Petr měl už pár let nový vztah a plánoval svatbu.
„Říkej mi Jardo“, nabídl mu nedávno tchán tykání, „dyť už se ňákej ten pátek známe, ne?“
Objížděli teď s Monikou půjčovny oblečení, kadeřnické salony a tiskárny svatebních oznámení.
„Nesmíme zapomenout na Mirka“, připomínal Petr, když objednávali jejich počet, „doufám, že dorazí.“
O tom dost pochybuju, napadlo Moniku. Nahlas však nic neřekla. Mnohokrát jí o něm vyprávěl, ale nikdy ho neviděla. Několikrát ho zval, ať za nimi přijede, ale Mirek mu vždycky říkal, že kvůli práci zrovna nemá čas.
„Hlavně si to, prosím tě, nevykládej špatně“, vysvětloval do telefonu svým vysokým hlasem, který poslední dobou zněl navíc trochu neklidně a uspěchaně, „ale máme teď v ústavu strašnej frmol!“, dodával a sliboval, že se co nejdřív sám ozve.
Kamarádili spolu od začátku střední školy. Mirkovi tenkrát ujel autobus a do třídy dorazil až něco po osmé. Vešel, pozdravil učitele a rozhlédl se po místnosti, aby zjistil, kam se posadit. Zbylo jen jedno místo, v předposlední lavici u okna, vedle vyhublého blonďáka v nemoderních brýlích s obdélníkovými kovovými obroučkami a pletí plnou uhrů. Trochu se ušklíbl, nakrčil čelo a odevzdaně k němu zamířil. Jak se přibližoval, viděl, že ho blonďák upřeně pozoruje a usmívá se. Usmál se taky a zeptal se, jestli si může sednout.
„No jasně, dyť jinde ani neni volno“, konstatoval obrýlený hubeňour. Jak Mirek dosedl, blonďák okamžitě zvedl do úzkého prostoru mezi nimi pravou ruku. Ohýbal při tom paži a jeho loket byl úsporně přitisknutý u žeber.
„Čau. Já jsem Petr“, představil se a díval se svými zvětšenými zornicemi Mirkovi do očí. Celou dobu se klidně usmíval. Vyzařovala z něj zvláštní pohoda. Ta nebyla Mirkovi nepříjemná, snad jen trochu záhadná. I on se představil. Pak prohodili pár frází. Zjistil, že Petr je sice přímo z města, ale ve třídě skoro nikoho nezná, protože na základní školu chodil do deset kilometrů vzdáleného městysu. Mirek se o přestávce dal do řeči s několika bývalými spolužáky, kteří šli na střední stejně jako on. Zdálo se, že jich je ve třídě většina – nebo alespoň takový dojem vzbuzovali tím, jak hlučeli.
Jak ubíhaly měsíce i roky studia, poznali se oba tak, až nabyli dojmu, že se snad už nikdy nic nezmění. Čas jako by se rozpohyboval jen s posledním školním zvoněním. O prázdninách se většinou dost vídali, chodili na brigády, do bazénu, jezdili s partou na výlety, pořádali výpravy na kole, bavili se, pokuřovali, popíjeli a zaplétali se s dívkami. Zejména po zábavách byl na sebe Mirek hrdý. Většinou hned druhý den Petrovi pyšně líčil:
„Dalo to ze začátku trochu práce, ale nakonec si dala říct. To víš, bez práce holt nejsou koláče!“
Petr se bavit dovedl, ale s dívkami nikdy nezašel dál, než sám chtěl. Postupně mu začalo docházet, že vztah je pro něj příliš vnitřní věc na to, aby přesvědčoval každého.
„To je jasný“, odpovídal přesto zářícímu Mirkovi na jeho vyprávění, „jak projevíš trochu zájmu a něhy, tak ti zobou z ruky.“
Letní volno ale pokaždé rychle uteklo a znovu začala škola. S posledním ročníkem přišla navíc změna, se kterou ani jeden z nich nepočítal. Mirek se seznámil s rusovlasou studentkou sociologie a Petr začal chodit se spolužačkou Lenkou. Mirkova dívka se jmenovala Soňa a byla o dva roky starší. Poznali se na koncertě a ona za ním teď každý týden dojížděla z města, kde studovala. Mirek jezdil občas za ní.
