Postoje i činy Karla Schwarzenberga ukazují přívětivější tvář konzervativismu. V době, kdy svět stojí na křižovatce, je dobré vnímat jako spojence všechny humanisty.
Na sklonku října překvapil Karel Schwarzenberg veřejnost tím, že jako jediný z přítomných poslanců hlasoval proti bodu: „Poslanecká sněmovna důrazně odsuzuje všechny projevy antisemitismu směřující proti jednotlivcům, náboženským institucím, organizacím, jakož i státu Izrael, včetně popírání holocaustu.“ V první chvíli si leckdo myslel, že tak hlasoval omylem, ale on později své hlasování vysvětlil tím, že kritika politiky státu Izrael není totéž jako být protižidovský. „Ztotožňovat tyto dvě věci je izraelská propaganda,“ uvedl bývalý ministr zahraničí v rozhovoru pro Respekt. Schwarzenberg se zároveň vyznal z toho, že k Izraeli ho vážou přátelské vztahy, a že právě proto si myslí, že je třeba upozorňovat na to, když se tam děje něco špatného.
Svým hlasováním i vysvětlením překvapil velkou část liberální i té radikálnější levice, která se se směšováním kritiky Izraele a antisemitismu potýká celkem pravidelně. To samozřejmě neznamená, že lidé, kteří Izrael kritizují, nemohou být antisemité. Mohou, ale ze samotné kritiky izraelské politiky se to opravdu nepozná. Obzvlášť zpozdilé je směšovat obě věci ve chvíli, kdy antisemitismus v Evropě opět sílí a dopadá na Židy, kteří žijí v evropských zemích. Tedy na lidi, kteří jsou tu doma stejně jako my a kteří s největší pravděpodobností nemají pražádnou chuť přesouvat se do nějaké jiné země nebo dokonce na jiný kontinent. Na nás teď je, abychom se společně dokázali ochránit před vzestupem strachu, nenávisti a dezinformací. Když Karel Schwarzenberg říká, že je „přítel Izraele a opravdu poctivý a velký od roku 1964, kdy jsem tam poprvé byl. Od té to tam miluju“, je na jeho slovech přínosné i to, že je cítit, že za jeho náklonností jsou konkrétní lidé, které má rád. To je důležité i kvůli tomu, jak snadno v dnešních debatách ty druhé dehumanizujeme.
Sirotci, války a naděje na změnu
Koncem listopadu pak přišlo další milé prohlášení, když Schwarzenberg zcela oprávněně kritizoval sociální demokracii za to, jak se staví k dětským uprchlíkům. „Bude to jedinečná ostuda, pokud nepomůžeme. Měli bychom ukázat lidský přístup. Je mi líto, že ze sociální demokracie pana Hamáčka sociální cítění úplně vymizelo,“ uvedl tehdy na tiskové konferenci a měl pravdu. Česká sociální demokracie skutečně zcela ztratila své sociálně demokratické ideály. Je až trapné, že jí to musel připomenout konzervativec, který v sobě má dost lidskosti na to, aby dokázal solidarizovat s lidmi na cestě nebo v táborech.
A k dalšímu údivu české levice, ale nejen jí, se Schwarzenberg počátkem ledna vymezil proti americkému útoku, při němž zemřel velitel íránských elitních jednotek Kuds Kásim Sulejmání. „Vyrostl jsem ještě v době, kdy se válka vyhlašovala. Teď se ale začíná střílet, bombardovat a odpalovat rakety, aniž by nějaký takový formální krok proběhl. Mě tento vývoj děsí. Překračujeme všechny meze mezinárodního práva. Někteří politici jsou očividně toho názoru, že stojí nad zákonem a nad právem a že mají tak jako legendární James Bond uděleno právo zabíjet kdekoliv na světě,“ napsal tehdy na svém Facebooku. Zastánci amerického útoku mu sice obratem vysvětlili, že je asi opravdu už příliš starý a že války se takto už dávno nevedou, jeho zásadový postoj a odvahu ho veřejně obhajovat to však nijak neumenšilo.
V nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny se Schwarzenberg na otázku o budoucím prezidentovi vyjádřil tak, že žádnou Čaputovou tady nevidí. „Ale vidím někoho, kdo by se mohl prezidentem stát. Josef Středula. Je to šéf odborů, bude mít za sebou levici. Je sice pravda, že levicové strany jsou zničené, ale levicoví voliči zůstávají. Je jich u nás většina. Navíc Středula má vystupování buržoazní, je zdvořilý, vždy elegantně oblečený, a tak získá i konzervativní voliče. Když se bude chtít stát prezidentem Andrej Babiš, bude proti němu mít šanci jen Středula. Nikdo jiný,“ podpořil bývalý prezidentský kandidát člověka, s nímž se jistě na mnohém neshodne, ale kterého si zřejmě váží pro některé jeho postoje a schopnosti. Dokázal tak překročit hranici, kdy jako možného spojence vnímáme jen toho, s kým se shodneme ve většině otázek. Jsou chvíle, kdy je důležitější překonat levopravé vidění a postavit hráz bezbřehému populismu, anebo ještě spíš utahování šroubů a omezování osobních svobod.
Tento týden ve středu, když se čeští poslanci opět dohadovali, jak se postavit k situaci na řecko-turecké hranici, kde čekají tisíce migrantů, se Schwarzenberg opět ozval. „Bráníme se, aby se k nám někdo dostal, ať jsou to děti, nebo ženy. Musím se za naši vládu a její konání stydět. Je to hanba, jak se chováme,“ řekl v diskusi. Když jsme to v redakci četli, řekli jsme si, že bychom už konečně měli napsat, že si ho za jeho postoje vážíme. Úkol připadl mně, protože dokážu balancovat na hraně kýče tak, aby to nebylo příliš úmorné.
Všechny naše volby a noví spojenci
Sice nejsem úplně nejvhodnější adeptkou, protože jsem ho v druhém kole první prezidentské volby volila, ale omlouvá mě, že moje volba byla tehdy jednoznačně volbou menšího zla. Druhého kandidáta jsem totiž vyhodnotila jako horší možnost. A to přesto, že jsem si byla vědoma symbolické roviny, kdy „kníže“ pro mnoho lidí představoval vše asociální, co dělala Nečasova vláda. Proto jsem taky snášela trpělivě za svou veřejně obhajovanou volbu celá léta kritiku. Dobře jsem chápala, co která volba tehdy znamenala, a nedokázala jsem se na ty, kteří se rozhodli jinak, zlobit. Sama jsem se tehdy bála Zemanovy zášti, schopnosti rozdělovat a také toho, že se bude snažit zničit sociální demokracii.
Doba postoupila a my se nalézáme v situaci, kdy se naší zemí nejrůznějšími kanály šíří strach a dezinformace a řada lidí je ochotná vzhlížet k silným vůdcům a vzdát se svých svobod. Jsme sice hrubě nespokojeni s dnešní politickou situací, ale ještě víc se v liberálním i levicovém táboře bojíme toho, že by to u nás mohlo dopadnout tak jako u některých našich sousedů. A nejen naši sousedé, ale celý svět se nachází v jakési podivné fázi, kdy se prezidenty velmi snadno mohou stát lidé jako Donald Trump nebo Jair Bolsonaro.
V takové chvíli není čas na animozity, které nedávají smysl. Před lety jsem byla se svou mámou na jedné debatě, kde byl jeden český konzervativní novinář a křesťan. Při odchodu mi v částečné nadsázce pošeptala: „To jsou naši spojenci, protože oni mají taky ideály.“ Tehdy jsem to brala spíš jako vtip, až s postupujícím časem jsem pochopila, jaký její slova mohou získat význam. Že nastane chvíle, kdy se mohou setřít všechny možné rozdíly, a to dokonce i některé, které vnímáme jako kulturní a které jsou pro nás většinou důležitější než ty ekonomicko-sociální. Že nastane chvíle, kdy prostá lidskost a schopnost soucitu budou rozhodující.
Jsem si jistá, že se s Karlem Schwarzenbergem neshodnu v mnoha otázkách. Určitě bych našla v jeho minulosti řadu věcí, které bych dokázala donekonečna kritizovat. Je dokonce možné, že mě ještě mnohokrát něčím rozčílí. Přesto považuji za důležité poděkovat mu za jeho postoje a za odvahu, se kterou je prezentuje. Ten starý pán, autentický konzervativec, ukazuje, že konzervatismus sám o sobě není špatný. A že naopak potřebujeme konzervativismus, který je založený na skutečných hodnotách, abychom mohli ve společnosti vést normální diskuzi a vyjednávat. To jen jeho podivný hybrid, který si uzurpovali ti, kteří chtějí pouze zachovávat svou mocenskou převahu, obchází světem a vzbuzuje strach.
Saša Uhlová je redaktorka Alarmu. Článek byl s jejím svolením převzat právě z A2, kde také poprvé vyšel zde.
