Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Rozhovor: S Rudolfem Kvízem o Kurdech „snů a skutečnosti“

Rozhovor: S Rudolfem Kvízem o Kurdech „snů a skutečnosti“

Při jakémkoli férovém zamyšlení se nad Sýrií, její obnovou i budoucností nelze vně zřetele ponechat kurdskou menšinu, která si během své přítomnosti na syrském území vydobyla všestranně respektovaný status a je třeba s ní počítat jako s významným a legitimním hráčem. Protože pohledy na Kurdy se nejen různí, ale jsou i častokrát obestřeny závojem romantizujících mýtů, obrátili jsme se na Rudolfa Kvíze, aby jako člověk s praktickou znalostí kurdské problematiky uvedl alespoň nejpodstatnější jevy a souvislosti do určité objektivnější roviny.

Kurdové stáli v akademických kruzích v našich končinách vždy ve stínu tří dominantních elementů Blízkého východu, tedy Arabů, Peršanů a Turků, ať již z hlediska studia historie, kultury či filologie. Co Vás osobně přivedlo k zájmu o kurdskou problematiku?

Předem musím zdůraznit, že v tomto ohledu nemám jakékoliv akademické zázemí, nejsem orientalistou, profesně se pohybuji v oblasti komunikace a marketingu. O region Blízkého východu se však intenzivně zajímám již od svých raných –nácti let. Zároveň mě vždy zajímal fenomén národně osvobozeneckého boje, ať již založeného na náboženském separatismu, etnickém separatismu či politickém radikalismu. V tomto směru mě kromě Evropy vždy zajímala především Latinská Amerika a právě Blízký východ. A pokud člověk přemýšlí v intencích národně osvobozeneckého boje či práva na sebeurčení, tak na Blízkém východě jednoduše nemůže nenarazit na Kurdy, kteří v tom zdánlivě homogenním moři představují jednu z nejvýraznějších menšin. Z mé strany jde tedy o čistě laický, nicméně v podstatě celoživotní zájem.

Lidé na Západě mají o Kurdech velmi často povrchní představy a vnímají je jako jednolitou masu, jako jeden národ sledující společný politický cíl v podobě nezávislého Kurdistánu. V poslední době jsou potom Kurdové hodnoceni pozitivně jako ti, kdo bojují v první linii za „naše“, tedy západní zájmy proti takzvanému Islámskému státu. Může být podle Vás toto vnímání Kurdů coby monolitu alespoň z části oprávněné?

Jsem přesvědčen, že západní narativ, který vnímá Kurdy jako jednotnou nedílnou entitu, která má za cíl jeden velký svobodný Kurdistán, je mylný. Nevím ani, zda Kurdy lze označit za národ ve smyslu, jak je tento termín chápán na Západě. Mluvit o Kurdech je dle mého názoru téměř podobné jako mluvit o Arabech. Arabové ze Sýrie, z Egypta a ze Saúdské Arábie určitě sdílejí jisté společné rysy, ale zároveň se v mnohém velmi liší. A stejně tak ani Kurdové nejsou homogenní skupinou. V každém případě je vnímání Kurdů ze strany Západu silně ovlivněno romantismem devatenáctého století a známou představou „vznešeného divocha“. Mnoho Zápaďanů Kurdy nahlíželo optikou Karla Maye a jeho slavného díla Divokým Kurdistánem. Kurdové pro ně představovali divoké horaly, žijící v příhraničních oblastech pod jhem ostatních. Nabízí se tu pochopitelně analogie s obdobně zkresleným vnímáním severoamerických indiánů. V pozdější době se potom přidalo vnímání Kurdů jako největšího národa na světě bez vlastního státu.

Pakliže se ale podíváme na kurdskou historii a na vývoj kurdského nacionalismu, tak je jasně patrné, že až na pár lokálních výjimek žádný ucelený narativ na kurdské straně minimálně do konce devatenáctého století neexistoval. A i později kurdský nacionalismus v jednotlivých státech procházel různými etapami vývoje a různými modifikacemi. Kurdové v dějinách vždy hráli „druhé housle“ ve stínu větších regionálních velmocí. Konkrétnější uvědomění kurdského nacionalismu přišlo v praxi až s dvacátým stoletím. Pokud se bavíme o Osmanské říši nebo safíjovském či qádžárovském Íránu, tak tam se sice odehrály různé lokální kurdské rebelie, byly to však rebelie jednotlivých velkorodin a kmenů. Myšlenka jednotné národní identity a boje za svobodný Kurdistán tam však rozhodně nebyla. Většinou ta povstání měla ekonomické motivy ve vztahu ke státu, který v tu chvíli ovlivňoval ten který kmen. První projevy skutečného kurdského nacionalismu přišly až v moderní době a byly spíše reaktivní než aktivní, v tom smyslu že reagovaly na určitou vzniklou situaci, byly formovány vnější politickou situací. Je také nutné zmínit jazykové rozdíly. Kurdština se dělí do tří hlavních od sebe navzájem velmi odlišných větví (kúrmándží, sorání, pálewání). Vedle toho mluví část Kurdů v Íránu dokonce jazyky, jež ani nejsou považovány za součást kurdštiny, například jazykem gorání. Je tu tedy obrovská vnitřní diverzita. Byť mají Kurdové samozřejmě vědomí společné historie, domnívám se, že ani dnes v pravém smyslu neexistuje pankurdský nacionalismus zahrnující všechny kurdské skupiny v jednotlivých státech.

Jak byste popsal základní rozdíl mezi Kurdy žijícími v odlišných státech?

Historická zkušenost v jednotlivých státech byla zcela odlišná. Všichni dnes vědí o problémech Kurdů v Turecku, nicméně když se podíváme do historie, tak Kurdové byli od šestnáctého století jedním z pilířů Osmanské říše, kde převážně tvořili hraniční jednotky. S Turky je spojoval důraz na islám a celkově mezi nimi bylo více spojnic než rozdělovacích bodů. Ještě za první světové války stáli Kurdové ruku v ruce s Mladoturky proti Arménům, Řekům a dalším nemuslimským elementům v říši. Katarze však přišla s rozpadem impéria a nástupem Mustafy Kemala Atatürka, který začal prosazovat program radikální sekularizace a tureckého etnocentrismu. To dosavadní spojence obrátilo proti sobě a nastartovalo kurdský separatismus.

V Sýrii je na jedné straně dlouhá historie kurdské přítomnosti. Kurdské vesnice se v oblasti Džazíry vyskytovaly zhruba již od třináctého století, ale Kurdové zde vždy byli procentuálně malou menšinou srovnatelnou například s Asyřany. Většina syrských Kurdů jsou potomci nově příchozích ve dvacátých a třicátých letech minulého století, kdy se po kemalizaci Turecka množství Kurdů přirozeně přesunulo do Sýrie. Tento přesun z Kurdů udělal největší národnostní menšinu v Sýrii. A také vytvořil jeden z klasických baasistických narativů zaměřených proti syrským Kurdům, totiž že nejsou pravými Syřany, ale náplavami z Turecka.

V Iráku Kurdové osídlili iráckou část nehostinného pohoří Zagros. Jejich životy dlouhá staletí ovlivňoval především fakt, že se jednalo o jakési nárazníkové pásmo mezi Osmanskou a Perskou říší, které se v průběhu času střídaly v kontrole nad oblastí, jež ale nepředstavovala žádné ohnisko problémů. První skutečná povstání s požadavkem autonomie přišla podobně jako v Turecku v období po první světové válce, v době, kdy byl Irák pod britským mandátem. Ta největší vlna ale přišla až v šedesátých a sedmdesátých letech s nástupem strany Baas, Saddáma Husajna a arabizační politiky.

