Jen několik týdnů po oznámení prvních povolebních aliancí a cca 2 měsíce po skončení iráckých voleb jako takových, došlo zejména na jihu Iráku ke sérii demonstrací a násilných střetů. Napjatá povolební situace v zemi, stejně jako dlouhodobě nestabilní bezpečnostní situace dávají důvod spekulovat nad tím, do jaké míry mohly dané protesty souviset se zájmy soutěžících politických frakcí, resp. být důsledkem či vyústěním jejich povolebního taktizování. Protestům, včetně jejich násilných epizod, se přitom překvapivě nedostalo takové mediální pozornosti, jakou by si buď zasloužily, nebo jaká by zřejmě byla věnována obdobným událostem v jiných, „exponovanějších“ částech světa. O bližší vysvětlení jsme proto požádali jak našeho iráckého korespoendenta, tak další kontakty v místě či regionu.
Nepokoje v provincii vypukly jednak kvůli přerušení dodávek elektrického proudu přiváděných vedením z Íránu, které má maximální kapacitu 1200 megawatt, ke kterému navíc došlo za současných vysokých teplot překračujících 50 stupňů Celsia. Dodávky elektřiny poklesly (i vlivem počasí) na 6 hodin denně, což efekt veder ještě posílilo (výpadek klimatizace, výpadky v dodávách služeb apod.). Dalším důsledkem nadměrných teplot bylo snížení hladiny Eufratu a Tigridu a naopak naplavení slané mořské vody do kanálu Šatt al-Arab; to mělo opět za důsledek nejdřívě zahlcení a následně i zastavení desalinačních zařízení a další důsledky ústící v prudké (byť, logicky, dočasné) zhoršení kvality života.
Další důvody toho, že protesty vypukly (v dá se říci bezprecedentní síle), lze označit spíš jako „nepřímé“ – což ovšem nijak nesnižuje jejich závažnost či možnost chronického přetrvávání napětí s možnými občasnými kulminacemi:
a) Basra je obecně lokalitou s obtížnými klimatickými podmínkami (horko, vlhko, nedostatek pitné a závlahové vody), a tedy i obtížné místo pro život. Stejně tak nejsou vždy vhodné ani metody, které se pro řešení souvisejících problémů používají – mimo jiné v oblasti životního prostředí (spotřeba energií, používání hnojiv apod.);
b) významný mezinárodní přístav v Basře je hlavní vstupní a výstupní spojnicí Iráku s prostředím globální ekonomiky; i v důsledku toho se v daném bodě postupně vytvořily značné sociální rozdíly s 1. nepočetnou vrstvou ekonomických a vlivových elit a naproti tomu 2. velmi početnou třídou chudých, resp. jak „pracující chudinou“, tak i dlouhodobě nezaměstnanými;
c) od roku 2003 dochází i v dané lokalitě k nástupu šíitů k moci (magistrát, politické strany, správa provincie apod.), ovšem stále intenzivněji také k vnitrošíitskému boji o moc, přírodní zdroje, správu bohatství a v posledních letech pak také o budoucí směřování země (a šíitských frakcí) jako takových. Tento boj byl jednak zaštítěn nejrůznějšími (šíitskými) milicemi, dále čelením objektivnímu (sunnitskému extrémistickému) ohrožení, stejně jako principiálním sporem o to, zda mají iráčtí šíité raději zůstat patrioty, nebo vstoupit do otevřené a co nejsilnější aliance s Teheránem. Tato vývojová trajektorie přitom zhruba kopíruje 1. období vzestupu Núrí al-Málikího (2003 – 2009) a následně dobu 2. jeho kolísání (cca 2009 – 2014) i 3. politického „pádu“ (2015 – současnost), a to za paralelního posilování nejprve „státnických“ šíitských stran, resp. osobností (Alláví, Abadí), jakož i nejprve „rebelského“, „antiamerického“ (2003 – 2013), později občansko-společensky vystupujícího až nakonec (volebně vítězného, „nového“, cca 2014 – současnost) Muqtady Sadra. Pro obyvatele Basry – kromě mocenských a ekonomických elit – toto ovšem v první řadě dlouhodobě znamenalo jen „střídání stráží“ na rovině administrativní či hypotetické; reálně pak chaos, nejistotu a neměnnost sociálního marasmu kontrastujícího s nárůstem bohatství elit;
d) o nic méně bolestné je srovnání sociálních, majetkových a občanských poměrů mezi obyvatel Basry a provincie s obyvateli s danou provincií těsně sousedících superbohatých států Zálivu. Takový druh uvažování v nejlepším případě ústí v rezignovanou frustraci, v tom extrémnějším v separatistické myšlenky pohrávající si s ideou osamostatnění se na úrovni celé provincie;
e) dalším důvodem, který ve své dílčí podobě vyústil hlavně v pocit nespravedlnosti, byla úmrtí mnoha členů místních rodin v boji proti Islámskému státu. Z provincie Basra bylo naverbováno mnoho vojáků, aby se účastnili nejtěžších bojů na severu a západu země, za což jich mnoho z nich zaplatilo svými životy. Přesto se tato skutečnost z pohledu místních žádným způsobem nedorazila na zvýšení životní úrovně v místech rodišť těchto „mučedníků“, tj. v jakékoli formě skutečně „strukturální“ kompenzace ze strany států vůči městu Basře i celé provincii;
f) v místě probíhá prakticky permanentně a dlohodobě soupeření příslušníků místních rodin (tradičních arabských klanů) o moc nad vybranými zdroji přírodního bohatství, zejména samozřejmě ropy. Ani toto dlouhodobé a ne vždy vybíravé (nejen) obchodní „soutěžení“ atmosféře v místě nepřidá, tím spíš, jsou-li jedinými poraženými opět obyčejné Basřané .
