Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Rozhovor: S Jakubem Ježkem o vzniku Islámského státu a tom, co bude po něm

Rozhovor: S Jakubem Ježkem o vzniku Islámského státu a tom, co bude po něm

Vzhledem k tomu, že drama na syrsko – iráckých bojištích se postupně překlápí do svých (doufejme) závěrečných fází, je možná na čase začít bilancovat, nebo se alespoň ohlédnout. To nejen proto, abychom udělali historickou rekapitulaci, ale i určitou kontextuální analýzu, jakož i co nejlepší predikci toho, co přijde, až někteří současní (a naštěstí dočasní) hráči svou roli dokončí. Především z těchto důvodů jsme se opět po čase rozhodli dát slovo Jakubovi Ježkovi, který situaci ve všech podstatných teritoriích i na všech relevantích úrovních bedlivě sleduje.  

V souvislosti s nedávným dobytím Mosulu iráckámi vládními vojsky a jejich spojenci se stale častěji hovoří o blížícím se pádu tzv. Islámského státu. Ten se u nás dostal do širšího povědomí v létě 2014, kdy rozpoutal nečekaně razantní ofenzívu korunovanou významnými územními zisky. Notnou část západní veřejnosti šokovala kombinace brutálního násilí s precizní a po všech stránkách vysoce profesionální propagandou charakteristická pro tuto strukturu. Islámský stát však nespadl z čistého nebe, naopak na má území Iráku mnohem hlubší kořeny. Mohl byste je našim čtenářům přiblížit?

Kořeny Islámského státu sahají až do devadesátých let minulého století do oblasti východního iráckého Kurdistánu, který se v té době těšil relativní nezávislosti v důsledku vyhlášení bezletové zóny na severu Iráku (1991) po první válce v Zálivu. Tehdy zde vznikla řada islamistických uskupení, jejichž původ je dodnes zastřen množstvím nejasností. Etnicky byly tyto skupiny převážně kurdské, nicméně se nehlásily k žádné formě kurdského nacionalismu. Vedle nich nezávisle existovaly a existují i skupiny kombinující kurdský nacionalismus s politickým islámem. Teorie o vzniku těchto skupin se různí. Podle některých se jednalo o íránské klienty, podle jiných byli sponzorováni Američany coby další síla nepřátelská režimu Saddáma Husajna. Zároveň jednou z diskutovaných variant ovšem naopak je, že se jednalo o Saddámovy chráněnce. Tato varianta vychází ze skutečnosti, že východní irácký Kurdistán, zvláště oblast kolem Halabdži, byl hlavní baštou kurdského nacionalismu v Iráku, zatímco v západní části s centrem v Irbílu měly silnější pozici kolaborantské elementy mezi Kurdy. Dnes je prakticky zapomenuto, že v době operace al-Anfál a zasypávání Halabdži yperitem (1988) bojovalo více Kurdů na straně Saddáma, než proti němu. To skončilo až s vyhlášením bezletové zóny, kdy se většina těchto kolaborantských klanů, kurdskými separatisty posměšně nazývaní “džáš” neboli “oslíci”, rozpadla a většina preběhla ke klanu Bárzání a Kurdské demokratické straně (KDP). Pouze zlomek vytrval do Saddámova pádu v roce 2003. Nelze vyloučit, že Saddám mohl považovat kurdské islamistické skupiny, z nichž nakonec v roce 2001 vykrystalizovala organizace Ansár al-islám, jakýsi zárodek dnešního Islámského státu, za pomocný nástroj v boji proti kurdskému nacionalismu. Nicméně zůstáváme v rovině spekulací, nejsou mi známy žádné hodnověrné zdroje, jež by to mohly jednoznačně potvrdit, či vyvrátit. Stejně tak nelze vyloučit, že tyto skupiny jednoduše existovaly samy o sobě bez vnějšího impulzu. Salafistické elementy se, byť menšinově, vyskytují i mezi Kurdy a po vyhlášení bezletové zóny měly takříkajíc klid na práci.

