Čína i pod vlivem koronavirové krize racionalizuje svůj přístup k syrským investicím, a to zřejmě v rámci celkového přehodnocení priorit a částečné změny strategie na Blízkém Východě jako takovém. Nadále se již nebude zabývat problematickými pohledávkami a naplno se soustředí na maximalizaci užitku v životaschopných projektech.
O čínském zájmu o Sýrii, stejně jako o jejích aktivitách nejen v Sýrii, ale i sousedních zemích, jsme psali již před „koronavirem“. Jak bylo uvedeno i tam, lze náklonnost Číny k Sýrii vysvětlit hned několika důvody. Peking se snaží obhájit a dále posílit svůj status supervelmoci, rád by zakomponoval Sýrii a Libanon do svého projektu OBOR, a tím pádem benefitoval nejen z přístupu ke Středozemnímu moři a s ním sousedícím státům, ale i z obnovy Sýrie a byznysu v oblasti Levanty jako takové.
Připravenost k pokračování spolupráce se svými spojenci nedávno „naplno“ potvrdil čínský velvyslanec v Sýrii, jenž otevřeně řekl, že Peking je plně připraven čelit jakýmkoli sankcím, které na čínské firmy mohou být v důsledku jejich syrských aktivit (nejpravděpodobněji ze strany USA) uvaleny. Čína počítá s tím, že Washington se bude snažit od spolupráce se Sýrií odradit maximální počet čínských hráčů (byť by to bylo jen očerňováním jejich účasti na syrských veletrzích – zejména tedy Mezinárodním veletrhu v Damašku, méně pak na akci společnosti al-Basheq „Rebuild-Syria“).
Velvyslancova slova tak implicitně vyjadřují ochotu (resp. rozhodný postoj) Pekingu používat Sýrii jako součást intenzivního obchodního boje mezi Čínou a Spojenými státy – podobně jako nadále chápat iniciativu OBOR jako nedílnou součást čínské obchodní politiky. Právě v jejím rámci je Sýrie velmi důležitým prvkem, který nelze zanedbat.
Peking mnohokrát vyjádřil své přání investovat do projektů obnovy Sýrie a posílit svou roli v této oblasti navýšením objemu pomoci i finančních grantů poskytnutých syrské vládě. Stejně tak je připraven poskytnout své experty a know-how, nicméně očekává, že tyto investice budou ze strany Sýrie i její vlády aspoň elementárním způsobem zajištěny – což ovšem znamená i to, že bude především „zajištěna“ (resp. „jasná a předvídatelná“) budoucnost celé země, popřípadě regionu.
Z čínského pohledu však takový čas podle všeho ještě nenastal. Ano, Čína hostí syrské studenty a do Sýrie přijíždějí čínské delegace. Nicméně odborníci zde ve větších počtech dlouhodobě nezůstávají, a i v případě dalších „investic“ jde hlavně o měkké investování (vzdělání, předávka technologie, školení apod.), ideálně zároveň stále mimo Sýrii. V Sýrii samotné tak zatím skutečně nerostou čínské podniky, tedy alespoň ne takové, které by byly postaveny za majoritně či aspoň částečně čínské peníze. Na toto jsou Peking i čínské firmy zatím stále velmi opatrní. V západní části Sýrie je sice hmatatelná stopa čínských technologických příspěvků, nicméně stále platí, že hlavně za peníze syrských investorů.
Pro Peking, respektive pro oficiální linii, na kterou jsou navázány obří státní firmy, je pak referenčním bodem spíš situace na východě země – tedy v místech, kde čínskou vládou (resp. státní firmou Sinopec) již dříve zainvestované ropné a plynové vrty jsou už několik let obsazeny kurdskými milicemi a (nově pak) i americkými vojsky. Právě tento relativní neúspěch, byť jen obtížně předvídatelný, je velmi pravděpodobně hlavním zdrojem jakýchkoli pekingských skepsí ohledně investování právě v této době.
