Přinášíme rozhovor s předním českým znalcem globalizace sociologem Olegem Sušou, který publikoval online časopis !Argument. Nabízí ucelený a komplexní pohled na sociálně-ekonomické pozadí globalizace, při jehož bližším průzkumu, jak se zdá, stejně objevíme některé důvěrně známé principy stojící na počátku nejen slibovaného veselí a všestranného prospěchu, ale i solidních strukturálních problémů, paradoxů a všeobecného rozčarování.
Globalizace se stala znovu populárním slovem. Vy se tomuto tématu věnujete 20 let odborně. Co si pod ním máme vlastně představit?
Jedná se o celou řadu změn, ke kterým došlo od druhé světové války. Velmi rozšířenou představou je, že globalizace je způsobena zkracováním vzdáleností, a to jak fyzických (zeměpisných), tak i společenských a kulturních. Kulturně se například projevuje rozšíření určitých kulturních prvků, například kuchyně anebo v oblasti hudby a vizuálního umění. Vzniká tak často pestrá směs motivů a obrazů. Bouřlivě se rozvinuly technické možnosti dopravy i přenosu dat, pomocí IT. Zrychlená doprava, zejména letecká, způsobila zkracování času při překonávání vzdálenosti. Sociální dopad těchto změn představuje například pocit, že lidé prožívají či zakoušejí v jednom čase na různých místech totéž. Tím vzniká dojem blízkosti a vzájemné závislosti. Není nicméně jen pocit, ale je to realita – jak v globální kapitalistické ekonomice, tak i v mezinárodní politice. Konečně se rovněž tato vzájemná blízkost projevuje v zakoušení globální enviromentální krize, která nezná hranice. Důležitou osou soudobé globalizace byla kromě ekonomických změn také studená válka, jaderné a raketové zbraně a mocenské politické a vojenskopolitické soupeření dvou hegemonů USA a bývalého SSSR.
A co politicky?
Tady jsou dvě roviny – mezinárodní politika a domácí nebo vnitřní politika. Jako nejvýznamnější politický problém současné globalizace se jeví pokračující oslabování suverenity národních států. V dnešním světě je asi 180 formálně nezávislých států, z nichž drtivá většina jsou státy slabé jak vojensky, tak hospodářsky i politicky, některé zažívají rozklad, na kterém se podílejí globální síly. Mezi nejmocnější globální aktéry současnosti patří hlavně transnacionální finanční kapitál a různé korporace, jež vyrábějí různé produkty, ale také kořistí zdroje, včetně devastující těžby nerostných surovin na celé planetě. Nejsou to čistě ekonomičtí aktéři, protože celkem bezohledně sledují vlastní politické cíle, jejichž smyslem je růst zisků za cenu růstu vykořisťování zdrojů a sociálních vykořisťování na celé planetě. To platí pro takzvané rozvojové i vyspělé země. V rámci prosazení těchto cílů se neštítí zaplétat státy do ozbrojených konfliktů.
A mocnými aktéry globalizace jsou také některé současné velmoci, které i po skončení studené války sledují i nadále svoje sobecké geopolitické zájmy. Přitom využívají a jsou zároveň využívány transnacionálními korporacemi. Pokračuje to i po rozpadu koloniální soustavy.
Jak chápat pojem transnacionální?
Ten pojem neznamená nadnárodní organizace – jako je EU – transnacionální znamená, že určité aktivity, struktury organizace a vztahy přesahují přes hranice stávajících států, přitom samozřejmě zasahují do územní a politické suverenity, a to přímo i nepřímo (zprostředkovaně – například pomocí FDI, akvizic nebo půjček). Transnacionální aktivity a vztahy mají potom velmi dvojznačné dopady na místní úrovní. Například, jak ukázaly analýzy, dochází k drobení území, narůstají devastující sociální i environmentální problémy, pokračují procesy nerovnoměrné urbanizace. To vede k narušení sociální solidarity, v rozvojových zemích je s tím spojeno například ničení tradičních lokálních společenství, které nahrazují predátorské vztahy vykořisťující místní zdroje (exploatují se nejen suroviny, půda ale i otrocká práce lidí). Taková segmentace či rozdrobení vede k nárůstu polarizace a nerovností, prohlubuje se propast mezi bohatstvím a bídou. A dochází k tomu nejen na globálním Jihu, ale už i na tak zvaném Západě nebo Severu, kde díky politice neoliberální třídní diktatury pokračují trendy směrem k společenským rozkladům solidárních vztahů ve společnosti, vedoucí k nedobrovolné individualizaci.
