Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Rozhovor: S libanonským hnutím Občané státu (nejen) o příčinách a cílech současných protestů

Rozhovor: S libanonským hnutím Občané státu (nejen) o příčinách a cílech současných protestů

Demonstrace, které v Libanonu probíhají od poloviny loňského října, odrážejí nespokojenost obyčejných lidí se stavem ekonomiky, odpor ke všemocnosti politicko-hospodářských oligarchů i pocit bezvýchodnosti při pohledu do budoucnosti. Zklidnit dlouhodobě akumulovaný hněv stále většího počtu Libanonců se nepodařilo ani „reformní“ vládě Hassána Dijába, která byla formována po odstoupení bývalého premiéra Sa’ada Harírího hned na počátku protestů. Dijábova vláda je, stejně jako její předchůdci, protestujícími považována za pouhou fasádu přetřenou reformními barvami, a to aniž by cílem byla podstata věci – skoncování s vládnoucími („poválečnými“) elitami jako takovými. Mediální pokrytí protestů může místy vytvářet pocit, že do ulic Bejrútu, Tripoli, Sidonu nebo Tyru při každé vhodné příležitosti zcela spontánně vyráží neorganizovaný dav, opak je však pravdou. Kromě tradičních, zejména levicových stran, se na organizaci protestů významnou měrou podílí i několik občanských iniciativ či uskupení. Rozhovor se zástupci nejvýraznějšího z nich, libanonského občanského hnutí Občané státu (OS), vedl Karím al-Árif (KA).

KA: Jak definujete ideologii a hlavní cíle hnutí Občané státu (arab. Muwátinún wa muwátinát fí dawla, angl. Citizens in a State, CiS) a co jej odlišuje ostatních stran a hnutí na libanonské politické scéně včetně těch, které se profilují jako sekulární a nadkonfesionální (Libanonská komunistická strana, Syrská sociálně nacionalistická strana, Sabaa – 7 ad.)?

OS: Občané státu nejsou uskupením, které by vyznávalo nějakou rigidní ideologii. Naším hlavním cílem je vybudovat spravedlivý a fungující stát založený na občanském principu. Nepředkládáme předem dané odpovědi, ale chceme je společně hledat. Jakýkoliv akční plán musí vycházet z analýzy reálné situace a jejího pochopení. Jakékoliv ideje jsou samy o sobě bezcenné, pokud je nelze reálně aplikovat. V tom se lišíme od ostatních ideologicky vyprofilovaných sekulárních stran. Nevěříme v automatickou univerzální platnost určitého souboru myšlenek jen proto, že tyto myšlenky mohly být užitečné či realizovatelné někdy a někde v minulosti. Další věcí, která nás odlišuje od ostatních skupin, jež se objevily v letech 2015 a 2019, je skutečnost, že nejsme hnutím kladoucím požadavky. Jsme přesvědčeni, že jádrem všech problémů Libanonu je místní politický systém, přestože se tento systém snaží vše líčit pouze coby technické, finanční či společenské nedostatky. Jedinou účinnou léčbou je představit politickou alternativu a tento alternativní politický projekt uvést do praxe. Nemá smysl chtít po starém a strnulém politickém systému, aby udělal tu ústupek, tu druhý. Jednak toho ani není schopen, a i kdyby byl, na celkovém stavu věcí to mnoho nezmění.

KA: Hnutí Občané státu vzniklo v roce 2016 a výrazně se podílelo na protestech proti libanonskému politickému establishmentu v říjnu 2019. Vytvořili jste v průběhu této doby alianci či navázali nějakou formu spolupráce s dalšími hnutími či stranami, případně máte takové plány do budoucna?

OS: Od svého založení jsme stáli na stejné straně barikády s mnoha různými skupinami při různých příležitostech, ať již šlo o “odpadkovou krizi”, obecní či parlamentní volby. Nejvýznamnější byla koalice Kulluná Wataní (Všichni jsme vlast), u které jsme doufali, že bude uskupením představujícím jasný ucelený politický program. To se nestalo a šlo nakonec pouze o dočasnou volební alianci. V současnosti vedeme rozhovory s mnoha skupinami a významnými osobnostmi s cílem vychýlit rovnováhu sil, abychom byli schopni zahájit vážná jednání s vůdci jednotlivých konfesí o mocenských změnách. Některé diskuze stále probíhají, bližší obrázek si lze udělat na našem youtube kanále.