Jaký byl reálný význam těchto skupin, resp. Ansár al-islám coby jejich zastřešující organizace?

O reálném významu lze hovořit až s druhou americkou invazí do Iráku v roce 2003. V té době došlo k rebrandingu a Ansár al-islám spolu s několika menšími skupinkami utvořili organizaci Ansár as-sunna s cílem vest ozbrojený odboj proti americkým jednotkám a jejich místním spojencům. Záhy se s nimi patrně prostřednictvím raných džihádistických internetových chatroomů spojil Abú Musʽab az-Zarqáwí, Jordánec s kořeny v kriminálním prostředí, jenž vstoupil do historie jako vůdce irácké odnože Bin Ládinovy al-Qáʽidy. V rámci této fúze byl Zarqáwí vůdčí postavou až do své smrti v roce 2006.

Zarqáwí proslul i na svoji dobu nebývalou brutalitou. Je například známo, že k nelibosti centrálního vedení al- Qáʽidy systematicky organizoval atentáty mířené proti iráckým šíʽitům…

To je pravda. Za útoky vůči šíʽitům i celkovou brutalitu byl otevřeně mentorován Ajmanem az-Zawáhirím, tehdy zástupcem Usámy Bin Ládina. Byl nabádán, ať se v zájmu věci umírní, nicméně nikdy nebyl ostrakizován. Jeho skupina zůstala integrální součástí al-Qáʽidy a hrála důležitou roli v rekrutaci nových bojovníků. Zarqáwí dlouhou dobu nestál ani v opozici vůči jiným sunnitským povstalcům, kteří neměli salfistické ideologické pozadí. Naopak byl v zásadě součástí mainstreamového odboje proti okupačním silám a nové irácké vládě, což až nápadně připomíná proces etablování pozdějšího Islámského státu v Iráku a Levantě v letech 2012 až 2014. Ke schismatu mezi sunnitskými rebely došlo až po Zarqáwího smrti v roce 2006, kdy vznikla organizace Islámský stát Irák. Otázkou je, zda za tímto schismatem stály spíše interní důvody, nebo roli naopak sehrály především snahy okupačních sil nalézt mezi mainstreamovými rebely pragmatické elementy ochotné alespoň částečně spolupracovat.

Kdo představoval tyto pragmatické elementy?

V této souvislosti se mluví především o některých postbaasistických strukturách, především o navzdory svému názvu spíše sekulární a republikánské Islámské armádě v Iráku či o Brigádách revoluce 1920. Opět jsou zde ale jisté nejasnosti. Někteří představitelé těchto skupin se ke spolupráci s okupanty později hlásili, jiní to naopak vehementně popírali.

Jak tomu bylo v Iráku s propojením někdejších baasistů s džihádisty v rámci odboje proti okupaci a nové vládě? Panuje shoda, že tvrzení Bushovy vlády o spojitosti Saddámova režimu s mezinárodními džihádisty byla účelově vykonstruovaná, nicméně nejsou ojedinělé názory, že se v důsledku chybné strategie americké okupační správy stala tato spojitost později v zásadě realitou. Co o tom soudíte?

Není mi známo, že by se tak dělo na úrovni skupin, lze spíše hovořit o individuální úrovni. Část původních baasistických struktur se rozmělnila mezi různými sunnitskými povstaleckými skupinami a to zhruba rovným dílem. Jednalo se o skupiny jak islamistické, tak nacionalistické, tak ale také skupiny svojí podstatou kriminální a warlordistické. Nelze totiž zapomínat, že u části skupin v oblasti jsou primární motivací důvody ekonomické a ideologie hraje podružnou či zcela zanedbatelnou úlohu. V každém případě ale je pravdou, že někteří z někdejších baasistů u džihádistů určitě skončili. Na druhé straně se ale z jiných z nich stali oddaní spolupracovníci nového iráckého režimu. Nelze tedy generalizovat. Islám hrál nicméně významnou úlohu v baasistické ideologii již před rokem 2003. Po porážce v první válce v Zálivu v roce 1991 nahradil Saddám v politické rovině původní panarabský socialismus a nacionalismus postmoderní směsicí kombujíci baasismus, reference k Babylonii a Abbásovskému chlífátu, kult osobnosti i nepotismus. V ramci této směsice měla důležitou roli i účelová interpretace konzervativního islámu. Podobné principy v hledání a posilování legitimity vládnoucí třídy vidíme v současnosti třeba v Putinově Rusku, Erdoganově Turecku nebo KLDR. V karikované podobě potom také u současných českých xenofobních kruhů míchajících křižáky, husity, romantizující obrozenecký nacionalismus z doby Rukopisů, prvorepublikový fašismus, odsun sudetských Němců i stesk po železné oponě a pohraniční stráži.