K nejvýraznějším důsledkům patří drastická proměna vztahu mezi kapitálem a prací a nárůst nejistoty celého života, nejen v oblasti trhu práce. Místní trhy práce jsou ovlivňovány globálními vztahy mezi kapitálem a prací: zatímco kapitál se zdražuje, práce je devalvována.
Jak je to ale potom s politickou legitimitou transnacionálních aktérů?
Ospravedlňují se pořád stejně jako kolonialisté minulosti slibováním toho, že globalizace panství kapitálu přináší prosperitu, globální dobro, rozvoj či konzum pro všechny. Globální korporace totiž nezajímá člověk jako občan ale jako spotřebitel, konzument. Z hlediska demokracie, pokud ji chápeme zdola, tak žádnou legitimitu nemají. Nikdo je nevolil, ale díky ekonomické moci a moci pravidel, které diktují korporace, či jejich pružné nestálé aliance s nejsilnějšími státy, ovlivňují či korumpují volené politické reprezentanty.
Tím jsme zpátky u suverenity státu. Jak se můžou bránit, nebo je národní stát mrtvá kategorie?
Není mrtvá, naopak: je tu zvýšená potřeba konsolidovaných národních států. Ale otázka je dnes možnost redefinice národního státu (nation-state). Každý ten pojem může chápat jinak, například jako projevení politické vůle lidu anebo národa jako tradiční kulturní pospolitosti. Vůbec ten jev je západní vývoz, který takzvaný globální Jih historicky nezná. Redefinice se rovná pojetí státu, který není jen organizované násilí třídní moci určitých skupin, ale především možností regulovat sociální, ekonomický a kulturní rozvoj, včetně ochrany obyvatelstva proti predátorskému kapitálu. Je rozdíl mezi formováním státu zdola a shora, což je nicméně otázka stálého konfliktu mezi těmi dva principy. Sociální regulace musí být sociálně citlivou a orientovanou k široké participaci lidí zdola.
Ale pojem regulace dnes vadí nejen neoliberálům, ale i anarchisticky smýšlejícím levičákům.
Je třeba vidět, že každý stát je organizace, která čím víc společenských funkcí plní, tím složitější je jako organizace. Což vyvolává klasickou otázku demokratické samosprávy a občanství. Protože obyvatel žijící na území státu nemusí být svéprávný občan, ale může být fakticky otrok. Což je to, co bohužel současný západní kapitalismus přesně dělá. Znesvobodňuje a znesvéprávňuje občany.
!A.: Takže je to otázka rovnováhy mezi emancipací a regulací?
Ano a je to otázka rovnováhy, která nikdy není stálá, ale mění se. Dnes došlo k faktickému vypreparování státu na policejní a represivní okrsky ve službách transnacionálních kapitálových sil. Převládá negativní regulace shora ve spojení s tématy jako jsou migranti, nezaměstnanost, strašení 4. technologickou revolucí, islámem a terorismem. Vzniká stát dohledu, který slibuje bezpečí a ochranu, ale na rubu reálně jde o likvidaci občanských práv a autonomie.
Migranti, nezaměstnanost i terorismus jsou nicméně součástí globalizace…
Tyto jevy jsou součástí takzvaných bumerangových efektů globalizace. V tom smyslu, že negativní dopady dopadají nejen na periferie ale také na země a společnosti centra, tj. bývalého všemocného Západu. Podle velkého vyprávění o globalizaci měla přinést velké zisky, prosperitu a bohatnutí všech vrstev. K tomu nedochází, ale dochází k astronomickému bohatnutí horního jednoho procenta obyvatel, což ukazuje řada ekonomických analýz. Tyto dopady utvářejí rostoucí nejistotu a přispívají ke krizi legitimity všech západních institucí. Samozřejmě, že v tzv. rozvinutých i rozvojových zemích tyto dopady působí nejen na hospodářskou politiku. Je s tím spojeno prohlubování rizik všeho druhu: politických, bezpečnostních, sociálních, technologických a enviromentálních. Tady je nutné si uvědomit, že rizika jsou jednak objektivní, ale i konstruovaná například médii spolu s nepřehledností komunikačních technologii. Tím pádem tu jsou i informační hrozby: obavy z falešných, podvržených informací. Tak se stává i mluvení o riziku způsobem, jak utvářet společenství strachu.