KA: Generální tajemník hnutí doktor Šarbel Nahhás neustále hovoří o “vládnoucí šestce”, která dle něj zemi zcela ovládá a stojí za všemi politickými, ekonomickými a finančními rozhodnutími. Současná (i předchozí) vláda je jen nástrojem v jejich rukou a slouží politickým, tedy finančním zájmům každého z nich. To je prý příčinou současné libanonské ekonomické a finanční krize, nehledě na chronické, opakující se politické otřesy ve chvílích, kdy mezi zmíněnou “šestkou” dojde k neshodám. O koho se jedná a jakým způsobem je chtějí Občané státu politicky a společensky konfrontovat? Jaké máte plány a prostředky pro získání větší podpory v libanonské společnosti nad rámec sociálních médií a veřejných debat? “Vládnoucí šestka” má oproti mladším hráčům množství zásadních výhod – popularitu, podporu ze zahraničí (politickou i finanční), konfesionální/ideologickou loajalitu na úrovni jednotlivců i směrem k vůdcům a stranám…

OS: “Vládnoucí šestkou” dnešní politické scény jsou Hasan Nasralláh (generální tajemník Hizballáhu), Nabíh Berrí (předseda parlamentu a předseda hnutí Amal), Míšál Aún (prezident republiky, zakladatel Svobodného vlasteneckého hnutí), Samír Dža’dža (výkonný předseda Libanonských sil), Walíd Džunblát (předseda Pokrokové socialistické strany) a Sa’d al-Harírí (někdejší premiér a předseda hnutí Budoucnost). Nutno podotknout, že jsou mezi nimi podstatné rozdíly, ať již co se týče celkového vlivu i pohledu na další vývoj. Až do počátku finanční krize platila mezi „šestkou“ pružná dohoda stran rozdělování státních zdrojů. Jakmile zdroje došly, byla u konce i dohoda, navzdory snahám o urovnání skrze Harírího reformní plán, který byl jednomyslně schválen. S tím, jak zdroje v podobě dolarů vyschly, začal se drolit i systém loajalit v rámci vnitřních kruhů každého z těchto vůdců. Je třeba si uvědomit, že většina – pokud ne všechny – vztahů je u nich založena na zájmech. Je nám jasné, že se s nimi nemůžeme poměřovat, co se týče vlivu či prostředků, můžeme nicméně představit politickou alternativu, se kterou se nezvládnou popasovat. Pravá podstata konfesionálního systému jim neumožňuje zvládnout ztráty způsobené finanční krizí, aniž by se přitom nezhroutila jejich vnitřní konstrukce. Jedinou věcí, která spojuje členy stran fungujících na konfesionálním základě, je jejich příslušnost k dané konfesi. Tyto strany či konfesionální uskupení jsou z podstaty vertikální a najdeme v nich jak nejchudší z chudých, tak pověstné horní jedno procento. Tihle lidé nemají společné zájmy, naopak jsou jejich zájmy často v příkrém rozporu. Konfesionální vůdci nejsou schopni přijít s řešením, ze kterého by měli prospěch všichni příslušníci jejich konfese. Ty sdílené zájmy tam jednoduše nejsou. Konfesionální vůdci stojí před stejným problémem, zákonitě se tak dostávají do konfliktu mezi sebou samými. Z tohoto důvodu jsme přesvědčeni, že se ustavení civilního státu stalo v současnosti naprostou nutností. Konfesionální vůdci nejsou schopni tuto přeměnu uskutečnit a bude lepší, pokud to místo nich udělá silná a věrohodná politická alternativa.

KA: Nově zvolený premiér Hassán Dijáb je dle velké části stoupenců Aliance 14. března pouhou loutkou dosazenou z vůle Aliance 8. března. Ta to odmítá a trvá na tom, že Dijáb je nezávislým kandidátem, kterému jde o to vrátit Libanon „na správnou kolej“. Jaký je názor Občanů státu? Který z dvou velkých libanonských politických bloků má pravdu a jak hodnotíte dosavadní Dijábovo působení?

OS: Co se týče vlády Hassána Dijába, odkázali bychom vás na vyjádření na našich stránkách

مسكينة حكومة حسان دياب!