Zatímco průmyslové podniky stojící na čínském know-how v Sýrii v zásadě prosperují, je situace ve „vrtařské“ petrochemii značně odlišná. Důvodů je pro to několik a jsou většinou velmi prozaické: západ země je (až na idlibskou kapsu) plně pod kontrolou centrální vlády v Damašku, projekty zde nejsou přímou fyzickou investicí ze strany Číny, ale skutečně „pouze“ poskytnutím know-how. V neposlední řadě hraje roli fakt, že samotné provozy nejsou opět na Číně nijak závislé, ale jsou zainvestovány místními podnikateli, zaměstnávají místní lidi a v naprosté většině vyrábějí (či montují) produkty denní potřeby. Hovoříme tak zejména o automobilkách (resp. montovnách některých čínských značek), v menším objemu o technologických závodech, případně provozech chemicko-technologických (s cílovým využitím především v zemědělství).
Pozastavená, nikoli ale zrušená, je výstavba cementárny v oblasti al-Badie u palmyrské silnice nedaleko Damašku, které se měla zhostit čínská společnost Sinoma. Soukromý projekt v hodnotě nižších stovek milionů USD byl přerušen na konci roku 2011, momentálně čeká na své obnovení. Kromě něj jsou Číňané horkými kandidáty na rozšíření sítě státních cementáren – i zde ale opět hovoříme o západní části země.
Naproti tomu těžba plynu a ropy, v níž jsou vázány relativně nemalé čínské investice, se z velké části nachází na severovýchodě země. Právě zde jsou soustředěna naleziště a vrty, které má pod svou správou nejvyšší počet polostátních firem s čínskou (a syrskou vládní) účastí. Bohužel ale v této části Sýrie Damašek stále ještě plně neobnovil svou svrchovanost. Konkrétně ropné a plynové vrty v oblasti východně od Hasaka a Qámišlí jsou tak prakticky beze zbytku pod „správou“ kurdských YPG, zaštiťovaných americkými vojenskými silami.
Poslední roky tak zejména společnost Sinopec směřuje své investice jen do udržovacích (resp. mandatorních) výdajů. Čínská strana již dříve ukončila smlouvy mnoha svým zaměstnancům a provedla personální přesuny na manažerských pozicích, kdy špičkoví pracovníci buď přešli na jiné pozice (včetně akademické nebo technické činnosti), případně jsou „pronajímáni“ na jiné projekty, nebo (v menšině případů) doslovně „sedí v Damašku v kanceláři“ a čekají, jak bude svět vypadat „zítra“.
Číňané – podobně jako ale i Rusové, Chorvati či Kanaďané – mají v Sýrii podíl v několika petrochemických projektech, přičemž jsou zřejmě nejpostiženější, protože shodou okolností investovali (většinou nižší řády miliard USD) do podniků, které jsou v současné „kurdské zóně“ (východ, severovýchod, dále pak severovýchodní cíp země), a jako takové jsou jak pro Čínu, tak pro Damašek, momentálně nedostupné. Z nich získaná fosilní paliva tak jsou momentálně distribuována právě pod kurdsko-americkou kuratelou, a to dle jimi určovaných priorit.
Zatímco v letech 2012 – 2016 byla ropa prakticky ze všech vrtů na severovýchodě země tím či oním způsobem dodávána do Homsu pro zpracování v tamní rafinérii (přičemž je obecné známo, že v tomto ohledu se i s Islámským státem bylo možné domluvit o poznání racionálněji, než s YPG), poslední rok až dva přísun prakticky vyschl a ropa (případně provizorními úpravnami získané ropné deriváty) jsou spíš distribuovány v místě samotném, případně za americké asistence prodávány do Turecka.
I proto Peking seriózně zvažuje, že k těmto „nedobytným“ syrským pohledávkám zaujme odlišný přístup než doteď, kdy se všechny své projekty snažil chránit, případně zvažovat cesty, jak k nim i za současné situace dostat. Nyní chápe, že než se kvůli miniaturnímu zisku v oblasti, skýtající momentálně daleko víc rizik než přínosů, vystavovat nebezpečí zabřednutí do nevyzpytatelného mokřadu, je možná lepší dát od celé záležitosti ruce pryč a prohlásit ji za účetně odepsanou. Alespoň v dočasném pohledu a do té doby, než se celá oblast syrského severovýchodu uvolní od cizích vojsk a navrátí zpět pod kontrolu Damašku.
Tím lépe si Peking uvolní ruce k tomu, aby se plněji mohl soustředit na jeho hlavní, pokračující priority, tj. projekt OBOR. Ten bude pokračovat dál, přičemž v aktuální – (po)koronavirové – situaci je i pro východní středomoří připravena jeho specifická varianta.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group