Petr si brzy všiml, že pak při hodinách častokrát zadumaně seděl a jen němě zíral oknem ven. Jeho slovník se začal hemžit cizími výrazy. Když říkal: „Tak tyhle aspekty teda postrádaj jakoukoli koncepci…“ nebo „To je dost postmoderní hledisko, nemyslíš…?“, nakláněl při tom hlavu doprava a mhouřil oči jako před sluncem. Tvářil se u toho většinou zachmuřeně a vážně.
Petr se s Lenkou blíže seznámil na školním výletě na konci třetího ročníku. Zrovna šli nějaký dlouhý pochod a odpolední slunce nemilosrdně pálilo. Zůstali trochu pozadu a ona se mu svěřila, že má žízeň. Dal jí napít, chvilku postáli a pak se dali do řeči.
„Proč vlastně s nikým nechodíš?“, zeptala se ho Lenka po chvíli hovoru a pozorně se na něj podívala, „Jsi docela sympatickej kluk.“
Nevěděl, co na to říct, a tak jen pokrčil rameny. Pak pronesl nějakou banalitu a snad si i přál, aby zas byli mezi ostatními. Slunce pálilo, a tak si od ní vzal láhev s vodou. Také se napil, teď už za chůze. Pak láhev zavřel, oba se na sebe podívali a Petr, kterého zrovna nenapadlo, co by řekl, se na ni jen usmál. Šli a povídali si dál. V létě se náhodou potkali ve městě, strávili spolu odpoledne a tehdy všechno tak nějak začalo.
Když znovu přišlo září a škola, neřekli si Mirek s Petrem jinak než „ty ženáči“ a vrhali na sebe významné pohledy. Zatímco Petr tak Mirkovi říkal bezdůvodně a žertem, Mirek u pouhého oslovení nezůstával a téměř pokaždé je vyslovil jako úvod k nějaké praktické žádosti. Postupem času se stával čím dál tím víc systematičtějším a působil dojmem, že si nemůže dovolit ztrácet čas. Vyvinul se u něj zvláštní zvyk – vždy měl u sebe několik starých papírů, které občas o vyučování rozstříhával na malé útržky. Ty pak používal jako záložky do tlustých knih, které si na hodiny pravidelně nosil. Jak učitel vykládal, četl je pod lavicí a vždy se při tom trochu mračil. V takových chvílích ho ani Petr nesměl rušit.
„To je Foucault“, vysvětlil mu jednou, „neuvěřitelnej mozek. Tady fakt briskně syntetizuje celý dějiny. To by sis měl přečíst!“, poznamenal a zašátral pohledem po lavici. „Nemáš náhodou kus papíru? Asi mi došel“, dodal nepřítomným hlasem. S očima už zase na rozevřené stránce roztržitě převzal cár papíru a kus z něj odtrhl. Místo jím založil, povytáhl spodní ret, nakrabatil bradu a chvíli obdivně kýval hlavou. „Mistr. Fakt – mistr!“, řekl si sám pro sebe. Pak otočil na další stránku a pokračoval ve čtení.
Po střední šel Mirek studovat sociologii do stejného města jako Soňa. Začali spolu bydlet a po večerech si povídali o předmětech, které měli ve škole, o věcech, které je zajímaly, a o tom, kam jít za zábavou. Mirek, který se na gymnáziu před Soňou styděl za to, že neví tolik, kolik ona, brzy zjistil, že se jí nejen vyrovná, ale v mnohém je i lepší. Brzy se naučil, jaká slova kde používat, koho jak oslovovat a jak svým projevem zaujmout. Ve škole měl úspěch, kterého si záhy všimlo i jeho okolí. Přinášelo mu to dobrý pocit, a tak se snažil vytrvat a stále déle ležel v knihách. Jeho pokoj se rychle plnil studiemi, statistikami, esejemi, monografiemi i papírovými ústřižky. Po malé krizi si se Soňou určili pravidla, kterými se jejich vztah bude řídit, a brzy nato se rozešli. Mirek si vše vysvětlil tím, že vztah pro něj není to pravé a jen ho svazuje. O to víc se zabral do studia. Pomalu pročítal vše, co měl v knihovně, a spotřebovával štosy starých papírů.