KA: Před několika týdny měla vláda obsadit čtrnáct pozic v Libanonské centrální bance, okolo čehož probíhaly mezi politiky konfesionální spory. Premiér ovšem návrhy odsunul z vládní agendy s argumentem, že, co se odehrálo, jde proti jeho přesvědčení, výchozím principům a koncepci. Dodal, že „tyto návrhy, tak jak jsou, vůbec neodpovídají tomu, že jsme vládou technokratů“. Tento krok mnozí místní novináři a političtí analytikové hodnotili jako velmi odvážný, neboť se Dijáb odmítl podřídit tradičním konfesionálním postupům nejmocnějších libanonských předáků. Údajně tak nemohl učinit, aniž by měl politické krytí ze strany některých velkých politických hráčů. Máte představu, kdo by to mohl být? Nebo chtěl Dijáb jednoduše vzkázat „vládnoucí šestce“, že si nenechá nadále zasahovat do svého rozhodování?

OS: Neshody ohledně pozic v centrální bance nebo jmenování soudců nebo dokonce i inspektorů ministerstva školství jen potvrzují, co jsme uvedli dříve. Vláda Hassána Dijába není víc než pouhou fasádou. Možná si toho stále nejsou plně vědomi (ačkoliv jsme některé ministry varovali během setkání před jejich jmenováním), ale musí jim to být čím dál jasnější, jak je ostatně vidět na jejich prohlášeních. Část ministrů má jistě dobré úmysly, ale figurují pouze coby hromosvod politické krize a poskytují konfesionálním vůdcům dostatek času, aby se zvládli reorganizovat.

KA: Není žádným tajemstvím, že klíčové segmenty libanonské ekonomiky, ať již jde o letiště, přístav, civilní infrastrukturu, ale i většinu bank, jsou propojeny a ovládány „vládnoucí šestkou“ a jejich nohsledy. To přirozeně v průběhu dekád vytvořilo ve všech těchto oblastech a na ministerstvech obrovskou korupci. Klientelismus a konfesionalismus – coby nepsaná tradice – hrají prim při obsazování všech vyšších pozic. O jakých opatřeních je dle vás nutné uvažovat, aby se země osvobodila ze spárů „vládnoucí šestky“ s vědomím, že tito předáci mají silnou podporu rovněž ze strany libanonského náboženského establishmentu?

OS: Jediným účinným opatřením je ustavení civilního státu, který bude k lidem přistupovat jako k občanům, nikoliv na základě jejich konfesionální příslušnosti. Státu, který bude sledovat práva a potřeby občanů, jako jsou například všeobecná bezplatná zdravotní péče a bezplatné školství, namísto politického pletichaření. Těmto otázkám se věnujeme detailně v naší politické vizi:

Vision of “Citizens in a State” for the Transition

KA: S tím, jak Libanon doslova bankrotuje, někteří aktéři (včetně bank) prosazují myšlenku, že řešením současné ekonomické krize je finanční podpora od Mezinárodního měnového fondu. Jaký je váš názor, případně kdo by za to měl nést odpovědnost? Existuje nějaká jiná alternativa?

OS: Mezinárodní měnový fond není ďábelským uskupením, ale není ani charitou. Je to mezinárodní organizace, která půjčuje peníze zkrachovalým státům, aby byly schopny si dát své finance do pořádku. Nebezpečí spočívá v tom, obrátíme-li se na MMF, aniž bychom měli jasný ekonomický plán. Je třeba mít na paměti, že stále jde o agendu nejvlivnějších členů a toho, jak daleko jim dovolíme zajít. MMF se – tak jako kterýkoliv jiný věřitel – logicky bude ptát na dvě otázky: jak peníze utratíte a jak je vrátíte? Vláda ve svém ekonomickém plánu uvádí, že chce peníze použít na spotřebu, což neudělá, protože spotřeba znamená ztrátu dolarů. Co se týče druhé otázky, plánují dramaticky snížit obchodní deficit, aby dosáhli 1% zisku během 4 let. Jinými slovy zastaví to veškerý dovoz včetně klíčových věcí jako jsou potraviny, léky a pohonné hmoty, aby se deficit dostal za 4 roky z mínus 15 miliard dolarů na plus 2 miliardy. O dopadech takto drastických opatření na společnost asi není třeba hovořit. Jediným řešením je přijít za MMF
s jasným ekonomickým plánem, čehož šestice konfesionálních vůdců není schopna, neboť jsou svázáni pavučinami zájmů a ani nemají reálnou představu o společenské situaci. MMF absolutně nezajímá kolik příslušníků má jaká konfese. Pouze civilní stát může o svých občanech disponovat informacemi potřebnými k serióznímu vyjednávání a zvládnutí bankrotu.

