Dnes se v našem občasném kulturně – hudebním zastavení s Rudolfem Krulou podíváme jak na arabské nástroje obecně, tak si v závěru posvítíme na to, jaké jsou základní skladebné prvky rytmiky, kterou lze považovat ne-li za typicky syrskou, pak alespoň za charakteristickou pro většinou oblastí tzv. Levanty, tj. arabského východního Středomoří.
V současné arabské hudbě se používá mnoho rozličných nástrojů, proto se blíže podíváme jen na těch několik z nich, o kterých by se dalo říci, že arabskou hudbu reprezentují nejlépe. Arabští hudebníci, podobně jako jiní, dělí hudební nástroje do několika kategorií: tj. chordofony (strunné nástroje); aerofony (dechové nástroje); membranofony a idiofony (bicí nástroje).
Za nejdůležitější strunný nástroj arabské hudby a základní kámen arabské hudební kultury vůbec je považován ʽúd (resp. „al-ʽúd“, z toho pak: „loutna“). O jeho významu svědčí samotné přízvisko, kterým ho Arabové označují, a to je „sultán (také „král“ či „princ“) hudebních nástrojů“. Jeho zvuk pak přirovnávají k hlasu slavíka. ʽúd je dřevěná loutna s krátkým bezpražcovým krkem. Tradičně se na něj hraje plektrem z orlího pera a nověji umělohmotným plektrem či prsty. V současné době je běžné pětisborové ostrunění (tj. pět dvojitých strun), přičemž tři nejvyšší struny jsou vyrobeny ze střeva či nylonu a zbylé dvě nejnižší z hedvábí obalenyého měděným drátem. Zkušení hudebníci si mohou přidat ještě šestou strunu, což je praxe, která se objevila zřejmě ve 40. letech 20. století v Bagdádu. Název tohoto nástroje, který doslova znamená „prut“, odlišoval ʽúd od louten pokrytých kůží a známých v předislámském období jako mizhar nebo muwatta.
ʽúd se vyrábí téměř ve všech částech arabského světa, přičemž největšímu věhlasu se těší loutny řemeslníků z Bagdádu, Mosulu, Káhiry, Damašku, Aleppa, Bejrútu, Alžíru a Rabatu. Vyrábí se v různých velikostech, tvarech a zdobení a mají vícero použití. Doprovází sólový zpěv, jsou součástí menších hudebních souborů (tacht), stejně jako velkých moderních orchestrů.
Co se týče smyčcových nástrojů, arabská hudba používá zhruba od 19. století klasické evropské housle (kamán či kamándža), které prakticky nahradily arabský druh smyčcového nástroje stejného názvu vyrobeného z kokosového ořechu a pokrytého ovčí či rybí kůží. Původní „kamándža“ se při hraní držela na klíně muzikanta, který seděl na zemi s překříženýma nohama. Nejstarší doložený smyčcový nástroj u Arabů (a předchůdce houslí, violy, violoncella i basy) je známý jako rabába. Rabába označovala obdélníkový monochord s úzkým dřevěným korpusem a koženou resonanční deskou, který byl používán zejména beduíny v Egyptě, Sýrii, Libanonu, Jordánsku a na Arabském poloostrově.
Velice populárním hudebním nástrojem ve všech arabských zemích je neméně důležitá stolní citera, qánún.
Plochý dřevěný korpus qánúnu má tvar lichoběžníku. Víko je dřevěné, vpravo (z pohledu hráče) je nástroj překryt pěti obdélníkovými kousky kůže. Vlevo, podél šikmé strany qánúnu, se nacházejí ladicí kolíčky uspořádané ve skupinách po třech. Ve 30. letech 20. století bylo k nástroji přidáno 156 kovových páček, umožňujících rychlé přeladění. Počet strun (střevových nebo nylonových) se pohybuje mezi 63 až 84, přičemž je pravidlem, že struny jsou rozděleny do sborů vždy po třech strunách, které vydávají stejný tón. To znamená, že nástroj o 72 strunách má k dispozici celkem 24 tónů. Během představení spočívá qánún na klíně hráče. Dříve bývalo zvykem, že hráč seděl na zemi s překříženýma nohama; dnes sedí na židli.
Jeden z nejstarších hudebních nástrojů na světě je pak lyra, je v arabsko-africkém světě známa pod názvy tambúra, simsimíja, kisr, tanbúr či qithára. Ṭambúru nalezneme zejména v regionu Perského zálivu (v arabské terminologii Arabského zálivu) a Rudého moře. Představuje souměrnou lyru ve tvaru trojúhelníku s kruhovou dřevěnou nebo kovovou rezonanční skříňkou potaženou kůží s pěti nebo šesti strunami.
Jedním z nejdůležitějších dechových nástrojů arabské hudby je náj čili flétna. Vyrábí se z bambusu nebo třtiny a má oba konce otevřené. Na korpusu je šest hmatových otvorů na přední straně a jeden hmatový otvor pro palec na straně spodní. Ačkoliv se náj jeví jako jednoduchý nástroj, dosahuje rozpětí tří oktáv. Během představení má hráč po ruce několik fléten různých velikostí, aby mohl zahrát tóny jiných maqámových řad. Skutečný profesionál však více fléten nepotřebuje a dokáže zahrát všechny tóny na jeden nástroj za použití různých dechových technik a přehmatávání. Náj patří do sféry klasické arabské hudby. Je jedním ze základních nástrojů tradičních hudebních souborů (tacht) a moderních orchestrů, vystupuje také jako sólový nástroj a dokonce bývá úzce spojován se súfijskou hudební tradicí. Ostatní druhy fléten mají regionální názvy (šabbába, džuwwák, qassaba, salámíja, qawwála a další) a vyskytují se výhradně v lidové hudbě.