V Íránu byla situace velmi odlišná. Kurdové mají k Peršanům blízko jazykově, neboť kurdština stejně jako perština patří mezi indo-íránské jazyky. Kurdové v Íránu jsou rovněž specifičtí i svojí náboženskou strukturou. Zhruba dvě třetiny z nich jsou sunnité, je zde ovšem asi třetina íránských Kurdů, kteří jsou šíité, což představuje zásadní anomálii. Šíitští Kurdové projevují v Íránu výrazně menší odstředivé tendence oproti Kurdům sunnitským. Již za vlády šáha měli Kurdové v Íránu velkou jazykovou autonomii a kurdská kultura zde nebyla ani zdaleka potlačována tak jako v Turecku. V Íránu se proti Kurdům nikdy neodehrály nacionalistické kampaně srovnatelné s turkizačními či arabizačními kampaněmi v ostatních státech. Dle mého názoru je to dáno tím, že perská identita byla v Íránu, navzdory další zkreslené západní představě, vždy slabší oproti identitě šíitské. Ani snahy o vzkříšení kultu árijství a dědictví starověké Persie za vlády dynastie Pahlaví se ve vztahu k národnostním menšinám neprojevovaly nijak zvlášť brutálně. I velmi zbožní muslimové jsou dnes hrdí na kulturní dědictví íránské předislámské civilizace, nijak se to však neprojevuje ve vyhroceném nacionalismu zaměřeném proti menšinám. Útlak Kurdů založený na náboženské bázi se nicméně odehrál bezprostředně po islámské revoluci 1979. Jakmile se Chomejní vypořádal s komunisty a liberály, zaměřil represe proti sunnitským Kurdům, kteří v obavách z důsledků revoluce povstali. Při potlačování tohoto povstání jich íránské revoluční gardy pozabíjely na deset tisíc.

Jak se dnes v jednotlivých zemích žije běžným Kurdům?

To je těžká otázka. Obecně bych řekl, že běžní Kurdové v současnosti asi nejvíce trpí v Turecku, kde je protikurdská nevraživost mezi populací nejsilnější. Od nástupu Atatürka a radikální turkizace celé společnosti je vedena aktivní kampaň proti jakýmkoliv kurdským národním projevům, byť se jedná o pouhé používání jazyka, tradičních oděvů, hudby a podobně. Nechci apriorně hanit Turky, ale protikurdský sentiment je mezi nimi obrovský. Neustále se objevují případy, že je skupina kurdských dělníků v Istanbulu či někde v Anatolii napadena jen kvůli tomu, že mezi sebou mluví kurdsky. Optikou průměrného Turka je každý Kurd podporovatelem PKK, tedy teroristou. Situace je pochopitelně odlišná v Diyarbakiru a dalších místech na jihovýchodě, kde jsou Kurdové ve většině.

Problémem Kurdů v Sýrii je, že vzhledem k historickým okolnostem jich jen menší část disponovala syrským občanstvím. Nově příchozí nebyli nikdy naturalizováni, a tudíž v Sýrii žijí jejich rodiny po několik generací bez legislativního ukotvení. Svoji roli sehrál také důraz baasistického režimu na arabskou identitu a potlačování kurdských projevů, které ovšem nedosáhlo zdaleka takové úrovně jako v Turecku. Na bázi každodenního styku byly vždy vztahy mezi běžnými Araby a Kurdy převážně korektní a bezproblémové.

V Iráku měla na Kurdy zásadní dopad irácko-íránská válka. Tu běžní Kurdové odnášeli již jen tím, že iráckým i íránským Kurdistánem probíhala bojová linie. Saddámův režim s jeho sunnitsko-arabskou ideologií vnímal Kurdy obdobně jako šíitské Araby coby potenciální kolaboranty s nepřítelem. Operace Anfál byla jedním z důsledků. Dnes je nicméně situace výrazně odlišná. Irácký Kurdistán má od roku 1991 faktickou autonomii. Jsou zde sice politické a územní spory, oproti dřívější době je to však již jen slabý odvar. Etnicky motivovaná nevraživost mezi iráckými Araby a Kurdy není na úrovni běžné populace nijak silná.

V Íránu, jak již bylo řečeno, je třeba situaci nahlížet náboženskou optikou. Šíitští Kurdové se na rozdíl od svých sunnitských bratrů dostávali do konfliktu s revolučním režimem zřídka. Dnes je situace klidnější. Diskriminace sunnitských Kurdů ze strany státu má především praktickou ekonomickou povahu. Írán má jako stát poměrně štědrou sociální politiku, do sunnitsko-kurdských oblastí jde však jen minimum prostředků. Kapitolou samou o sobě jsou represe ze strany íránského režimu směrem ke kurdským politickým a lidskoprávním aktivistům, kdy Kurdové tvoří disproporci mezi politickými vězni i popravenými. To je však vysloveně na úrovni vládní politiky. Ze strany obyčejných Peršanů či jiných etnických skupin jsem jakékoliv negativní postoje vůči Kurdům nikdy nezaznamenal.

