Přinášíme novou občasnou rubriku, kde se ve zkratce pokusím(e) okomentovat některé z aktuálních událostí, které upoutaly naši pozornost, zaslouží si slovo navíc či „si o to říkají“ jinak. Tematicky je stále důraz na Sýrii, Východní Středomoří a globální ekonomické a geopolitické souvislosti, nicméně nevyhneme se, bude-li záhodno, ani českým luhům a hájům, Evropě či čemukoli dalšímu, co za to stojí. Kritériem je přitom aktuálnost kombinovaná s určitým dlouhodobým dopadem či „nadčasovostí“ toho kterého jevu, podobně jako technická stránka toho, jak se něco děje.
I. Babiš: Babiš nemusí být sice dvakrát sympatický a je skoro evidentní, že šel do politiky mimo jiné i proto, aby posílil pozici svého impéria na trhu, nicméně to, jak s ním političtí konkurenti účtují přes platformu vlády a se zohledněním voleb, je ryzí mocenský pragmatismus hraničící s cynismem – necháme Babiše dotáhnout do konce špinavou (ale mravenčí, nutnou a záslužnou) práci (hlavně EET, celkově ale správu daní jako takovou), kterou jednak sami neumíme a i kdybychom uměli, tak si na ni netroufneme, protože bychom na ní politicky už ale úplně vyhořeli, a odstavíme ho až potom. Jde-li o Babiše, tak na jedné straně prokázal rozhodnost, odvahu a podnikatelskou smělost, na druhé straně asi zapomněl, že žije v Čechách, kde se neschopní vždy dřív nebo později proti schopným sjednotí, a udělal tak ze sebe v zásadě užitečného idiota. O kroniku ohlášené smrti přitom šlo už možná víc než jen ty poslední týdny, jen bylo potřeba, aby si to EET, případně další Babišova prospěšná práce trochu sedlo a zároveň i odeznělo, protože jinak by to tažení proti němu hned poté bylo nápadné, jednak by mohl argumentovat zásluhami. Otázkou ovšem je, jestli Babiše premiérovo zdánlivě chlapácké řešení přeci jen neposílí, protože a) punc mučednického syndromu (díky kterému Babiš lidem úspěšně namlouvá, že je stejnou obětí, jako oni) s sebou jeho odstavení i přes konec celé vlády nese stejně, b) volby se nezadržitelně blíží a c) dřív nebo později Sobotkův krok stejně většina lidí bude interpretovat jako populistický vabank ve chvíli, kdy by mu cokoli jiného prospělo míň; to jest interpretovat ho tak, že se Sobotka rozhodl bránit před magickým efektem aury mučedníka Andreje hlavně kvůli svému politickému přežití, a zájmy státu či korektností to při pokusu vylít vaničku i se samým sebou jen ex post zakryl. Možná je to tedy tak promyšlené, až to je překombinované, a Sobotka se tím definitivně vyřazuje ze hry. Přičemž nejen jako nedůvěryhodný partner, ale i jako pozér a zároveň tak trochu hlupák. (komentář Ondřej Krátký).
II. Le Penová: Souhlasím s víc lidmi, kteří si myslí, že případná prohra v druhém kole prezidentských voleb může Le Penové v dlouhodobém horizontu pomoci. Pokud by se teď měla prát s rozbouřenými emocemi, nepřátelsky naladěným parlamentem a davy dezorientovaných svítičů zapalovači, co jsou Charlie, případně stejně naladěnými médii, pravděpodobně by ji to odepsalo. Naopak nechá-li Macrona, aby jak beztvarou politikou, tak kroky jdoucími vyloženě proti zájmům Francie i rozumné reformě EU, diskreditoval nejen sebe, ale i celý ten neuchopitelný evropských establishment a rozbředlé bruselské politbyro, může jí to prospět, protože preference budou pak růst v její prospěch. Z pohledu námi řešené Sýrie a Blízkého Východu bude jediná škoda jejího nezvolení spočívat v tom, že (jak už jsem předeslal dřív) ve Francii sídlí „neviditelná“, ale klíčově vlivná část syrské opozice; ta má obrovské páky na tamní politiku a přes ni v zásadě točí psem tak, jak potřebuje. Pokud by destrukce Sýrie záležela jen na Saúdech či Katařanech, nikam by to nedošlo. Turci by se zas utopili ve vlastních obsesích a ješitnostech. Ovšem ve Francii sídlící Syřané ví přesně, co chtějí. Právě proto je před jakoukoli seriózní restorací poměrů v Sýrii (a očistou jejího neprávem poškozeného jména) nutné začít odstavením syrské opozice od vlivu na francouzskou politiku – a je dobrý důvod se domnívat, že právě to je jedna z věcí, na které by Le Penová dohlédla. Pokud by ji ovšem establishment nesemlel stejně rychle jako Trumpa. (komentář: Ondřej Krátký).
