Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Sýrie: konvergence ruských a izraelských zájmů?

Sýrie: konvergence ruských a izraelských zájmů?

V poslední době stále víc autorů operuje s možným koncem syrského prezidenta Baššára Asada. Ač je takový scénář aktuálně spojován především s cíli USA, skutečně může na celé věci benefitovat zejména Rusko a Izrael.

Hned zkraje uveďme něco na pravou míru: i přes Trumpův příchod je třeba i nadále chápat USA především jako platformu, přes niž (resp. s využitím jejíž síly) si ve věci zahraniční politiky a dalších (původně snad racionálních) činností nejrůznější globální šíbři přihřívají svoji polívčičku. Ovšem na rozdíl od (zájmů, místy třeba i „lidu“) těchto šíbrů není sám („lid“) USA beneficientem takových kroků. Zatímco tak třeba OSN není schopné vyprodukovat gramotné sankce či vojenskou misi, (daňoví poplatníci) USA si (pod vlivem daných šíbrů) na sebe tuto odpovědnost ochotně a rádi berou.

Podobné je to i s tzv. Cézarovým zákonem, který vstupuje v platnost dnes, tj. 17. června. Oficiálně vzato umožňuje USA postihnout jakoukoli entitu, která bude tzv. „režimu“ jakkoli „pomáhat“. Reálně je tu hlavně a) proti Asadovi a jeho okolí, resp. proto, b) aby „USA“ umožnil Sýrii definitivně vyhladovět (a její přátele ohrozit či znevýhodnit), a následně tím vůči Asadovi vyvolat nevoli co nejvíce stran.

Reálným důsledkem však bude něco jiného: syrská nutnost reagovat, stejně tak ale i ruská, čínská, případně regionální (libanonská, sekundárně irácká, případně izraelská). Pro Sýrii (a její přátele) to totiž znamená ani ne tak teoretické omezení vnější pomoci, ale v první řadě spíš nutnost praktické přizpůsobení aktuálních logistických kanálů vzniklému stavu.

Hlavním spojencem – motivovaným ovšem zejména vlastními zájmy v Sýrii, je pro Damašek Moskva. Pro Rusko je přitom stěžejní nerušené posilování pozic jak v Sýrii, tak v regionu (právě pro něž má být Sýrie základnou či startovacím bodem). Pokud by měl nerušenému posilování bránit pouze Asad, pak ano, Rusko bude hledat cesty, jak se jej „bez ztráty jeho tváře“ pokusit nahradit.

Nedílnou součástí ruského postupu (nejen) v regionu je ovšem i vytváření pocitu, že Moskva své partnery nezrazuje. Pokud tedy Moskva očekává, že USA jsou ochotny Cézarův zákon zmírnit či zrušit v případě odstoupení Asada (což v případě USA navíc není nikdy jisté), čelí bezpochyby dilematu.

Lze tak předpokládat, že na stole jsou v Kremlu aktuálně všechny možnosti – od vymyšlení způsobu jak výměnu vedoucí syrské pozice pokud možno „bezbolestně“ provést až po zachování současného stavu a maximální zefektivnění vzájemné obchodní i další výměny se Sýrií tak, aby USA (v souladu se sama sobě naordinovanou novou direktivou) nedostaly ideálně žádnou záminku k uplatnění sankcí na ruské firmy, které jsou v Sýrii aktivní.

Dlouhodobě však tahle fungovat nelze a je jasné, že něco se musí změnit: buď je možné počkat na výsledek amerických voleb, nebo již teď upravit prostředí v Sýrii samotné tak, aby jakýkoli sankční režim ztratil své opodstatnění.

Právě zde do hry vstupuje další hráč, Tell Aviv. Izraeli jde dlouhodobě jen o jediné – návrat Sýrie (nejen) co do čitelnosti zhruba do stavu, v jakém byla za vlády Asada staršího. Nadto má Izrael s Rusy na území Sýrie jednoho společného nepřítele: Írán. Tel Aviv přitom bezpečnostně, Rusko naproti tomu ekonomicky. A protože vztahy mezi Bibim a Vovou jsou vynikající, lze předpokládat, že k nějaké formě ne-li dohody, tak aspoň tiché tolerance snadno dojde (resp. k ní velmi pravděpodobně došlo už dřív).

Z pohledu těchto hráčů tak pro Baššára Asada může být „přitěžující okolností“ hlavně to, zda (resp. do jaké míry) je spíš na íránské, nebo na ruské straně. Tedy do jaké míry je ochoten přijmout spíš ruskou (a tedy i izraelskou), nebo íránskou hru.

Další dvě hlavní okolnosti – jedna „polehčující“, druhá „přitěžující“ – tj. právě uvedené a) sankce doléhající na ruské aktivity v Sýrii vs. b) ruská (strategicky míněná) loajalita ke svým spojencům („chráněncům“), se z pohledu Moskvy přitom více méně neutralizují.

Jako rozhodující kritérium tak zůstává to, jaký vztah syrský prezident reálně chová vůči Teheránu.

Pokud přehnaně pozitivní, lze v první řadě očekávat reakci nikoli americkou, ale právě ruskou a izraelskou. Je už pak jen otázkou více méně „technickou“, stane-li se / či se již stal (třeba právě pomocí oněch šikovných diplomatických či lobbistických „šíbrů“) pro zabezpečení jejich profitu platformou (čti: užitečným idiotem) i tentokrát Bílý dům – samozřejmě tím, že i nadále bude vyvíjet (či už vyvíjí) takový tlak, který umožní Rusům bez ztráty morálního profilu před ostatními blízkovýchodními režimy eliminovat svého dosavadního chráněnce (jenž je ovšem paralelně s tím spojencem pro Rusy ekonomicky, pro Izraelce bezpečnostně nepříjemných Íránců), a zároveň Izraelce uklidní zárukami Kremlu, že pod ruským vlivem se ze Sýrie opět stane „háfizovsky“ předvídatelné a krotké teritorium.

V kontextu posledních téměř 4 let takový postup ostatně nebude ničím novým: hlavním specifikem Trumpa totiž je, že (na rozdíl od dosavadních amerických prezidentů) nečiní z Ameriky platformu pro prosazování (majoritně či výlučně) zájmů „židovského státu“ – ale že mnohá z jeho zásadních (nejen) zahraničněpolitických rozhodnutí, činů a deklarací začaly ve svém konečném efektu velmi silně prospívat i Moskvě.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts