. Po pádu Ghúty se aktuálně nicméně hovoří o tom, že syrská armáda nyní obrátí svoji pozornost právě sem.
Jak vidíte další vývoj na jihu Sýrie, kde fronta dlouhodobě stagnuje?
Oblasti na jihu nejsou pro Damašek, ani pro velké zahraniční aktéry příliš důležité. Na východ od Dará jsou koncentrovány různé warlordistické skupiny, které tam sedí na určitém objemu zásob a zdrojů a celkem pohodlně působí v rámci zastavené palby. Kdy a jakým způsobem bude existence těchto skupin řešena, je otázka. V oblasti na západ od Dará převažují různé islamistické skupiny včetně zmíněného „mikro-chalífátu“ Islámského státu. Tyto oblasti mají význam především pro Izrael, který v Sýrii hraje své politické hry, vede trestné výpravy proti různým na syrský režim navázaným entitám, jako je Lidová fronta pro osvobození Palestiny – Hlavní velení (PFLP-GC), Palestinská osvobozenecká armáda (PLA), ale především Hizballáh a mimo jiné také provládní drúzské milice. Izraelci dlouhodobě na jihu země podporují deklaratorně sekulární, v praxi ale islamistům blízkou skupinu Liwá fursán al-Džúlán. Ta je smíšena s bojovníky a infrastrukturou bývalé Džabhat an-nusra, která je soustředěna severně od „mikro-chalífátu“ Islámského státu. Daný stav Izraeli vyhovuje, protože mu jde především o to zabránit, aby v blízkosti jeho hranic jakkoliv působil Hizballáh a další prorežimní struktury. Přímé zásahy Izraele do syrského konfliktu se převážně omezují na údery proti těmto skupinám a spíše ojedinělou destrukci skladišť a infrastruktury, které mají údajně zabránit tomu, aby se do rukou Hizballáhu dostávaly sofistikované zbraňové systémy.
Lze v brzké době očekávat větší zapojení Izraele do konfliktu, jak by napovídal jeho údajný nálet na vojenskou základnu Tijás v homském guvernorátu?
Nepředpokládal bych to. Co bych si teoreticky dovedl představit, je odkrojení části jižní Sýrie Izraelem podobně, jako to provedlo na severu Turecko. Tedy de facto izraelskou okupaci zbytku Golan. V krátkodobém až střednědobém horizontu to však, domnívám se, nehrozí. Spíše dojde k dalšímu zakonzervování přítomnosti Izraelem protežovaných islamistických a warlordistických sil, které garantují, že se do blízkosti hranic nedostane Hizballáh. Otázkou je, zda bude politicky udržitelné, aby v oblasti nadále zůstával Islámský stát, přeci jen se jedná o významný symbol. Nevylučoval bych možnost, že je ostatní islamistické skupiny pod patronátem Izraele nakonec zlikvidují.
Jaký bude podle Vás vývoj v severovýchodní provincii Hasaka a vůbec osud tamní kurdské kvaziautonomie?
To jsou oblasti, které jsou naopak pro Damašek velmi důležité. Dlouhodobě tam měl syrský režim spojence v místních beduínských kmenech, které později začaly hrát poněkud obojakou hru mezi ním a kurdskou Rojavou. V Hasace jsou vojenské základny, je tam ropa, je tam zemní plyn. Domnívám se, že nejspíš proběhne určitá dohoda mezi vládou a kurdskými představiteli ve smyslu, že Kurdové umožní větší syrskou vojenskou přítomnost, která je na oplátku bude chránit před Tureckem. Zároveň mají v oblasti zájmy západní hráči – nejen Američané, ale také Francouzi a případně i Belgičané. Co se týče Kurdů celkově, ti v syrském konfliktu naplnili svoji tradiční historickou úlohu „mouřenínů“ a budou patřit k poraženým. Z druhé strany mezi největšími poraženými potom budou salafističtí idealisté, kteří rovněž coby pověstní „mouřeníni“ posloužili vyšším zájmům. Budoucí politici naopak vykrystalizují mezi umírněnějšími – byť se pohybujeme stále na poli politického islámu, vojensky relevantní sekulární ozbrojené povstalecké síly jsou v Sýrii dávno minulostí – povstalci schopnými kompromisu či ochotnými se nechat zkorumpovat.
Zmínil jste Francouze. Prezident Macron nedávno v reakci na Trumpem avizované americké stahování vyslal signál, že se Francie hodlá v Sýrii podstatně více angažovat. Co je známo o jejím dosavadním angažmá na východě země?
Že dlouhodobě existuje neoficiální francouzská vojenská přítomnost na území Rojavy, potvrzují jak francouzské, tak místní důvěryhodné zdroje. Na základě velmi nepřímých informací se domnívám, že Francie udržuje své posádky na východě coby opěrný bod pro zpravodajsko-trestní činnost, jejímž hlavním cílem je zabránit za každou cenu v návratu do Evropy stovkám až tisícům zbylých džihádistů, kteří disponují pasy západních zemí. Nevylučoval bych, že zde Francouzi ve stavu právního vakua provozují za tímto účelem nějaké vězení či praktikují mimosoudní popravy a spolupracují v této věci s místními klany. Vojensky jsou Francouzi přítomní i v Iráku. Velmi blízko syrských hranic tam patrně působí také belgičtí a holandští speciálové. Není k tomu ale dostatek informací.
Co Britové, o kterých se v poslední době také hovoří?
Ministr zahraničí Boris Johnson se aktuálně nechal slyšet, že by se mohla Velká Británie začít v Sýrii vojensky angažovat, jsem k tomu ale poměrně skeptický. Londýn má svých starostí dost a jeho současná zahraniční politika působí vším možným jen ne konzistentním a promyšleným dojmem. V letech 2015 – 2017 proběhl britský pokus o angažmá u jordánských a iráckých hranic založený na rekrutaci, výcviku a vyzbrojení arabských žoldnéřů s jádrem původně v okruhu syrského Muslimského bratrstva. Tento pokus byl fiaskem z vojenského, politického i jakéhokoliv jiného hlediska. Po krachu ofenzívy těchto jednotek na Abú Kamál v létě 2016 zveřejnil Islámský stát záběry z jejich výcviku, školení a volnočasových aktivit s britskými a americkými poradci, které měly až anekdotický nádech. Bylo to od počátku mrtvě narozené dítě, které pravděpodobně vydupaly ze země spíše nějaké šarže ze zpravodajské komunity, nikoliv z komunity vojenské. Podle toho to také dopadlo.
Na východě Sýrie se v únoru také odehrálo masivní americké bombardování, při kterém umírali ruští žoldnéři. Jsou kolem této kauzy k dispozici nějaké nové důvěryhodné informace? Ví se něco podrobnějšího o vazbách těchto žoldnéřů na Kreml?
V této kauze zůstává hodně nejasností a míra autonomie těchto ruských „vojenských skupin“ na Kremlu je neznámá. Pravděpodobně v tomto ohledu došlo k určité dynamice. Zatímco dříve byly tyto entity dle mého soudu čistě řízeny Kremlem, tak později proběhla jakási snaha o částečnou emancipaci a rozjetí vlastní hry. To mělo koneckonců odezvu i z Moskvy. Je známo, že byly těmto skupinám omezeny zápůjčky těžších zbraní. Mám-li spekulovat, dělá to na mě dojem, jako kdyby tito žoldnéři ve spolupráci s některými místními kmenovými potentáty osnovali útok na Kurdy dominované Syrské demokratické síly (SDF) s cílem jejich vytlačení z části ropných polí a navázané rafinérie. Tak či onak, převažujícím názorem opírajícím se o dílčí poznatky je, že v této kauze nefigurovali žádní ruští vojáci. Figurovali v ní ruští občané, kteří se spolu s nějakými lokálními beduínskými bojovníky shromáždili na konkrétním místě a tam byli Američany zbombardováni. Celkový počet obětí je neznámý. Původně se mluvilo o třech stovkách mrtvých Rusů, dnes se ta čísla pohybují kolem deseti, maximálně dvaceti. Zajímavé je to i ve vztahu k oněm beduínským entitám. Ty nejsou vázány přímo na syrský stát, ale sledují své vlastní zájmy, jsou ochotni k nejrůznějším politickým handlům a působí u nich výrazná dynamika. To už je ale opravdu velmi detailní záležitost a bylo by nutné se zabývat konkrétními oblastmi, klany, rodinami. Stojí nicméně za to vypíchnout, že řada beduínských entit na východě je zapojena jak na prorežimní straně, tak na straně SDF, a skrze tyto beduíny existuje reálná možnost dosažení konsenzu. V minulosti část kmenů podporovala Islámský stát nebo naopak kmen Šuʽajtát, který proti Islámskému státu pozvedl zbraně a zaplatil za to patrně největší hromadnou popravou v průběhu celého Syrského konfliktu.
Jak hodnotíte současné postavení regionálních hráčů v syrském konfliktu?
Co se týče Íránu, mám pocit, že s postupující konsolidací nejdůležitějších částí Sýrie jeho role – možná i za ruského přispění – přinejmenším po viditelné stránce klesá. Írán je nepochybně stále vojensky přítomen v podobě elitních jednotek, poradců, lidí navázaných na šíitské interbrigadisty a pochopitelně na Hizballáh. Zdá se však, že v rámci aktuálního triumvirátu „Moskva-Ankara-Teherán“ tahají Íránci za kratší konec provazu. Rusko má tendenci mezi Tureckem a Íránem důmyslně vyvažovat a nyní se miska vah vychýlila na tureckou stranu. Je to i z důvodu, že kooperace Ruska s Tureckem je navenek méně dráždivá a navíc je Turecko velmi důležité pro Západ. Ankara hraje obojakou hru a není vůbec jasné, kam by se Turecko přiklonilo, pakliže by došlo na lámání chleba.