Petr se na školu nedostal, a tak šel pracovat. Lenka začala studovat, a i oni se nakonec rozešli. „Ženský jsou prevíti“, komentoval to Mirek, když se spolu po dlouhé době o jednom předvánočním víkendu viděli, „já o tom vím svý…“, dodal a lačně nasál pivo z půllitru. „Jo, mimochodem!“, vybafl najednou a málem se přitom zalkl, „něco jsem napsal, takovou úvahu – tady to máš, jestli si to chceš přečíst. Ale fakt bys měl, stojí to za to!“
Petr si text vzal domů a dal se do čtení. Věty se hemžily odbornými výrazy a on spíš než na souvislosti, které mu stejně mnoho neříkaly, myslel na to, že by si měl někoho najít. Večer se dal trochu do gala a šel ven.
Mirek dokončil školu, potom doktorát a pak pokračoval dál. Měl úspěchy, publikoval, objížděl konference a tykal si s několika kapacitami, u kterých se ještě před pár lety zpocený klepal na zkouškách. Vyrostl z něj cílevědomý a pečlivý akademický pracovník s pravidelnými vědeckými návyky, morálkou a disciplínou. Nosil bílé košile, jednobarevné kravaty a kožené desky. Co ale nikdo netušil, bylo, že v kapse elegantních plátěných kalhot tmavé barvy neustále schovává několik útržků papíru, které ve vhodných chvílích používá jako záložky.
Ani teď, když ho Petr s Monikou pozvali, neměl moc času. Pročítal zrovna studii, která vyšla minulý týden. Pár příspěvků v ní měl i kolektiv, v němž pracoval. Listoval knihou a očima hladil místa, která nesla stopy jeho autorství. Je to jako hrát si s vlastními dětmi, napadlo ho na chvíli, musím si to založit!
V nadšení hmátl po prvním kusu papíru, co se mu už skoro měsíc válel na stole, a letmo se na něj podíval. Když zjistil, že na něm nic podstatného není, rozcupoval ho prsty zpocenými naléhavostí.
Zase to tu bylo: když publikoval, cítil se slavný, úspěšný a volný. Pak přišla melancholie. Dostal chuť se s někým o svou radost podělit.
Rozhodl se, že co nejdřív vyrazí do rodného města a knížku dá Petrovi.
Bude rád, že se na něj přijel podívat někdo, jako jsem já, problesklo mu hlavou.
Stejně jsem ho už dlouho neviděl, došlo mu vzápětí, a tenkrát se mu ta moje úvaha tolik líbila.
Povytáhl spodní ret, podmračil čelo, nasadil brýle a podíval se do poznámek, aby zjistil, kdy má nejbližší volný víkend.
Setkali se na náměstí přesně ve dvě, oba byli dochvilní. Padli si do náruče. Mirek se rychle odtrhl a se zářícím výrazem vytáhl z igelitové tašky knihu svého kolektivu.
„Tak tady to máš!“, zajásal, „a fakt si to přečti, opravdu to stojí za to! Jo, a to založený tím papírem, tak to je ode mě. To jen, abys věděl.“
Šli si sednout do kavárny. Něco objednali a začali probírat život.
„Ale… furt stejný…“, odpovídal Mirek naučeně na otázky o něm a jeho partnerském životě. „No ale ty ses nám prej pochlapil!“, zaútočil na Petra vzápětí, aby odvrátil další vyptávání, „tak prejs do toho nakonec praštil?! A kdy že jste se teda přesně brali?“
„No přeci teď – toho dvacátýho!“, řekl Petr překvapeně, „copak tys nedostal pozvánku? To není možný, vždyť vím jistě, že jsme jí s Mončou posílali, taková narůžovělá, se vzorem na okraji…“
Mirek zvedl oči od šálku kávy, který měl zrovna u úst, a pátravě je do Petra zabodl. Potom šálek pomalu postavil na talířek a tápavě jím nahmatal kruhovou prohlubeň, do které patří. Stále se díval na svého spolužáka. Ztěžka polkl. Nakonec se rukama odsunul zpět do opěradla židle a vzpřímeně seděl. Levým horním špičákem v rozpacích zachytil kus kůže v ústech a chvíli si s ním hrál. Až teď mu došlo, čím ve své knize založil pasáže, kterými se Petrovi chtěl pochlubit.
Dalibor Šanc je specialista na finanční trhy a příležitostný autor. Mezi jeho záliby patří dějiny Osmanské říše se zvláštním důrazem na kulturu, umění a společnost států bývalé Jugoslávie v období pozdního středověku, podobně jako typologizace pískovců, mramorů a žul. Ve volném čase se věnuje letům v aerodynamických tunelech, potápění na Jadranu či venčení své smečky shiba-inů.