Jak je to se vztahy mezi Kurdy samými uvnitř jednotlivých států. Lze alespoň tady hovořit o jednotných komunitách nebo se vyskytují nějaké významnější odstředivé tendence?

Odstředivé tendence či určité vnitřní rozpory mezi Kurdy lze nalézt v každém státu. Nejzřetelnější a nejlépe zmapovaná je situace v severním Iráku, kde proti sobě stojí Demokratická strana Kurdistánu (KDP) vedená Masʽúdem Bárzáním a Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) vedený Džalálem Tálabáním. Bárzání se opírá o kmeny ve velmi konzervativních oblastech, spolupracuje s malými kurdskými islamistickými stranami a politicky jej sponzoruje Turecko. PUK, jehož vůdce Tálabání byl v minulosti iráckým prezidentem, má přirozeně blíže k Íránu a vládě v Bagdádu. PUK se od KDP oddělil v sedmdesátých letech, kdy mladá generace městských levicových intelektuálů získala pocit, že otec Masʽúda Bárzáního Mustafá rezignoval na revoluci. Tito intelektuálové začali formovat alternativní verzi kurdského nacionalismu, jež byla výrazně sekulární a levicová. Rozkol v osmdesátých letech prohloubil irácko-íránský konflikt, který obě skupiny postavil na opačné strany bojiště a nezastavil jej ani zisk faktické autonomie začátkem devadesátých let. Vzájemná animozita gradovala uprostřed devadesátých let a vyústila v bratrovražednou občanskou válku, která si vyžádala kolem 8000 obětí. Dědictví tohoto rozkolu je cítit dodnes a tvoří jednu z hlavních příčin neschopnosti dosáhnout politické jednoty. Další odstředivou silou je pak strana Změna (Gorran), založená Nawšírwánem Mustafou a podporovaná především mladou generací, která nicméně dlouhodobě spěje k opětovnému zblížení s PUK.

V Turecku byl samozřejmě zásadním milníkem vznik Strany pracujících Kurdistánu (PKK) v roce 1978 v čele s charismatickým vůdcem Abdullahem „Apo“ Öcalanem. Ideovým základem PKK byl původně klasický marxismus-leninismus, po skončení studené války se však Öcalan ideologicky přiklonil k modernější formě komunalismu. V každém případě je PKK stranou silně tíhnoucí k sekularismu. Vedle toho ale mají v tureckém Kurdistánu silné slovo i různé konzervativní elementy a působí tam také kurdská sunnitská islamistická organizace Hizballáh (nezaměňovat s libanonským Hizballáhem).

V Sýrii mezi Kurdy politicky dominuje Strana demokratické unie (PYD), což je strana apoistická (hlásící se k Öcalanovi). Na Západě je nejznámější její vojenská složka Lidové obranné jednotky (YPG). Jsou zde ovšem také opoziční strany podporované Tureckem a Bárzáním, jako je především Kurdský národní výbor (KNC/ENKS), který napadá PYD, že si uzurpuje moc a že pod vlivem apoismu rezignovala na kurdský nacionalismus, což je vzhledem k turecké podpoře KNC poněkud paradoxní.

V Íránu působí jednak Strana za svobodný život v Kurdistánu (PJAK), která má stejně jako PYD ideologicky blízko k PKK. Vedle ní je tu ovšem také Demokratická strana íránského Kurdistánu (KDPI), vůbec nejstarší kurdská strana, která má naopak blízko k irácké KDP a Bárzánímu.  Kromě nich je tu ještě íránská Komala, původně komunistická strana maoistického střihu, která ovšem po skončení studené války tak jako téměř všechny obdobné subjekty prošla určitou ideologickou katarzí.

Většina Kurdů se alespoň formálně hlásí k sunnitskému islámu, nicméně z dosud řečeného je patrné, že sekulární a levicové politické ideologie zapustily mezi Kurdy mnohem hlubší kořeny než mezi Araby. Jakou roli hraje pro Kurdy při formování jejich identity náboženství?