Jak komentuje Nabíl Jásirí, který dodal podstatnou část podkladů pro tento článek, lze vyznění protestů shrnout i jako “odmítnutí celé vládnoucí politické třídy a vyjádření nedůvěry v ní”.
Toto si irácká vláda ovšem dobře uvědomuje – stejně jako to, že v Iráku opět postupně došlo k nahromadění více bezpečnostních a sociálních témat, která začínají hrozit větší či menší katarzí prakticky každým okamžikem. Jde jednak o průběžně “výbušné” oblasti a/či místa sporů nebo střetů jako Krikúk a okolí, západ země a hranice se Sýrií, ale i střed Iráku, dále o neustále přetrvávající přítomnost pohrobků tzv. Islámského státu sdružených ve (více či méně) spících buňkách či jiných ilegálních formacích, stejně jako o jevy spíš “sociální” jako je únava z politiků a politiky jako takové – ať již jde o nekončící půtky iráckých šíitů mezi sebou, povolební intriky stran a z nich pramenící občanskou deziluzi, či o de facto apriorní názorovou opozici sunnitů a Kurdů paradoxně kombinovaný s jejich okamžitou připraveností k politickému kalkulu v rámci pragmatického vnitrostátního lavírování s cílem udržet se u moci.
Nedávné incidenty v provincii i městě Basra tak nelze považovat jen za důsledek výsledků květnových voleb či “politky” obecně, a to i přesto, že na demonstracích padly (ostatně dobově příznačné) požadavky na skoncování s parlamentní demokracií či zavedení prezidentského systému. Situace na jihu země je o mnoho komplikovanější, a jako taková nemá s výsledkem voleb, vměšováním se reigonálních i globálních aktérů do chodu iráckých věcí, stejně jako/či s bezpečnostní situcí v zemi nyní nutně přímou, resp. výlučnost souvislost. A to i přes to, že a) některé faktory politiky se na vývoji nálad na jihu jistě podílely, stejně jako b) došlo k pokusům politická témata v rámci baserských demonstrací využít.
Irácká vláda s přihlédnutím k hlavním výše uvedeným důvodům momentálně připravuje balík opatření, zahrnující mimo jiné údajně i návrh na alokace finančních prostředků nejpotřebnějším lokalitám, podobně jako koncept tvorby tisíců zaměstnaneckých pozic pro začlenění nejpostiženějších komunit do pracovního procesu.
Jak se tedy (alespoň nyní) zdá, měly protesty na jihu Iráku kýžený efekt – přičemž zároveň nedošlo k tomu, že by se jejich smysl a cíle utopily v laciných politických agitkách vítězů nedávných iráckých voleb.
Na druhé straně lze ovšem konstatovat i to, že spíš než z přesvědčení o nutnosti změn “pro dobro společnosti” přislíbila irácká vláda zavedení avizovaných změn hlavně z obav z toho, že jinak by situace mohla kvůli počtu stále se vršících problémů mohla být už nezvladatelná. Jinak se totiž jde zcela logicky a jednoduše ptát – proč k takovým nutným (a evidentním) změnám nedošlo (v natolik viditelném a kritickém místě) již mnohem dřív?
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group, redakční zdroje (Bagdád, Bejrút)