Pouze v lidové hudbě figurují také všechny ostatní tradiční dechové nástroje: mizmár, nástroj hobojového typu; midžwiz (také mizwidž), druh dvojitého klarinetu, jehož obě kratší trubice mají stejnou délku a stejný počet hmatových děr; arghúl (také jarghúl) je rovněž druh dvojitého klarinetu s jednou trubicí kratší s hmatovými otvory a s druhou delší bez hmatových otvorů, přičemž delší trubice může dosahovat až na zem. Trumpety a rohy nalezneme v arabské hudbě jen zřídka. V severní Africe se používá trumpeta nafír v rámci oslav postního měsíce ramadánu.
Pravděpodobně nejznámějším membranofonem arabské hudby je tabla neboli darbúka, jednoblanný buben pohárového tvaru, vyráběný tradičně z pálené hlíny, nověji z kovu nebo plastu. U tradiční darbúky je membrána tvořená podle stupně profesionality hráče z rybí, kozí, oslí nebo ovčí kůže, v současné době však bývá nahrazována plastickou membránou. Hraje se oběma rukama vestoje s nástrojem umístěným pod hráčovou rukou či vsedě s nástrojem položeným na stehně. Darbúka je v celém arabském světě nesmírně populární a využívá se jak v klasické, tak v lidové hudbě.
Neméně důležitou součást arabské hudby tvoří pak ruční bubínky, jejichž formou je tamburína. Ruční bubínky se v arabských zemích objevují v různých velikostech, v různých provedeních, s odlišnou technikou hraní, pod různými názvy. Jedním ze základních typů ručních bubínků je riqq. Je to jednoblanná tamburína o průměru přibližně 20 cm, do jejíhož kulatého korpusu je zasazeno deset párů činelů. Během hraní se drží v levé ruce palcem a ukazováčkem tak, aby ostatní prsty levé ruky mohly hrát na okraj tamburíny. Pravá ruka bubnuje na střed a na okraj membrány z rybí či kozí kůže. Korpus bývá ozdoben mozaikami vytvořenými z perletě, kostí, rohů nebo dřeva. V Iráku se tento hudební nástroj nazývá daff zindžárí, v Maroku ho najdeme pod názvem tár. Dalším druhem tamburíny je daff. Daff má v porovnání s riqqem mělčí korpus a v průměru asi 30 cm. Dále se liší počtem činelů, kterých je pět párů. Při představení se drží v levé ruce a pravá ruka hraje; s nástrojem se také třese nebo jím může hráč udeřit proti svému tělu.
Jiným typem membranofonu je mazhar (mizhar), ruční buben bez činelů o průměru přibližně 40 cm. Namísto činelů je vybaven malými železnými řetízky, mincemi či rolničkami připevněnými na vnitřní straně bubnu. Drží se kolmo v levé ruce, zatímco pravá ruka na něj hraje. Tento nástroj je asociován s některými náboženskými a rituálními příležitostmi a súfijskými řády. Do sféry duchovní hudby náleží také bandír (bendír), jednoblanný buben o průměru přibližně 40 cm, který má ve svém korpusu otvor na palec levé ruky a uvnitř jednu až čtyři odstranitelné struny.
Mezi bicí nástroje arabské hudby patří také různé druhy tympánů, dvouhlavé bubny různých velikostí (ṭabl) a činely (ṣunúdž).
Uvedené nástroje mají v praktickém doprovodu zpěvu a instrumentální hudby své tradicí ustálené postavení a funkci. Hráči na rámové hudby zpravidla hrají pouze základní obrys některého z rytmických cyklů, tedy zřetelně definují sekvenci sonorit DUM a TAK. Arabská hudba v zásadě rozlišuje dva typy rytmizace. Je to jednak arabská hudba klasická (tradiční) a hudba lidová, které je jednoduší v melodizaci, používá méně mikrointervalů, více diatoniky , má prostší druhy a žánry a mnohé další typicky lidové nástroje. Základním principem rytmizace je rozlišování tří sonorit: zmíněné a) “tmavé“ (DUM), b) „světlé“ (TAK) a c) ticha (čili pomlk označovaných slabikami HOP a IS). Jejich kombinací se v tradici ustálilo určité množství formalizovaných vzorců, modelů, složených především ze sekvencí slabik DUM a TAK, které slouží jako cyklicky se opakující rámec pro konkrétní rytmizaci ostatních složek hudebního dění. Základní slabiky DUM a TAK mohou mít v praxi ještě další dílčí odstíny , např. TAK může být na bubnu realizováno jako SAKA – nerezonující úder (např. slap). Nejpopulárnější syrské rytmické kombinace jsou pak: maqsúm, baladí, ajjúb, malfúf, saʽídí, masmúdí, šiftatalí, falláhí, chalídží a wahda.
Rudolf Krula vystudoval Pražskou Konzervatoř a Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU). Dlouhodobě působil v Bejrútu v Libanonském symfonickém orchestru, s nímž se kromě pravidelných akcí orchestru účastnil festivalů v Baalbeku, Byblosu a Bajt ad-Dínu, přičemž paralelně působil jako učitel na místní konzervatoři. V současné době je soukromým učitelem hudby na Prague British school a muzikantem na volné noze.