III. Turecko: Jakkoli nám nemusí být Erdoğan sympatický tím, co reprezentuje a jaké síly zastupuje, velmi bych před vynášením jakýchkoli soudů či činěním rychlých závěrů doporučoval důsledně oddělovat to, co bych si možná přál v Turecku (či kdekoli jinde) vidět od toho, jaký je reálný stav, společenské rozpoložení a nálady, tvrdá data a vůle místních. Po tureckém referendu jsem proto byl asi týden zcela beze slov nad neskutečným množstvím nekompetentních, jednostranných a jakékoli základní empatie, nadhledu a zdravého rozumu zbavených komentářů bědujících nad tím, co že se to vlastně stalo. Svědčí to jedině o tom, že většina lidí, kteří mají k tématu kdovíproč potřebu mluvit, není schopna oddělit to, co sami vidí jako ideální, od toho, co chce ten druhý (v tomhle případě Turci). Ti samí lidé jsou přitom (pro mě nepochopitelně) schopni obhajovat van der Bellena a těsný výsledek voleb v Rakousku, případně Trumpa a podobně výsledek voleb v US, většina z nich samozřejmě vždy argumentuje demokracií; výsledky tureckého referenda ale jestli ne zpochybňují, tak alespoň odsuzují. Nálada z toho vznikající a spoluvytvořená většinou nekompetentními komentátory, jak se zdá, kulminovala v podobě českého parlamentního hlasování o arménské genocidě – přičemž všichni (asi až na chudáky Armény) víme, že její „odhlasování“ nebyl ani tak projev účasti, jako spíš hospodský protest proti Erdoğanovi. Než dát svým způsobem čestnou příležitost do rukou hysterického a neinformovaného sboru zastupitelů, to raději nechat hlasovat znovu. Pokud by Turecko teď nabídlo Posseltovi nějaký obolus třeba na uspořádání výstavy v Čechách nošených krojů sudetských Němců, nešlo by se tomu zas až tolik divit. Tím nechci ani tak řešit, jestli byl odsun na místě, nebo nebyl, spíš tím říkám, že podobná parlamentní hlasování by se měla provádět důstojněji a bez nejednoznačností, které dávají pocit, že genocida se stává jen nástrojem pro ventilaci bezmyšlenkovitého politického výkřiku do tmy. (komentář: Ondřej Krátký).
IV. Erdoğan: Souvisí to samozřejmě s Tureckem a předešlým bodem, ačkoli zas trochu jinak. Zatím jsem si totiž nevšiml, že by se někdo zamyslel nad profesními (resp. „technickými“) aspekty toho, nakolik zdatně se Erdoğanovi podařila jedna zásadní věc, a to očista jeho jména. Zatímco na začátku minulého roku vypadal., že je na odpis a v červenci už vše signalizovalo Fénixův možný pád, zvedl se hned po puči ten samý opeřenec neuvěřitelným způsobem z popela a jeho let má od té doby podobný průběh jako verneovský balón, z nějž na poslední chvíli zvládli odhodit zátěž. Zde přichází další zásadní bod: v rámci své vlastní „očisty“ se totiž tureckému prezidentovi mistrnou trefou podařilo eliminovat přinejmenším dvě nejobtížnější mouchy, a to jednak 1) globálně, tj. přes Gülena, najít záminku pro čistky a metení cesty k referendu, dál pak 2) lokálně nastartovat v myslích blízkovýchodních Orientálců velmi decentně se prosazující proces (podvědomé, psychologické, ale důsledné) distinkce své role od podílu „těch ostatních“ na agresivní politice (panosmanismus, panturkismus, další), která s Tureckem byla poslední roky spojována, a která jak v symbolické, tak reálné rovině ztotožněna zejména s tureckým angažmá v Sýrii. Jak tento proces postupně probíhá, je stále víc lidí s nenucenou přirozeností ochotno věřit tomu, že a) za vše mohou všichni jiní, jen ne Erdoğan (tj. „špatní kamarádi, kteří byli kolem něj“), b) Erdoğan má stále větší (a podle mě zcela reálné) šance začít být opět brán (a to téměř celým svým okolím) jako bezvinný milius, táta dělníků snad až zvíci islámské varianty Nazıma Hikmeta, zároveň otec budovatel, sjednotitel, hrdina a patriot, kterým byl předtím. To je všechno asi dobře, jen bych se pozastavil nad poslední věcí: podle některých zpráv na chystaný puč Erdoğana upozornili Rusové. Pokud to tak bylo, nelze vyloučit, že si za to něco vymínili, případně mu dali noty k tomu jak (pochopitelně zbaven „těch špatných“ a sám s čistým štítem) postupovat dál. Jak to opravdu bylo, se asi těžko dozvíme. Jisté je ale jedno: do puče připomínala turecká politika něco ve stylu rugby – od puče se stále nápadněji podobá šachům. (komentář: Ondřej Krátký).
