Někdy kolem poloviny šedesátých let přijal autor architektonického plánu amazonské metropole Brasílie, Oscar Niemeyer, zakázku na realizaci výstaviště v libanonském Tripoli, které mělo být pojmenováno po jednom z bývalých premiérů země cedru, Rašídu Karámím. Vše probíhalo podle plánů, ty ovšem roku 1975 zkřížila občanská válka. Vleklý konflikt zbavil Libanon nejen finančních prostředků, které přesměroval jinam, ale i nadšení pro vzletné projekty. Po skončení války se sice zčásti vrátilo, hlavně bylo ale vystřídáno zálibou v obřích investicích a stavitelském megalomanství, spíš než aby se dál rafinovalo na rovině estetiky a vkusu.
Právě estetickou hodnotou Niemeyerovy konstrukce oplývají, což je zřejmé hned na základním kontrastu, který se pro jeho práci stal typickým. Je jím snaha dosáhnout co největší lehkosti vizuálního dojmu, ovšem za využití toho nejmasivnějšího možného materiálu, nejčastěji betonu. V zásadě tak jde o ambici popřít hutnost hmoty za využití dispozic, které sama nabízí. Jako brutalismus to jde označit jen těžko, protože ten sice beton pro estetické účely využívá, zrovna o lehkost se ale nesnaží, spíš naopak. Niemeyer má v sobě cosi z Corbusiera a francouzské nedbalé elegance obecně (mimochodem užitně, funkcionalisticky až „skladově“ působící prostory s betonem či aspoň betonovou stěrkou využívané pro jinak „důstojné“ instituce typu univerzit, soudů či policejních stanic nejsou ve Francii neobvyklé dodnes), zároveň ale umí tak nějak „po kastilsku“ pracovat se sluncem. Tudíž z architektů si nelze nevzpomenout na atmosféru, kterou umí navodit Gaudí, případně na to, jak si svého času na plátnech s kontrastem světla a černoty hrál Picasso a hlavně pak Dalí (čímž ovšem oba jen přirozeně rozvinuli potenciál, kterého si coby jednoho z nejdramatičtějších barevných arezenálů Středozemí neopakovatelným tvůrčím způsobem všiml již jejich dávný předchůdce José de Ribera).
Fantasmagorické tvary, které by naplno rozvinul právě třeba Gaudí, byly v případě Tripoli (i jeho určitého předobrazu ve velkém, Brasílie) redukovány do konzervativních realizací v podobě venkoncem elementárních geometrických projekcí; zralá radost z prostě umístěné, čisté a přiznané abstrakce i odkazy na tradiční muslimskou architekturu jim úspěšně sekundují. V horkém letním dni se tak dostaví až chiricovská nostalgie (a možná i ta melancholie), která je ovšem dost nevyžádaně umocněná tím, jak moc je místo nevyužité, nedokončené a v zásadě chátrá.
Existuje plán na revitalizaci, který není špatný a počítá s celým areálem jako jednou ze tří částí (tj. společně s přístavem Tripoli a lokalitou al-Qleiat v severní části města) budoucí zvláštní ekonomické zóny, která by měla nastartovat ekonomiku oblasti, mít pozitivní vliv na dost bídnou společensko-ekonomickou situaci ve městě a v neposlední řadě sloužit jako zázemí pro obnovu Sýrie (výhledově se počítá třeba i s železnicí do Tartúsu, vzdáleného cca 80 km). Ideální by samozřejmě bylo, kdyby vše nezůstalo jen na papíře, zodpovědní činitelé se dohodli a začalo se budovat co nejdřív.
Zatím je ale třeba čekat, maximálně se na místo podívat a vychutnat jeho zvláštní náladu, která má bez lidí také něco do sebe. Je to zadumání ne nepodobné snění v córdobských zahradách kdesi v křesťansko – muslimském středověku, ovšem s tím, že vše začíná registrací v ospalé kanceláři správcové areálu a končí u zrezivělého plotu, který vzletné hájemstí Niemeyerovy představivosti s příznačně nekompromisní zemitostí vymezuje. I tak si ale lze za využití vlastní představivosti do dusného ticha mediteránského odpoledne dosadit panoptikum osob, příběhů a eventualit, které místo skýtá, a na chvíli se tak nechat unést denním snem o tom, jaký by svět mohl být, kdyby věci fungovaly aspoň z větší části tak, jak bylo zamýšleno. Buďme ale optimisté a věřme, že se vše brzy usadí a k oživení skutečně dojde. Vždyť přeci vidět rej globalizovaných profesionálů uvnitř krystalicky čistého umění navodí možná ještě namnoze surrealističtější selanku, než jakou měly estétovu vnímání nabídnout Niemeyerovy kompozice samy o sobě.