Dnes jsou na Západě Kurdové převážně bráni jako hráz proti radikálnímu islámu a lze se dokonce setkat i s lidmi, kteří je vůbec nepovažují za muslimy. Mnohým tak může znít překvapivě, že Kurdové historicky mezi muslimskými národy a etniky představovali velice konzervativní element. Jak jsem již uvedl, Atatürk obrátil Kurdy proti Turkům nejen svojí politikou turkizace, ale také programem radikální sekularizace. Proti tomu se zvedl kurdský separatismus živený islámským konzervatismem. Díky historickému vývoji se však dědičkou odkazu kurdského konzervativního islámského odporu stala sekulární a levicová PKK.

V dnešní době lze souhrnem říct, že náboženství hraje u Kurdů spíše dílčí roli a u některých skupin dokonce roli zcela podružnou. Samozřejmě stále mezi Kurdy existují významné konzervativní elementy a vyskytují se u nich i různé salafistické a jinak fundamentalistické skupiny. Jako příklad lze uvést Ansár al-islám, jednu z radikálních irácko-kurdských salafistických skupin, která byla v devadesátých letech podporována Saddámem Husajnem. Ansár al-islám operovali kolem Halabdži na území formálně spadající pod PUK. Založili si zde svůj horský kurdský chalífát, který lze považovat za svého druhu předchůdce Islámského státu, u kterého ostatně většina z nich skončila. Fundamentalisté jsou tedy i mezi Kurdy, ve srovnání s arabskými společnostmi je jich ovšem procentuálně výrazně méně. Na druhé straně nemálo příslušníků PKK či YPG, byť politicky sekulární, jsou normální věřící a praktikující muslimové. Stojí také za zmínku, že ve vztahu k náboženským menšinám ve vlastních řadách Kurdové, až na určité výjimky, vystupovali vždy o dost tolerantněji než Arabové.

Kde spatřujete hlavní příčiny posunu politické orientace většiny Kurdů od konzervativního islámu směrem k levicovému sekulárnímu nacionalismu?

Hlavním spouštěčem bylo ustavení komunistické Mahábádské republiky podporované Sovětským svazem na území íránského Kurdistánu a vznik KDPI tamtéž v roce 1946. Od té chvíle mezi kurdskými intelektuály začaly velmi silně rezonovat sekulárně levicové ideály, díky čemuž se samozřejmě poněkud začal posouvat také pohled na úlohu náboženství při formování kurdské identity a v celkovém životě společnosti. Co jistě v tomto posunu rovněž sehrálo svoji úlohu, byla skutečnost, že se mezi Kurdy výrazněji neuchytily myšlenky moderního islámského fundamentalismu, ať již se jedná o Muslimské bratrstvo, či o salafistické proudy. Snad na to měl vliv fakt, že kurdský islám měl tradičně blízko k súfismu nebo že Kurdové žili takříkajíc na „periferii“ a významnou roli v jejich společenském uspořádání hrály kmenové struktury. Ostatně i v případě Arabů platí, že kde byla silná kmenová společnost, tam se fundamentalistické proudy a hnutí z dlouhodobého hlediska prosazovaly jen velmi těžce. Kmenoví představitelé bývají v politických záležitostech ryzími oportunisty hledícími na své osobní, maximálně kmenové zájmy. U Kurdů tak mnohdy prosazovali věci, které byly v příkrém rozporu s kurdským „národním zájmem“. Třeba v Turecku tak máme příklady kurdských kmenových vůdců podporujících turecké fašisty razící radikálně panturkistickou ideologii.

Jak byste popsal vztah Kurdů, resp. jejich různých skupin k hlavním globálním a regionálním aktérům?

Co se týče vztahu k velmocem, tedy Spojeným státům a Ruské federaci, tak jsou Kurdové obecně – a především na nejexponovanějších místech současnosti, což je Sýrie a Irák – velmi pragmatičtí. Nejlépe je to vidět v iráckém Kurdistánu, kde budou za existenci své autonomie vždy zavázáni USA, nijak jim to však nebrání ve snaze o kvalitní politické a ekonomické vztahy s Putinovým Ruskem. Z opačné strany ani Kurdové nejsou zdrojem nějakého napětí mezi USA a Ruskem. Pokud se Američané a Rusové jsou v Sýrii na něčem schopni dlouhodobě shodnout, tak je to k nelibosti Turecka právě podpora Kurdů.