KA: Podle doktora Šarbela Nahháse (současný generální tajemník hnutí Občané státu, bývalý ministr práce, libanonský reformní politik; pozn. překl.) se Libanon nachází v historické fázi představující příležitost pro konfrontaci a případné zdolání sil stojících v cestě ustavení skutečně nadkonfesionálního civilního státu. Do toho ovšem zemi stejně jako zbytek světa zasáhla aktuální zdravotní krize. Demonstrace proti politickému establishmentu byly zastaveny a „vládnoucí šestka“ získala čas pro reorganizaci a přípravu na dobu „po covidu-19“. Prakticky všechny prorevoluční strany a hnutí se paralelně připravují na ještě větší demonstrace ve chvíli, kdy pandemie odezní a restrikce se uvolní. Jaké jsou vaše předpovědi následujícího vývoje? Obnoví se demonstrace v plném rozsahu? Pokud ano, jak Dijábova vláda zareaguje?

OS: Pandemie covid-19 přišla pro „vládnoucí šestku“ v pravý čas. Všichni se starají o své zdraví a jsou pod restrikcemi, zatímco oni mají čas se reorganizovat. Nicméně stále platí, co jsme říkali 17. října. Jedinou hnací silou libanonské politické scény je finanční krize, která se nejen nezastavila, naopak ještě byla umocněna pandemií. Naděje vkládané do zázračné pomoci ze zahraničí se rozplynuly s příchodem globální recese a propadem ceny ropy. Konfesionální vůdci se ocitli pod enormním tlakem. S tím, jak se trh znovu otevírá, mnoho lidí přišlo o zaměstnání, mnoho podniků zkrachovalo. Zavřely proslulé hotely Alexandre a Le Bristol, Coca-Cola odchází ze země, Americká univerzita v Bejrútu oznámila snížení stavů. Protesty jsou nevyhnutelné a Dijábova vláda si brzy uvědomí svoji neschopnost řešit vzniklé problémy, zatímco za ně bude pod palbou kritiky. Výsledkem bude rezignace kabinetu.

Karím al-Árif je novinář, analytik a překladatel zabývající se zejména společenskou a geopolitickou problematikou – nejčastěji s relevancí k Libanonu, regionu a globálním tématům.

Interview: with "Citizens in a State" (not only) about the causes and goals of the current protests in Lebanon

Our Near East correspondent Karim el-Aref interviewed the representatives of one of the main protest movements whose actions have been rocking Lebanon from last year’s October, as well as questioning the government, country’s elites and the whole system ever since:

Please tell us about the movement’s main goals/ideology and what differentiate “Citizens in a state” from Lebanon’s (many) other movements/parties, including the secular and anti-sectarian ones (Such as Lebanon’s communist party, SSNP, Sabaa party, etc.)?

CIS does not abide by one rigid ideology, our main goal is to build a civil state that is fair and capable.

Instead of setting prefabricated answers, our internal values have set the process to finding those answers. It is essential to base any plan of action on the analysis and understanding of reality, and an idea is of no value unless it is applicable to that reality.

This sets us aside from other secular ideological parties since we do not believe that just because a set of ideas were useful or applicable in a certain place at a certain time, makes them necessarily applicable, as is, here today.

We are also different from the other groups that made their appearance in 2015 and 2019 in the way that we are not a movement with demands. We believe that the political system is at the core of all problems in Lebanon, despite the efforts of that system to portray them as technical, financial or social problems. The only way to tackle that core is by presenting a political alternative that will execute an alternative political project, instead of asking for an old and rigid political system to make one or two concessions that it cannot make and even when it does, won’t change much in the grand scheme of things.

Since the foundation of “Citizens in a state” movement in 2016, and its participation in October’s 2019 protests – among several other parties/movements- against Lebanon’s political establishment, has the movement ever since established any close alliances/close cooperation with other political parties/movements? (if yes which ones and why – if not, are there any plans to form any alliances in the near future)?

