Vystoupili z tramvaje a počkali, než odjede. On se pak ze zvyku rozhlédl. Potom přešli silnici. Vyskočili na chodník, který tu byl posazen o něco výš než v jiných částech města. Došli na jeho konec a zabočili doprava. Ulice je zavedla mezi panelové domy. Drželi se za ruce a co chvíli jeden k druhému něco prohodili.
Vedl ji sídlištěm dál. Minuli velkou samoobsluhu s hrubými ostroúhlými vzory a pomalu prýskajícím lakem. Její stěny byly natřené vybledlou modrozelenou barvou. Na několika místech byla omítka porušená. Na zemi pod ní se tak čas od času válela změť seschlého spadaného materiálu a lehké vrstvy prachu. Když přišel déšť, všechno smyl nebo alespoň rozmazal po povrchu rozpraskaného asfaltu.
Na chvíli se zastavili a on se ji pokusil obejmout. S rozpustilým smíchem se mu vysmekla a trochu popoběhla. Procházeli zrovna uličkou se stánky. Ty už byly několik hodin otevřené. Bylo dopoledne a zářijové slunce trpělivě nasvěcovalo bílé pláty jejich plechové konstrukce. Měly být snad imitací dřeva a dát tak budkám, připomínajícím jinak obří krabice, přívětivější vzhled. Místy byly prorezlé a zmačkané.
Někteří majitelé stánků se jejich skladbu snažili nakombinovat z plechů několika různých barev a snad tím i přilákat více kupujících. Základem jejich klientely byli však více či méně pravidelní hosté: důchodkyně s holemi kupující denní bulvár, důchodci v obnošených teplákách a časní opilci v šusťákovině, přicházející si po ránu i navečer pro levné pivo v plastových lahvích, děti i mladé maminky bažící po zmrzlině dvojí barvy a dělníci, kteří se odpoledne zastavili na kafe nebo pro cigarety. Když se tu občas setkali všichni, rozsvítila se pestrá směsice betonu, šedých paneláků, asfaltu, co vypadá jako země za sucha, několika nedaleko rostoucích bříz, stánků, kalhot, tepláků a červenomodrobílé šusťákoviny ještě jasněji. V takových okamžicích jako by na chvíli bylo jedno, jestli je vlahé jaro, slunečné léto či temné zimní ráno pokryté nánosy sněhu nebo rozmoklou břečkou: prodavači ve stáncích zpozorněli, vystrkovali hlavy z malinkých okének ještě živěji než jindy a brali do rukou peníze. Ven vysunovali lesklé krabičky cigaret, láhve piva, kusy pizzy, párky v rohlíku, sladkosti, mastnými prsty přepočítávali peníze a tlustými zadky v užmoulaných teplákách dosedávali na zašpiněné židle ve svých budkách. Po několika minutách funěli námahou, ale přesto se usmívali a říkali známým lidem známé věci, pozměněné snad jen tím, jak pomalu plynuly dny. Lidé kupovali, brali do rukou, otvírali, zakusovali se, slastně vydechovali, nasávali, polykali a hemžili se kolem stánků. Jak se pohybovali, dávali vzniknout novému reji barev, odstínů, pachů a zvuků.
Doběhl ji za uličkou u stánků. Jemně ji vzal za levé rameno a obočím jí pokynul.
„Tudy půjdeme dál“, jako by říkal a jen se usmíval. Vždyť to tady zná. Od dětství tu vyrůstal.
Přišli na malé, otevřené prostranství, které připomínalo náměstíčko. Jejich nohy šlapaly po asfaltu a on co chvíli nakopl kus papíru nebo zbytek cigarety. Nebyl nervózní, to ne – ale: Je to zase nová holka, řekl si a šibalsky se pousmál.
„Co je?“, zeptala se ho a zadívala se na něj.
„Ale, to já jen tak“, řekl a rozpustile na ni mrkl levým okem.
„Podívej“, ukázal jí rukou na dvě fontánky, které se krčily u stěny další samoobsluhy. Bylo v nich nad kotníky vody a i jejich barva prýskala. Na hladině plavalo několik cárů papíru, jedna prázdná krabička od cigaret a pár zhašených nedopalků, které vypadaly jako utopenci. Voda byla kalná, špinavá.
Uprostřed každé nádrže bylo dobře vidět plastovou trubku, která, vztyčená a zaražená, nasávala a vystřikovala její obsah. Před jedním z bazénků se válela rozlitá láhev od piva.
