Jak se krize liberální demokracie prohlubuje, je stále patrnější směřování k nějaké formě vlády jednoho může či pevné ruky, někoho, kdo občanům zabezpečí dvě podstatné věci – bezpečnost a ochranu/jistotu. Stále méně občanů vidí demokracii jako něco, co by stálo za to obnovit demokratickými prostředky. Naopak, je slyšet čím dál hlasitější potlesk kolem „lídrů“ nového typu a cynismus ve vztahu k demokracii narůstá. Českou a slovenskou společnost nevyjímaje.
Původní verze článku publikována zde na analytickém a komentátorském webu Argument!
Globální procesy, ve které mnozí věřili jako v „konec dějin“ a triumf liberalismu (bohužel se jednalo spíš o neoliberalismus), nepřivedly ke světové konvergenci. Všichni nejsme stejní, nežijeme a nemyslíme stejně, nemáme stejné šance a zkušenosti. Naopak tyto globalizační procesy často znovu posílily svérázy návratu k domácímu či hledání autenticity. Není divu, když se ze své podstaty jednalo o procesy nerovnoměrné, nerovné a těžce situované (například v konkrétní kultuře a tradici).
Jenže odklon od liberalismu a demokracie jako polyarchie (vlády mnoha lidí a institucí) lze sledovat nejen na okrajích (např. Erdoganovo Turecko a Putinovo Rusko), ale už také v metropoli. Zvolení Donalda Trumpa je jeho symptomem, pokud ho nelze rovnou vnímat jako projev těžké degenerace americké demokracie. Více či méně patrnější či vyslovenější podpora a sympatizování s novými „lídry“ 21. století, kteří mixují pevnou ruku a machismus s hollywoodským glamourem a spektáklem je těžko přehlédnutelná.
Erdogan, Trump a jistě také Putin, a každý z nich jinak, reprezentují jeden z dobových typů, jak se vyrovnat se současným krizovým stavem – stavem v němž (liberální) demokracie či lokální pokusy o ní (imitace) ztrácejí svojí sociální základnu: sociologicky a kulturně. Všichni tři svým způsobem představují více či méně charismatické, ale jistě ne demokratické, řešení krize demokracie.
Všichni tři vidí řešení v návratu do národních hranic a v suverenitě. A všichni tři operují s bezpečností a jistotou jako s důležitými prvky své politiky, kterou artikulují více či méně populisticky (tj. také polarizačně) a s různou mírou charismatu/PR.
Na hledání bezpečí a jistoty není nic zlého, je to lidská přirozenost. Koneckonců, obojí je prapůvodním důvodem, proč existuje lidská společnost. Představa o tom, že „velký otec“, který k tomu má schopnosti, tam na trůně se o mně postará není také nová. Zvláště ve společnostech, kde patriarchální uspořádání přežívá hluboko v společenském předivu.
V českém (a nejen v něm) případě je nuancovaná podpora nového typu politických lídrů a politiky, kterou představují, nejspíš obrácenou tváří radikálního chápání svobody jako de facto soukromého majetku. Lidé nemyslí v textech jako je ústava nebo deklarace lidských práv, lidé myslí ze svých zkušeností, které jsou mnohem víc materiální a osobní. Svoboda jako soukromý majetek se vzdaluje od filosofického či občanského i etického pojetí, o kterém mluví intelektuálové. Mnoho lidí na takovou svobodu prostě nemá, tak proč ji vlastně hájit?
To je jen jeden významný rozměr vzhledem k tomu, že demokracie bez svobody je těžko možná. Konkrétně česká i slovenská společnost se staly součástí globalizovaných procesů, které změnily jejich ekonomiku, možnosti sociálního rozvoje a mají rovněž dynamické kulturní změny. Značně živelná liberalizace transformačních let (podobně jako v Rusku) napáchala škody které se nyní „zúročují“ v podobě vícečetné paniky, kterou jen posílil vzdělanostní propad a informační chaos.
Nejistota není jen otázka nynější zkušenosti, ale také plánování budoucnosti. Zápas o budoucnost se nyní bohužel vede spíš v reakčních rámcích s více či méně protizápadním laděním, které na okrajích (jako jsou Česko a Slovensko) živí frustrace z neuskutečněné konvergence se Západem.