Jakým způsobem se projevilo schisma mezi sunnitskými rebely po roce 2007?

V brutalitě, s níž vstoupil do konfliktu, a v drastickém vynucování pravidel puritánské morálky nově zformovaný Islámský stát Iráku překonával dokonce i Zarqáwího skupinu. Kupříkladu jejich kampaně proti hudebním nástrojům či proti kaligrafii, jež má v Iráku nesmírně hlubokou tradici, šly zcela proti kulturnímu duchu irácké společnosti. Dnes si obdobné kampaně se salafistickými džihádisty automaticky spojujeme, tehdy však šlo v daném prostředí o v zásadě bezprecedentní novum. Poštvali si tím proti sobě mnoho lidí. Zároveň v této době začala být situace v převážně sunnitsko-arabské provincii Anbár pro Američany čím dál neúnosnější. Nebyli schopni se tam pohybovat jinak než v obrněné technice a kvůli velikosti nástražných náloží nebylo ani v těch bezpečno. Šíʽitští odbojáři patrně disponující know how od íránských Revolučních gard vytvořili coby (po třetí generaci Frakce Rudé armády, která získala know how patrně od východoněmecké Stasi) druhý nestátní aktér sofistikované penetrační nálože schopné propálit pancíř. Postupem času, ať již cíleně, migrací lidí, spoluprací, nebo naopak krádežemi průmyslového vlastnictví, se tyto penetrační nálože dostaly až do rukou džihádistů. Američané se pod tímto tlakem pokusili z pragmatičtější části sunnitských povstalců učinit své spojence a nutno říci, že zpočátku nebývale úspěšně. Ač nad tím někdo může povytahovat obočí, Američané zvolili taktiku obdobnou té, již použili Rusové v Čečensku, kdy z místních povstalců vybrali pragmatiky ochotné kolaborovat, dali jim bakšiš a pašaliky a s jejich pomocí rozdrtili ty méně smiřitelné. To bylo ono známé hnutí as-Sahwa (Probuzení), do nějž se zapojily široké anbárské kmenové elity, ale s největší pravděpodobností i někteří baasističtí pohrobci a republikánští nacionalisté jako Islámská armáda v Iráku a Brigády revoluce 1920. Američané si tyto lidi připoutali, zavřeli oči nad jejich metodami, oni za ně provedli nevděčnou vyvražďovací práci a dokázali na určitou dobu zatlačit Islámský stát Iráku do podoby podzemní gerily. Poté se Američané pokusili úspěchy této strategie zopakovat v Afghánistánu i s převelením generála Stanleyho McChrystala z Iráku a tento pokus skončil fiaskem.

Tato americká strategie z dlouhodobého hlediska ovšem selhala i v Iráku. Proč?

Američané se někdy kolem roku 2010 na podporu a udržování těchto kolaboračních složek lidově řečeno vykašlali. Otázka je, zda tomu bylo záměrně či opomenutím. V té době ještě v zahraniční politice Baracka Obamy fungoval značný idealismus, jenž se projevoval tendencemi ukončovat podporu různým problematickým spojencům. Zatímco se Rusové dodnes v Čečensku opírají o Ramzana Kadyrova coby svého “zlého muže”, Američané své někdejší sunnitské spojence opustili a nechali je na pospas režimu Núrího al-Málikího. Pod tlakem z Bagdádu a ztrátou externího financování hnutí as-Sahwa postupně erodovalo. A spolu s tím se na scéně znovu objevil Islámský stát Iráku, jenž se začal velmi aktivně mstít těm, kdo jej zradili. Začaly vznikat první dočasné checkpointy, na nichž občas někoho vytáhli z auta a zastřelili, byly organizovány cílené atentáty, běžnou věcí bylo zastřelení lidí před dveřmi jejich domovů atd.