V souvislosti s ústupem Íránu je dobré zmínit výrazné politické „obrození“ Západu na Blízkém východě včetně spojenců, jako je Saúdská Arábie nebo libanonský premiér Saʽd Harírí, které v posledních měsících probíhá…
Je pravda, že v poslední době je o Íránu čím dál méně slyšet a o Hizballáhu není slyšet prakticky vůbec. Jaká je v tom role „obrození“ Západu nebo naopak ruského politického vlivu a do jaké míry vliv šíitských hráčů reálně klesá, či se může jednat o taktickou záležitost, nedokážu posoudit, nemám k tomu dostatek informací. Mám-li se ale vyjádřit k Saúdské Arábii a korunnímu princi Muhammadovi bin Salmánovi, byl bych poněkud střízlivější, než je v současnosti zvykem. Princ se v rámci svého nedávného zahraničního turné snažil přesvědčit Západ, že je jeho země lepší variantou oproti Íránu. Součástí toho jsou i jeho vstřícná gesta směrem k Izraeli. Když se však podíváme na reálné vojensko-politické aktivity Rijádu, tak je to jedno fiasko vedle druhého. Lakonicky lze konstatovat, že za vynikajícím PR nalezneme o poznání horší realizaci. Stačí se podívat na anabázi kolem Harírího na konci loňského roku nebo tragické saúdské angažmá v Jemenu, o němž už se dnes raději ani nepíše.
Ze sousedních států jsme nezmínili ještě Jordánsko a Irák. Co ty a konflikt v Sýrii?
Jordánský přístup prošel proměnou od aktivní podpory ozbrojené opozice k dnešní spíše neutrální pozici. Myslím si, že by se Jordánsko z celé věci nejraději nějak vyvázalo. Hlavně chce, aby přišly ze zahraničí peníze pro masu syrských uprchlíků, jejichž situace je zvláště v táboře Rukbán dosti zoufalá. Další věcí je, že určité oblasti v Jordánsku mají velký potenciál stát se živnou půdou pro militantní salafistický anarchismus typu, který máme možnost vidět v Sýrii. Jsem přesvědčen, že i toto hrálo na počátku syrské krize roli v jordánské otevřené podpoře ozbrojené opozici. Jordánci chtěli, aby se vše odehrávalo mimo jejich hranice a aby jejich domácí salafisté odešli bojovat za království Boží na zemi na zahraniční bojiště a ideálně přitom padli. Pro hášimovskou monarchii to byla lepší varianta, než aby měli ambice činit tak na sídlištích v Maʽánu a podobně.
V Iráku budou v květnu volby a čeká se, jak dopadne Núrí al-Málikí se svojí politickou frakcí. Spíše se ale předpokládá, že dopadne dobře. To by mohlo vést k tendencím posílit vojenskou přítomnost iráckých šíitských milic v Sýrii. Pakliže ve volbách převládnou nacionalistické proudy, bylo by to asi naopak. Faktem je, že Damašek již dnes šíitské milice z Iráku – které mu v jedné fázi nesmírně pomohly – příliš nepotřebuje. Většina Sýrie je stabilizovaná. A syrský režim si v zásadě vystačí se svým těžkým dělostřelectvem, ruským letectvem a ne příliš početnými, ale dnes již velice zkušenými jednotkami vlastní provenience. Otázka budoucnosti prorežimních milic bude pro další vnitrosyrský vývoj klíčová. Damašek je dnes zavázán řadě entit, jejichž motivace je v nemalém množství případů čistě sobecká nebo pragmatická. Část z nich jsou dokonce bývalí povstalci, kteří přešli na stranu režimu, nezřídka po konfliktech s jinými složkami ozbrojené opozice.
Troufnete si odhadnout, jak by mohlo vypadat poválečné uspořádání Sýrie?
Moc Damašku oproti stavu před rokem 2011 zcela jistě poklesne. Bude to stát, který nebude schopen plně kontrolovat veškeré území, jež mu formálně náleží. Samozřejmě oproti tomu, jak situace vypadala v prvních letech konfliktu, je to pro syrský režim stále obrovský úspěch. Podařilo se mu situaci do velké míry stabilizovat. V různých částech Sýrie nicméně budou patrně fungovat různé kvazistátečky či protektorátky neschopné samostatné existence bez zahraniční pomoci – takové místní „donbasy“, „osetie“ či „podněstří“. Jejich řešení bude otázkou dlouhodobých politických handlů a ochoty jednotlivých stran ke kompromisu. Největší radikálové budou pobiti a zůstanou tam ti, kteří budou ochotni ke kompromisu nebo nějaké formě kolaborace. Jak to ale bude přesně, dnes nikdo neví.
Jakub Ježek je podnikatel a odborník na asymetrické konflikty a Blízký Východ.