Z druhé strany bylo náměstíčko ohraničené neupraveným trávníkem, na kterém stály tři přeplněné plastové popelnice, chráněné poloklíckou sestavenou z betonových prefabrikátů s hrubými vzory. Cesta vedla dál pravoúhlou arkádou tvořenou otvorem, vzniklým přehrazením dvou kvádrovitých betonových budov patrovou nástavbou. Budovy byly šedé, se strohými okny v nažloutlých rámech. Většina z nich měla zatažené záclony. Na stěnách budov visely oprýskané plechové tabule, popsané výraznými typy písma. Vše bylo většinou vyvedeno v rudé, žluté nebo černé barvě, občas bylo vidět modrou a bílou. Převládala čísla mobilních telefonů, nabídky věštění z karet a reklamy cestovních kanceláří.
Už ani neví, po kolikáté tudy šel s dívkou. Pokaždé byla jiná, nová, pokaždé ho přitahovala stále víc. Naposledy to bylo před týdnem.
Přesně před týdnem, došlo mu, a snad i na minutu přesně.
Nebylo zrovna nejobvyklejší vytáhnout je na kafe ráno a ještě dopoledne je dostat k sobě domů. Ale i tohle šlo. Byly to většinou studentky. Holky hlavně z vesnice, co se dopoledne nudí a kterým pak nedá moc práce namluvit, že od dvou musí na odpolední.
Prošli arkádou a došli na prostranství, které už skutečně připomínalo náměstí, třebaže opět v miniaturním provedení. Na chvíli se zastavili. Nerad spěchal.
Kdoví, přemýšlel, kdy zas bude další. Musím si to pořádně vychutnat.
Rozhlédli se. Po levé straně stály obchody. Okem přelétl jejich názvy, které už ani nevnímal: řeznictví Vamil, pivnice Nico, cukrárna Flora, výčep Šárka. Na většině z nich visely, nalepené na skle nebo namalované výrazným písmem na velkých vývěsních štítech z plechu, nápisy ve žluté, červené nebo černé barvě. Na dvou protilehlých rozích blikaly vývěsky se slovem Herna. Vedle nich nepřetržitě svítila červená digitální suma, kolem které se vypínaly zánovní plechové desky s veselými obrázky šašků, bublinek a sportovního náčiní. Kromě znaků na výčepu a u pivnice tu byl ještě jeden vývěsní štít pivovaru, hned napravo za čtvercovou arkádou.
Chytil ji za ruku a ukázal jí dopředu, kousek od mohutného černožlutého nápisu Zastavárna, Po – Ne, 6 – 22.
„Tamhle bydlím“, řekl.
Usmála se a trochu se k němu přitiskla.
Otevřel dveře bytu. Vešli. Zavřel za sebou a přitáhl ji k sobě. Začali se líbat. Pak jí řekl, kde je koupelna.
„Máš tu pěkně, uklizeno“, řekla mu, když se umyla a vyšla ven.
„To víš, já si na to potrpím“, pokýval a usmíval se.
Přišli do pokoje a ona se zadívala na klec s andulkou.
„Mám rád zvířata, víš…“, řekl jí, „ale moc si jich tu nemůžu dovolit.“
Chápavě a účastně se na něj podívala.
Pak pohlédla směrem k pohovce. Zaujala jí malá palma v květináči.
„Mám rád i kytky, víš…“, řekl, „ale tady, v paneláku…“
Přitáhla si ho k sobě a políbila. Cítila, že uvnitř je dobrý.
Pomalu se nechala svléknout.
Mám, koneckonců, říkal si přitom, v životě pořádek a systém…
Věděl, že si to může dovolit tvrdit – jeho přítelkyně se o domácnost pečlivě starala: ráno nakrmila andulku, večer uklízela a zalévala palmu i citrus v ložnici.
Pravidelně chodila do práce, takže si od osmi do čtyř mohl domů přivést kohokoli. Jen bylo potřeba trochu zamaskovat stopy. Pracovat tiše, trpělivě, soustředěně. Ale i v tom byla pravidelnost. Jeho život měl řád.
Když se pomilovali, odešel do kuchyně a zeptal se dívky, jestli si něco dá.
„Něco bych si ještě dala…“, řekla rozverným tónem a jemu se zdálo, že přesně ví, jak se zrovna tváří.
Rychle se napil vody a po dalším milování s ní v posteli odpočíval.
Držel ji za ruku:
„Jednou“, říkal jí tiše a díval se při tom do stropu, „bych si chtěl koupit dům. A mít tam spoustu kytek, zvířat… a krásně útulno a čisto…“