Since the foundation of CIS we have shared a common ground with many groups on different occasions whether it be during the garbage crisis, the municipal or the parliamentary elections. The most notable one is the Koulouna Watani coalition. We however had hoped this coalition would be a political alliance with a clear unified political project, instead of a temporary electoral alliance, but that did not come to pass.

Today we are in discussions with many groups and notable figures in order to shift the balance of power and establish serious negotiations with the sectarian leaders on the transition of power. Some discussions are still under way and a lot can be found on our youtube channel:

Dr. Charbel Nahas, the current part’s General Secretary keeps mentioning about Lebanon’s “ruling 6” which, according to him, are the actual “absolute” rulers and are the source of the country’s political, economic and financial decisions, while the current (and former) government is nothing but an “acting tool” with the purpose of serving and fulfilling the political -hence financial- interests of each of the “ruling 6” which, eventually brought Lebanon to its current financial, economic critical state, let alone the country’s “chronic and periodic” internal political unrest whenever a disagreement surfaces among them (the ruling 6)… Who are the “Ruling 6” and how is the “CIS” planning/preparing to further (politically & socially) confront their political opponents? For instance, is “CIS”’s preparing any special plans and means in order to gain further support among the Lebanese population (beside the social media and public debates)? Especially since “CIS”’s most powerful and influential political opponents (the ruling 6) – hold many advantages over the many “younger” and “less popular” parties/movements… for example: their popularity, the foreign support (political and financial), sectarian/ideological loyalty among the individuals and to their leaders/parties & etc.

The 6 leaders on the political scene today are Nasrallah – Berri – Aoun – Geagea – Joumblatt – Hariri. It’s important to note that the 6 are far from equal in influence and have different outlooks to the future. Up until the start of the financial crisis these 6 were in flexible agreement over the partitioning of the state’s resources, when these resources ran out completely, their understanding was shattered (despite their attempt at patching it up with the Hariri reform paper that was written and approved unanimously).

As their resources (dollars) dried out, the internal structure of each leader’s chain of influence and allegiance started breaking up since most, if not all of their relations, are those of interests.

We realize that we cannot match neither their influence or resources, we however, can present a political alternative that they are structurally unable to follow. The very nature of their sectarian system is incapable of distributing the losses of the financial crisis in a way that wouldn’t implode them from the inside out: the only thing members of a sectarian party have in common is their sect, which makes these parties (or sectarian syndicates) vertical in nature, they include the poorest of the poor to the top 1% and these people do not share the same interests, their interests are even at odds with each other. A sectarian leader cannot come up with a unified solution that would benefit his entire sect, since internally they do not share the same interests and externally, he cannot impede on other leaders that find themselves in the same conundrum.

We therefore believe the civil state has become an obvious necessity today, for the reasons mentioned above, and the sectarian leaders cannot make that transition themselves and would find a far better advantage at letting a strong and credible political alternative do it for them.

Concerning Lebanon’s newly elected Prime Minister Hassan Diab, according to most of 14th March alliance, he is viewed as a “political tool” and has been appointed by the 8th March alliance, while the latter considers and insists that Hassan Diab is an independent candidate whose purpose is to “put Lebanon back on the right track”. What is “CIS”’s opinion on the matter and which side is telling “the truth”? Furthermore, what is “CIS”’s evaluation of Hassan Diab’s performance so far? (his right and wrong decisions from CIS’s point of view)?

You can read our statement regarding the Hassan Diab government here:

مسكينة حكومة حسان دياب!

Around 2 weeks ago, after The Cabinet was set to consider appointments of 14 positions in the Central Bank of Lebanon that led and sparked a sectarian squabble among the politicians, which eventually led The Prime Minister to withdraw the appointments from the Cabinet’s agenda, saying that his decision was made since “what happened violates his convictions and his starting points, and his approach, while adding that “these appointments, the way they do, do not resemble all of us as a government of technocrats.” This particular move/decision has been considered as “a daring one” by many local journalists and political experts since Diab refused to “submit” to the “traditional sectarian based” dictations of Lebanon’s most powerful political leaders, a “challenge” which cannot be executed without having close and powerful allies/supporters on the Prime Minister’s side in order to politically back him up. The question is, in “CIS”’s opinion, who may those potential allies be -if there’s any? Or Diab simply wanted to pass a message to the ruling 6 that he won’t accept nor tolerate further meddling in his political and financial decisions?