Nástup Islámského státu coby teritoriální entity však spadá až do let 2013/2014. Jaké milníky byste z této doby vypíchnul?

V té době se k Islámskému státu přidávalo stále více Američany opuštěných elit z Anbáru, jehož obyvatelstvo bylo Málikího režimem systematicky politicky a ekonomicky marginalizováno. Namnoze šlo opět o ryze pragmatická rozhodnutí. Za zcela zásadní moment potom považuji masakr několika stovek neozbrojených lidí iráckými ozbrojenými složkami ve Fallúdže na konci roku 2013. Ve městě předtím vznikl protestní tabor proti korupci, marginalizaci a nezaměstnanosti mladých, u nějž byla patrná inspirace arabským jarem. Demonstrující byli sice arabští sunnité, nicméně sektářská rétorika nebyla v jejich protestu nikterak přítomná. Slogany se nesly ve stylu “svoboda, spravedlnost, chléb”, přičemž největší důraz byl kladen především na ten chléb. Masakr těchto lidí, kteří v naprosté většině nejevili žádné sklony směrem k salafismu, vedl k tomu, že mnozí z nich začali Islámský stát vnímat jako svoji spásu či alespoň menší zlo oproti vládě v Bagdádu. Fallúdža se také na počátku roku 2014 stala prvním velkým městem, jež Islámský stát ovládnul. Od té chvíle začalo jeho spanilé tažení oblastí.

Na tomto místě bych rád zmínil ještě jeden zásadní bod, na nějž se dnes převážně zapomíná, a tím je role prezidenta irácké kurdské autonomie Masʽúda Bárzáního. Ten v polovině roku 2014 poskytl v Irbílu prostor předákům sunnitsko-arabských kmenů z Anbáru, aby se zde mohli nerušeně scházet a řešit otázku, zda se připojit k Islámskému státu, či nikoliv. Na jedné straně lze Bárzáního motivaci chápat jako snahu o nalezení modu vivendi se svými sousedy, které si nevybral. Na druhou stranu vše zapadalo do jeho dlouhodobé strategie oslabit Bagdád a centrální iráckou moc. V každém případě se však již za zruba čtvrt roku toto rozhodnutí ukázalo být kardinální chybou.

V té době již naplno probíhal konflikt v sousední Sýrii, do nějž Islámský stát zcela zásadně zasáhl. Jakým způsobem došlo k jeho etablaci na východě Sýrie?

Už v druhé polovině roku 2012 bylo nade vší pochybnost jasné, že bojový hrot protiasadovských povstalců tvoří islamisté salafistického střihu s masivní personální i materiální podporou ze zemí Zálivu i Západu. Množství Iráčanů zvláště z Anbáru vyslyšelo volání po mezinárodním džihádu v Sýrii a proudilo do ní přes víceméně nekontrolovanou hranici. S východní Sýrií je pojila kulturní a jazyková příbuznost a přinášeli do ní z Iráku již deset let budované povstalecké know how. Jednou z dalších věcí, na něž se dnes rádo zapomíná, je skutečnost, že se Islámský stát do Sýrie dostal jako integrální součást protiasadovské ozbrojené opozice. Až do jara 2014 byl Islámský stát sice problematickou a ne příliš poslušnou, ale stále součástí al-Qáʽidy. Když jeho vůdce po dobytí Mosulu vyhlásil chalífát, spolu s tím též definitivně vypověděl formální podřízenost centrálnímu vedení v čele se Zawáhirím. Od té doby funguje Islámský stát v podobě, v jaké jej známe dnes, včetně svého mediálního odlišení v rámci bezprecedentně profesionální vizuální propagandy, již utvářeli bez sebemenších pochyb lidé s kvalitním vzděláním v oborech filmové tvorby a grafického designu. Rozdíl mezi řemeslně dokonalým záznamem dekapitace amerického novináře Jamese Foleyho, jež v srpnu 2014 šokovala svět (a další spektakulární popravy ji záhy následovaly), a uříznutím hlavy jeho krajana Nicka Berga rukou Zarqáwího o deset let dříve, jež byla natočena nekvalitní kamerou ve stylu “home video”, je více než výmluvný.

Nejde však jen o al-Qáʽidu. Do roku 2014, než je začal pohlcovat, vytlačovat a vyvražďovat, můžeme o Islámském státu bez rozpaků hovořit jako o integrálním článku Západem podporovaných skupin protiasadovských rebelů. Vcelku vypovídající je známá koláž složená ze dvou fotografií plukovníka Abduldžabbára al-Ukajdího, někdejšího velitele Svobodné syrské armády (FSA) v Aleppu. Na první z nich je zvěčněn s bývalým americkým velvyslancem v Sýrii Robertem Fordem, na druhé s džihádisty z Islámského státu poté, co se jim podařilo dobýt vojenské letiště u Tal Rifʽat severozápadně od Aleppa. Není z říše konspiračních teorií, řekneme-li, že tehdy Američané, Islámský stát a al-Qáʽida sledovali v Sýrii společný zájem. A stejně tak je důležité připomínat, že řada pozdějších atentátníků v evropských městech prošla syrskými bojišti coby lidé s podporou řady západních vlád. Nikoli jako lidé, kteří se od počátku chtěli stát atentátníky v Paříži nebo Marseilles, ale jako lidé, kteří do Sýrie přišli bojovat na straně podporované západními vládami.

Ze strany některých západních představitelů či novinářů se naopak často objevovaly spekulace o přímém podílu Baššára al-Asada a jeho režimu na vzestupu Islámského státu. Co soudíte o tvrzeních, že Asad džihádisty podporoval, aby zdiskreditoval umírněnou opozici?

Mám-li být trochu jízlivý, řeknu, že v tomto ohledu Asad skutečně nikoho podporovat nemusel, neboť se tzv. umírněná opozice zvládla bohatě zdiskreditovat sama. Faktem je, že v první fázi konfliktu Syrská arabská armada (SAA) proti Islámskému státu nebojovala, což může k podobným spekulacím svádět. Podívá-li se ale člověk na mapu, tak vidí, že vlastně nebylo přiliš kde bojovat. Islámský stát se tlačil z východu, kde v té době loajalisté ztráceli pozice s výjimkou několika málo oblastí. Navíc východ země nepředstavoval pro Asadův režim oblast primárního zájmu. Takže ano, můžeme říci, že v těchto počátcích syrská armáda Islámskému státu příliš nebránila, ale nebylo to z důvodů, které jsou Asadovi přičítány. Druhou často slýchanou teorií bývá, že v létě 2011 vypustil Asad s cílem zdiskreditovat opozici z věznic islamisty, z nichž se později rekrutovali významní velitelé salafistických milicí. Nicméně právě islamisté tvořili podstatnou část politických vězňů v Sýrii a jejich propuštění byl jeden z nejzřetelněji artikulovaných požadavků opozičních aktivistů.

Když Islámský stát dobyl v polovině roku 2014 Mosul, zdálo se, že se v regionu objevila síla, již nemůže nic zastavit. Všichni napjatě sledovali, kam až může její teritoriální expanze pokračovat.  Nahlíženo zpětně, nebyly tyhle reakce až příliš přehnané?