Zdá se, že narůstající počet lidí nejen v Česku nemá pocit, že demokracii má smysl reformovat, posilovat a demokratizovat. Proti tlakům trhu a proti kapitálu, ve jménu hledání spravedlnosti, ale také proti osamění autonomizovaného jednotlivce, zdánlivě postmoderně osvobozeného od břemene kultury, tradice a partikulárnosti místa.
Diagnóza dnešní nemoci je známá: nadnárodní kapitál dlouhodobě kanibalizuje sociální základnu demokratické vlády a ekonomika vládne politice a lidem. Lid byl rozpuštěn na individuální jednotky a jednotliví občané mají sice volební právo, ale nemají hlas, který by je reprezentoval. Tváří tvář tomu postmoderna či spíš její dekonstruktivismus těmto procesům nešťastně sekunduje tím, že se snaží dekonstruovat (a tím politicky demobilizovat) kolektivní rámce lidské zkušenosti, všechny totalizující „velké narativy“ (vyprávění). Jak napsal už v roce 1989 předvídavě britský geograf a antropolog David Harvey, dekonstruktivismus vedl k tomu, že zpochybnil všechny konvenční standardy pravdy, spravedlnosti, etiky a smyslu, a nakonec vytvořil podmínky pro nihilismus, který připravil půdu pro znovuobjevení charismatické politiky.
Odpovědi na komplexní demokratickou krizi (tj. krize reprezentace, zájmové politiky, levice a pravice atp.) se hledají u silných lídrů, u archetypu otců, kteří chrání, a přitom od svých „dětí“ požadují poslušnost a loajalitu. To oni, mnoho lidí věří, zavedou řád (dají smysl chaosu), bezpečí (fyzické, sociální) a jistotu našeho (ekonomickou i kulturní).
Dokud demokraté nezačnou brát vážně problémy strachu, nejistoty a paniky z budoucnosti, které mají ekonomickou, sociální a kulturní rovinu, v jejich kolektivních a společenských rozměrech, tak tento trend bude nejspíš pokračovat.
Základním rámcem jistoty a bezpečnosti by ale měla být (sociální, právní, ekonomická) spravedlnost, a ne figura velkého otce, která je jen novým mýtem o věčném návratu. Návratu něčeho, co tu nejen v různých dějinných momentech bylo, ale co obsahuje řadu rizik (namátkou: paralýza demokratické kontroly a vyvažování, osobní selhání chyby lídra, na kterém spočívá tíha všech rozhodnutí, absence práva atp.).
Zatím jsme spíš svědky fáze, ve které se vehementně kritizují a estetizují reakční odpovědi na táhnoucí se krizi bez toho, aby se daly přesnější obrysy srozumitelným alternativám mimo zahnívající post-politický konsensus. Neoliberálové u kormidla ztrácí půdu pod nohami a zaštitují se verbálním násilím – slovy, nálepkami a morálně zabarvenými hesly. Jenže je víc než jasné, že nový vítr do politiky přivát už nedovedou. Pokroková levice v Evropě vesměs zatím nedokázala překročit stín dekonstruktivismu a zároveň se bojí vystoupit z rámce konvencí post-politického konsensu. Demokracii takové obrany nespasí, zvláště když stále víc lidí tuší, že pro ně nefunguje.
Jak napsal uruguayský spisovatel Eduardo Galeano, ve světě, který dává přednost bezpečnosti před spravedlností, je vždycky slyšet hlasitý aplaus, když je spravedlnost obětována na oltář bezpečnosti. Může být ale svět bezpečný bez neustálého hledání spravedlnosti?
Veronika Sušová-Salminen vystudovala historii na FF UK a doktorát z oboru antropologie obdržela na FHS UK. Dlouhodobě se věnuje východoevropským a středoevropským moderním dějinám s přesahem do politologie a částečně postkoloniálních studií. Je autorkou více než dvou desítek odborných studii a recenzí a v roce 2015 ji vyšla první monografie věnovaná současné ruské politice za Vladimira Putina, a to jako první, původní česká publikace k tomuto tématu (Putin. Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi, Darnus: Praha 2015). V posledních několika letech se věnuje publicistice a politické analýze se zaměřením především na postsovětský prostor, ale i na českou politiku. Dlouhodobě žije ve Finsku, ale v České republice, kde má rodinu, pobývá pravidelně několikrát ročně. Hovoří plynně anglicky a rusky, domluví se také finsky, německy nebo španělsky.
Článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s nezávislým komentátorským a analytickým webem Argument!