V Sýrii aktuálně probíhá pragmatická spolupráce mezi Asadovým režimem a kurdskými složkami. Pro syrské Kurdy Asad představuje o dost menší nebezpečí oproti salafistické ozbrojené opozici, tam se jedná o skutečně zásadní problém.  Mezi režimem a Kurdy zůstává animozita v tuto chvíli již jen v rétorické rovině, což je nicméně něco, co se může v budoucnosti opět změnit.

K Turecku jako svému spojenci a sponzorovi z Kurdů vhlíží pouze Bárzání a některá syrsko-kurdská loutková uskupení typu KNC. Turecko naopak ostatní kurdské skupiny a zvláště PYD/YPG nahlíží optikou filiálek PKK, tedy teroristických organizací.

Írán má tradičně blízko k PKK a PUK, relativně nečitelný je však jeho vztah k syrským Kurdům. Írán oficiálně mluví o nedělitelnosti Sýrie a v tomto ohledu zachovává asadovskou linii, na druhé straně se vždy spekulovalo, že chce v Sýrii posílit svůj vliv mimo jiné právě v kurdských oblastech. Írán si určitě nechce syrské Kurdy jakkoliv znepřátelit, zároveň jej nelze považovat za jejich podporovatele. Lze to charakterizovat jako velmi opatrný pragmatický přístup.

Vztah Kurdů a států Zálivu rovněž není jednoznačný. Na jednu stranu v těchto státech žije početná kurdská diaspora, jejíž zástupci se politicky projevují vcelku svobodně, veřejně slaví Öcalanovy narozeniny a vyvěšují vlajky PKK. Na druhé straně se státy Zálivu stále více sbližují s Tureckem v rámci snah o protiváhu íránskému vlivu. V Sýrii tak všechny státy Zálivu podporují ozbrojenou opozici, a pokud jde o Kurdy, podporují KNC a další malé proturecké skupiny zapojené do rozhovorů v Ženevě a Astaně. Ve vztahu k iráckým Kurdům jsou státy Zálivu relativně neutrální, je možné, že se v budoucnu mohou snažit využít latentního napětí mezi kurdskou autonomií a vládou v Bagdádu, kterou chápou jako prodlouženou ruku Íránu.

Zajímavý je vztah Kurdů k Izraeli. Za studené války PKK spolupracovala s palestinskými skupinami, což bylo dáno optikou společného boje proti imperialismu. V současnosti lze však na straně zvláště syrských a iráckých Kurdů pozorovat sympatie vůči Izraeli a vice versa. Roli v tom nepochybně hrají i sdílené ideály ženské emancipace. Ta je na Západě vnímána především skrz až vulgární fetišizaci izraelských vojaček a v současnosti právě také kurdských bojovnic.

Jaké dáváte šance, že se v budoucnosti objeví na mapě nezávislý stát jménem Kurdsitán?

Jednotný Kurdistán překračující hranice stávajících států je dle mého soudu něčím v dohledné době absolutně nereálným. Je zřejmé, že velký jednotný kurdský národ je do značné míry iluzí. Volání po jednotě a boji za svobodný Kurdistán nepřekračuje rétorickou rovinu a v konečném důsledku vždy narazí na partajnictví, nepotismus, korupci a zcela rozdílné zájmy. V tomto ohledu platí úsloví, že největšími nepřáteli Kurdů jsou sami Kurdové, což historie mnohokrát potvrdila. Neschopnost táhnout za jeden provaz je vidět i v jednotlivých státech, nejmarkantněji asi v severním Iráku v animozitě mezi KDP a PUK, byť je formální nezávislost této oblasti jen otázkou času.

V jiných oblastech není v současnosti v praktické rovině kladen důraz na dosažení nezávislého národního státu, ale na získání co největší míry autonomie – národnostní, kulturní, politické, ekonomické. Tomu jsou aktuálně nejblíže Kurdové v Sýrii, byť je v mnoha ohledech budoucnost této autonomie pořád nejistá. V Íránu obdobné snahy komplikuje velmi nízká angažovanost šíitských Kurdů, kteří kladou větší důraz na svoji náboženskou identitu oproti identitě národní, stejně jako ochota íránského režimu potlačit jakékoliv podobné tendence silou. Že by potom ve střednědobém horizontu došlo k rozšíření politické, kulturní a etnické autonomie Kurdů v Turecku si nyní vůbec nedovedu představit.

Rudolf Kvíz je ředitelem komunikační agentury.

Related posts