Myslím, že ne. Islámský stát se v roce 2014 skutečně etabloval coby konvenční armáda na rozsáhlých územích dvou států bez sebemenšího respektu k jakýmkoliv oficiálním hranicím. Ohrožoval Bagdád, Irbíl, Karbalá a Nadžaf. A na rozdíl od řady jiných entit disponoval (a stále disponuje) „Velkým vyprávěním“, kvůli kterému jsou jeho bojovníci ochotni umírat. Což je mimochodem fenomén, který je vlastní pěchotě řady nestátních aktérů (nikoli pouze islamistických) a dává těmto aktérům do ruky řadu trumfů. Navíc byl objektivně schopen dobytá rozsáhlá území kontrolovat a vykovnávat na nich základní funkce státu. V Iráku již hned na počátku roku 2014 dobyl velká města Fallúdžu a Ramádí, což korunoval v červnu dobytím Mosulu, druhého největšího iráckého města. Před svým pádem měl Mosul mezi dvěma a půl a třemi miliony obyvatel, zároveň to bylo město historicky významné i relativně bohaté. Pro iráckou vládu byla jeho ztráta neuvěřitelnou potupou. Stovky bojovníků byly schopny díky své pověsti nemilosrdných hrdlořezů vyhnat oficiální armádu, zmocnit se stovek byť ne zcela moderních tanků, tisíců terénních vozidel Humvee, houfnic, sřeliva, pěchotních zbraní i vojenské infrastruktury. Tato operace v plné nahotě odkryla tristní stav irácké armády, jež vykazovala početní stavy zcela odlišné od reality, jejíž vojáci postrádali sebemenší motivaci a velitelé neměli jiný zájem než hromadit majetek. V Sýrii potom Islámský stát po roztržce s centrální al-Qáʽidou, Džabhat an-nusra i mainstreamovými povstalci všechny nekompromisně vytlačoval (různými podobami od možnosti složit zbraně přes integraci skupin až po jejich likvidaci) a v podstatě konvenčně od východu postupoval, až se dostal k územní kontrole oblastí západně od Aleppa. Pak ale přišel zásadní moment, když Islámský stát napadl město Kobani a zpětným pohledem se tak dopustil osudové chyby. Novináři na turecké straně hranice měli naprosto volný přístup a metrovými objektivy mohli bezprostředně fotit sveřepou obranu na život a na smrt bojujících kurdských Lidových obranných jednotek (YPG a YPJ) a jejich spojenců, jakož i úprk stovek tisíc lidí přes hranice během jediného týdne. Kobani reálně bránily maximálně tři až čtyři tisíce obránců vyzbrojených ručními zbraněmi proti personální i materiální přesile de facto konvenční armády. Přesto, nebo spíš právě proto zde Islámský stát vykrvácel, když otevřeným terénem přisouval k městu další a další jednotky a techniku, kterou mohlo americké letectvo, jež rozšířilo operace z Iráku i na Sýrii, bombardovat.

Vraťme se k jedné z předchozích otázek a to otázce propojení baasistů s džihádisty. Ví se, že určitou roli při ofenzívě Islámského státu sehrálo uskupení Armáda mužů řádu naqšbandíja (JRTN) vedené Izzatem Ibráhímem ad-Dúrím, významnou postavou Saddámova režimu. Byť s velmi silným islámským akcentem, skupina si uchovala klíčové rysy původní baasistické ideologie. Jak hodnotíte její úlohu?

O této spolupráci nejsem příliš informován, víceméně se vše pohybuje v rovině spekulací. Samozřejmě je zde ono známé video z doby dobytí Mosulu Islámským státem, na němž se v pozadí pohybuje nápadně zrzavá postava, jíž měl být právě Dúrí. Dúrího muži se na ofenzívě Islámského státu nepochybně podíleli, ale lze jen těžko odhadovat jejich reálnou sílu. Jinak lze říci, že někdejší baasisté sehráli a sehrávají u Islámského státu významnou roli, nicméně působí zde již jako plně integrované složky. Nevytváří jakoukoliv odlišnou kliku, ani nemají prostor k prosazování jakékoliv vlastní ideologie. Účelové spojenectví Islámského státu s JRTN coby svébytnou strukturou sledující vlastní politiku velmi brzy skončilo. Ostatně jej JRTN v jednom ze svých komuniké na přelomu 2015/ 2016 oficiálně vypověděla. Podle mého soudu je skupina zajímavá svou baasisticko-súfistickou sebeprofilací a osobou Dúrího, nicméně spíše akademicky než jakkoli jinak.

O baasistických strukturách se také často hovořilo v souvislosti s nastolením funkční správy na dobytých územích…

Funkční správu dle mého názoru na dobytých územích nastolili profesionální úředníci, lidé fungující v jakémkoliv režimu bez ohledu na jeho ideologii. Islámský stát zcela utilitárně navázal na stávající infrastrukturu, skutečně neprobíhalo nějaké masivní propouštění úředníků nebo plošné čistky. Je třeba též zmínit, že významná část infrastruktury na území dobytém Islámským státem zůstala propojená se zbytkem země. Totéž mimochodem platí pro Sýrii, kde dodnes do oblastí ovládaných opozičními rebely chodí z Damašku úředníkům výplaty. Chápu to jako pragmatickou volbu té lepší ze špatných variant. Neopominutelným aspektem funkčnosti správy je pak vymahatelnost soukromého i trestního práva, která v rukou salafistů může vést k oprávněnému pocitu zlepšení situace proti předcházejícímu období korupce.  Samozřejmě i nové entity se stavávají předmětem postupné eroze a vytváření rovnějších mezi rovnými, ale obecně můžeme říci, ze fundamentalistické režimy jsou korupčním tlakům vystaveny méně než ryze pragmatické.

Co spatřujete jako zásadní mezníky, po nichž se Islámský stát dostal do defenzívy, začal postupně ztrácet území, až se po pádu Mosulu dostal do fáze, v níž je jeho porážka prakticky nevyhnutelná?

Jedná se o celý komplex relevantních událostí a atributů. Pokusím se někeré z nich vyjmenovat bez nároku na vytvoření škály nebo kompletnost. Někeré z těchto atributů v čase konjunktury a ofenzívy působí z pohledu Islámského státu prospěšně – naopak o to větším rizikem se stanou, když se karta začne obracet. Je to především onen pro Islámský stát charakteristický morbidní kult smrti, brachiálního násilí a teroru. S tím se pojila strategie „buď jsi náš člen, nebo jsi nepřítel“, žádná šedá zóna mezi tím. V tomto ohledu se Islámský stát zcela odlišuje od Džabhat an-nusra, se kterou jej jinak pojila příslušnost k mateřské al-Qáʽidě. Islámský stát rovněž nebyl ochoten akceptovat místní specifika na úkor vlastních představ o upořádání společnosti a jejím chování, což v každém případě dříve nebo později logicky vyvolá spirálu znechucení, porušování nastolených pravidel a následných represálií. Islámský stát významně poznamenaly rozpory mezi jeho místními členy a zahraničními bojovníky. Dokud se dařilo, nebyl to až takový problém. Islámský stát měl možnost působit zcela volně ve východní Sýrii a rekrutovat přes Turecko bojovníky a know how z celého světa, což mu pomohlo se etablovat jako konvenční armáda. Jenže potom přišly první neúspěchy jako odražení útoků na Irbíl a Kirkúk a z vojenského hlediska zcela zbytečné operace jako genocidní útok na sindžárské jezídy a útok na Kobani. Nato Američané vstoupili do války proti Islámskému státu i na syrské půdě. Později do syrského konfliktu zasáhli i Rusové a až tehdy se začalo ze vzduchu útočit na ekonomickou infrastrukturu Islámského státu. Mezitím uštědřili s americkou pomocí řadu porážek Islámskému státu YPG, respektive Syrské demokratické síly (SDF), jimž se podařilo téměř zablokovat pozemní hranici mezi Islámským státem a Tureckem. To následně vedlo k tomu, že si Turecko vytvořilo z části ozbrojené opozice vlastní žoldnéřskou armádu, aby hájila jeho zájmy na úkor právě Islámského státu, který i Ankara začala považovat za nevyzpytatelný a neovladatelný. V Iráku paralelně došlo k restrukturalizaci oficiálních ozbrojených sil a vytvoření dobře vyzbrojených a motivovaných jednotek, v důsledku čehož postupně přišly porážky Islámského státu v Ramádí, Fallúdže a Mosulu. Změnu v boji proti Islámskému státu znamenalo i zvolení Donalda Trumpa, který mimo jiné z prestižních pohnutek začal činit kroky a nasazovat prostředky (např. užívání bílého fosforu jako protipěchotní zbraně) v podobě a rozsahu, jimž se Obama vyhýbal. Podle Syrské organizace pro lidská práva (SOHR) je americké letectvo entitou, jež v současnosti zabíjí nejvíce civilistů. O změně amerického přístupu svědčí též brutální zakončení útoku na Mosul, během nějž bylo centrum města proměneno v hromadu sutin. Zároveň stabilizace fronty mezi loajalisty a ozbrojenou opozicí v Sýrii umožnila syrskému vojsku provést efektivní výpady proti Islámskému státu na východ k údolí Eufratu.