This disagreement regarding the central bank appointments or over the appointment of judges or even over something as trivial as inspectors in the ministry of education all prove what we said in our previously mentioned statement. The Hassan Diab government is little more than a front, they might not know it (despite our warnings when we sat down with some ministers before their appointment) but they’re realizing it day by day and you can see it from their statements. While some members of that government mean well, their sole purpose is to take the political blow of the crisis and buy the sectarian leaders enough time to reorganize themselves.

Is it no secret that Lebanon’s vital economic sectors (Airport, Port, civil facilities & even most of Lebanon’s banks) are being inter-connected and controlled by “the ruling 6” and their satellites, which have naturally led -decade after decade- into rampant corruption in all the mentioned above sectors and ministries, where clientelism and sectarianism plays an essential standard when it comes to appointing high official positions, in Lebanon’s current political system, which turned into an “unwritten tradition”. In “CIS”’s opinion, what are the most essential & decisive measures/decisions/actions that should be put into consideration in order to eventually “free” the country from the grips of “the ruling 6”, also being strongly backed up by Lebanon’s religious establishments and figures?

The only decisive measure is the establishment of a civil state by treating people as citizens instead of sectarian flocks (census) and by addressing their needs with rights instead of political favors (free universal healthcare, free education).

We address these issues in detail in our political vision:

Vision of “Citizens in a State” for the Transition

With Lebanon being virtually bankrupt, several parties (including the banks) are pushing the idea of IMF’s financial help as a solution to the country’s current economic crisis. What is “CIS”’s opinion on the issue and which sides/parties are mostly responsible for the possible adoption of the IMF help? And are there any other alternatives?

The IMF is not an „evil organization“ nor is it a charity, it is an international organization that lends money to bankrupt states in order for them to get their finances in order.

What is dangerous is calling on the IMF without a clear economic plan because it still serves the political agendas of its most influential members, and will go as far as one allows it to go. The IMF will ask the two questions any money lender asks: how will the money be spent? how will it be payed back?

In their economic plan the government is saying that they intend to spend the money on consumption, which won’t do, since consumption means a loss of dollars. As for the second question they intend to dramatically reduce the trade deficit to achieve a 1% profit in 4 years, in other words it will cut all importations even essential ones like food, medication and gas to reduce the deficit from -15b dollars to +2b dollars in 4 years. The repercussions on society of such drastic measures go without saying.

The only solution is to go to the IMF with a clear economic plan that the 6 sectarian leaders cannot come up with, because they are bound by their web of interests, and they can’t even get a clear picture on the reality of society (the IMF couldn’t care less how many adhere to which sect). Only a civil state can have the required information on its citizens to properly negotiate and manage the bankruptcy.

Lebanon, according to Dr. Charbel Nahas, is going through a historical phase, an opportunity that should be taken advantage of in order to confront and eventually vanquish the parties which are standing in the way of establishing a true sectarian free civil state…yet the mentioned above “opportunity” has been interrupted by the current health crisis which hit Lebanon and the world, which put the country’s continuous demonstrations against Lebanon’s political establishment into a forced halt, thus giving “the ruling 6” a considerable amount of “extra-time” to re-organize and prepare themselves for the post covid-19 phase, while at the same time, most -if not all- the pro-revolutionary parties and movements are preparing themselves for even larger demonstrations once the pandemic’s over and the curfew is lifted… What are “CIS”’s predictions of the post covid-19’s stage? And should we expect a comeback of the anti-political establishment demonstrations? If Yes, what is expected from Diab’s government in dealing with the incoming protests?

It is true that the COVID19 pandemic came at a perfect time for the 6 sectarian leaders to reorganize themselves while everybody’s preoccupied with their health and under confinement. However, as we were saying in October 17th, the one and only driving force of the Lebanese political scene is the financial crisis which not only did not stop, but was exacerbated by the pandemic, and the hopes for a miraculous foreign aid was also set aside with the global recession we’re going into and the fall of the price of oil. This puts the sectarian leaders under tremendous pressure, now that the market is opening up again a lot of people are realizing that they lost their jobs or their business are bankrupt (the most notable ones being Hotel Alexandre, Le Bristol Hotel, Coca-Cola and AUB’s downsizing). Protests are inevitable and the Diab government will realize even more its inability to tackle any of these issues while it will be forced to take all the heat for them which will ultimately lead to the government’s resignation.

Related posts