Tohle je asi zásadní. Společenství strachu – ta metafora souvisí asi s dnešní negativní reakcí na globalizaci i na Západě. Jak to chápat v souvislosti s takzvanou populistickou revoltou?
Zase jsme zpátky u otázky suverenity lidu v takzvaně demokratických státech. Sterilizované instituce prokazují téměř každodenně, že občan je stále bezmocnější vůči objektivním bumerangovým dopadům. Ekonomové tomu říkají externalizace nákladů. V politickém smyslu jde o zamlžování konkrétní odpovědnosti skupin lidí i jednotlivců, jejichž činnost rizika produkuje a reprodukuje.
Antiglobalizační rétorika se stala módou tzv. nové vlny populistických stran a politiků silné ruky, kteří se holedbají falešnými přísliby nápravy cestou obnovení suverenity.
Proč falešnými?
Falešná je celá ta rétorika kritiky globalizace, která je stejně lživá jako byla propaganda Johna Majora, který tvrdil, že za všechny problémy britské společnosti může ta globalizace tam venku. Tyto rétoriky bohužel nejsou seriózně myšlenými politickými programy, protože obnovení suverenity jednoho státu, byť je to Velká Británie nebo Francie jako koloniální mocnosti minulosti, nemůže svými silami stačit na globalizované panství systému pravidel, který ochotně pomáhaly vytvořit.
Nadvláda finančního kapitálu s jeho globálními pružnými sítěmi má politický dopad na možnosti demokratické kontroly státu zdola i na rozhodovací prostor vlády shora, neboť kontrola financí přešla do rukou finančních oligarchii a projevuje se například manipulacemi se zadlužením, obsluhami dluhu, úniky daní a zisků do tzv. offshorových rájů.
Takže říkáte, že pravicoví populisté, i kdyby chtěli, nemají prostor na skutečnou změnu?
Nemají. Na prvním místě jim to nedovolí finanční kapitál. Ale kromě toho je jejich program založen na romantizujícím pohledu do daleké minulosti. Je to mýtus obnovy hegemonie koloniální centra, které si podřizovalo celou planetu a mýtus takzvaného domácího našeho národního kapitalismu, který pracuje pro nás a všichni ho musíme solidárně podporovat. Ve skutečnosti není možné oddělit globalizaci od kapitalismu jako systému. Současná globalizace je historický vyústěním celosvětové expanze kapitalismu. Tady přispívá k politické dezorientaci oddělování globalismu a kapitalismu, což je mystifikace. Je to hra na hodný kapitalismus.
Nejde se nezeptat. Jak souvisí současná katalánská krize s globalizací?
Souvisí s nerovnoměrností a rozdrobením, které globalizace přináší. Někde mají dost práce, jinde práci nemají, v rámci jednoho území vznikají tzv. kapsy chudoby nebo relativně prosperující regiony jako dosud bylo například Katalánsko. A pak je tu otázka přerozdělování – kdo koho dotuje v situaci, kdy sociální výdaje klesají. Je to otázka nerovnoměrností i v případě chování kapitálu, který jedná jako nomád a nebere ohledy na nějaké sociální, kulturní nebo jiné zvláštnosti v konkrétních místech. Zajímá ho jen zisk. Vede to k tomu, že někde mají dostatek kapitálu, což byl příklad Katalánska, ale jiné – zase v rámci jednoho státu – mají nedostatek. A dnešní zadlužený stát to nedokáže sám o sobě vyrovnat, což zase oslabuje jeho autoritu a ideologicky to pak posiluje historické křivdy, rozkládá mytologii národního státu a posiluje nacionalistické emoce, dokonce etnickou nesnášenlivost a iredentu. Lépe řečeno, konfliktnost namísto konsenzu v rámci jednoho politického celku.
Článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s nezávislým komentátorským a analytickým webem !Argument.