Jak vidíte následující vývoj na bojišti?

Po nadcházejícím dobytí ar-Raqqy se budou poslední bašty odporu nacházet ve městech kolem Dajr az-Zawr (al-Majádín apod.) a ve městech směrem k irácké hranici. V Iráku bude po pádu Mosulu následovat Hawídža a Tal Afar, které jsou posledními většími městy, které Islámský stát v Iráku ovládá, ale jsou uz delší dobu s okolím obleženy. Tam se vojenská pořážka Islámského státu coby entity kontrolující území velmi rychle blíží, ale podle mého názoru to ani v Sýrii nebude trvat již příliš dlouho. Spíše je otázkou, kdo a jak zaplní vzniklé vakuum a jaké množství bojovníků Islámského státu zůstane aktivní v podzemí.

Dá se poté čekat silný gerilový odboj?

Určitě se dá čekat. Po dobytí Mosulu přicházely zprávy, jak iráčtí vojáci plošně vyvražďují všechny muže vojenského věku, kteří zůstali v obklíčeném centru města. Taktika ve stylu “kdo neodešel, je Islámský stát”. Je třeba si uvědomit, že elitní síly irácké armády ztratily polovinu mužů při dobývání, čili se jedná jak o klasickou regulérní pomstu, tak je tu podle mého názoru právě i snaha zabránit, aby bylo větší množství lidí schopno přejít do podzemí.

Jak vidíte budoucí uspořádání na východě Sýrie?

Dnes vše nasvědčuje tomu, že veškeré pokusy Američanů nalézt spolehlivé skupiny v rámci protiasadovských rebelů podporovaných Zálivem skončily naprostým krachem. Rebelové nebudou na východě země hrát žádou roli. Vyplňovat vakuum zde bude Asadův režim, ze severu Kurdové a jejich spojenci z řad arabsko-beduíských kmenů, budou tam silné vlivy z Iráku a Íránu. Dle mého názoru vznikne podél Eufratu demarkační linie mezi SAA a SDF. Otázkou je, jak bude udržitelná a jaká bude soudržnost v rámci SDF. Ze strany Asada bude snaha obnovit vazby s místními sunnitskými kmeny. Místním sunnitským představitelům se rozdají pašaliky znovu a lépe. Mohou k tomu přispět i aktuální zkušenosti z Iráku, kde došlo k významné inkluzi nešíʽitských elementů do Jednotek lidové mobilizace (PMU), v jejichž celkovém rámci je íránský vliv nepopiratelný. A právě o míře íránského vlivu jak v Iráku, tak v Sýrii se bude v konečných fázích války proti Islámskému státu mimo jiné také rozhodovat. A samozřejmě ještě více při politickém řešení mezi loajalisty a ozbrojenou opozicí na západě Sýrie.

Jakub Ježek je podnikatel a odborník na asymetrické konflikty a Blízký Východ.

Related posts