Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Dalibor Šanc: Dopis milence

Dalibor Šanc: Dopis milence

Hlavní budovy lázní Mlžná jsou čtyři a leží na okraji stejnojmenného městečka. Byly vystavěny v bytelném stylu pozdní secese a umístěny zrcadlově naproti sobě. Jednotlivé domy nesou názvy podle čtyř božstev řeckého pantheonu. Jejich jména byla zvolena tak, aby alespoň symbolicky připomínala charakter procedur, které se v domech provádějí.

Nejprve oba páry budov odděloval jen malý potok, před zahájením stavebních prací přemostěný dvojicí dřevěných lávek. Jak přírodní materiál postupem času chátral, byly lávky odstraněny a vzápětí nahrazeny masivním železným mostkem. Nově byla mezi oběma lázeňskými křídly protažena malá silnice, zanesená po četných sporech do územního plánu a projektovaná právě do tohoto místa. Naštěstí po ní mnoho vozů nejezdí a ty, které se tu přece jen vyskytují, úzkostlivě dodržují přísné rychlostní předpisy a v žádném případě tak nevytrhují hosty z jejich klidu.

Nedílnou součástí lázeňského areálu je i pečlivě udržovaný park, umístěný na jihovýchodním konci pozemku a volně přecházející v les. Jeho pestrý a po mnoho let svědomitě komponovaný stromový fond sestává jak ze smrků, několika borovic a dvou vzácných jedlí, tak i mnoha obvyklých listnáčů – buků, dubů, jasanů či olší. Problém byl svého času jen s přemnožením břízy.

„To víte, to neni strom, ale plevel“, komentovali to tehdy pracovníci firmy, pověřené její likvidací, „na to se musí jenom takhle, na to jinej lék neni…“

Překvapivě dobře se tu daří platanům, které sem v sedmdesátých letech ze Středomoří dovezl tehdejší ředitel, ing. Senecký. Největší chloubou je ale bezesporu ztepilý jinan, který již po několik desetiletí krášlí samotný střed parku.

Snad právě díky svému zvláštnímu kouzlu je toto místo i přirozeným centrem odpočinku, do něhož za slunečných odpolední lázeňští hosté nejraději směřují. Největší šum je zde mezi třetí a pátou, v době, kdy hlavní procedury skončily a do večeře je ještě dost času. V příjemném stínu vrhaném hustými větvemi vysokých stromů se pomalu procházejí penzionované páry i mladší jednotlivci, pacienti trpící chronickými neduhy, zotavující se ze zranění nebo jen tak odpočívající. Někteří usedají na lavičky a relaxují, jiní pomalu korzují. Všichni bez rozdílu ale na čerstvém vzduchu rozkošnicky nasávají aroma smoly, smíšené s vůní exotických květin.

 

Parkové lavičky jsou umístěny podél cest, hned vedle pečlivě udržovaných trávníků s několika ornamentálními záhony. Ty okrajové bývají většinou skoro celý den opuštěné, s výjimkou chvil, kdy si na ně přijde sednout nějaký starý, prošedivělý pár. Nesporně větší zájem je však o lavičky poblíž vzrostlého jinanu. Kdo si chce sednout, musí přijít nejlépe již před třetí. Krátce po ní je většina z nich obsazena a opozdilcům tak nezbývá, než jen pomalu kroužit kolem a čekat, až se na některé z nich uvolní místo.

Lavičky jsou obsazeny převážně muži, kteří buď nemají partnerky, nebo přijeli do lázní bez nich. Jak ženy korzují kolem, muži je pozorují. Ženy se procházejí a jsou rády, že se mohou na chvíli oprostit od každodenních starostí. Jsou upravené, protože se tak cítí dobře, čistě a komfortně. Muži, kteří je svými pohledy sledují, sedí na lavičkách a předstírají odpočinek. I oni jsou upravení. Spíš, než z důvodu pohodlí je to ale kvůli přítomnosti žen. Muži vědí, že ženy chtějí na tomto místě vidět bezstarostnost, lehkost a eleganci. Vycházejí jim tedy vstříc a v ležérních, naoko netečných pózách vyplňují prostor, který lavičky nabízejí. Ve skutečnosti však pomrkávají očima ze strany na stranu a počítají, zda budou mít na několikadenní dvojité přípitky a lístky do kina, aniž by manželky poznaly, že v lázních příliš mnoho utratili.

 

Právě na jedné z těchto laviček se již druhé odpoledne uhnízdil středně vysoký muž, na první pohled po padesátce. Je oblečený do světlých, pečlivou rukou připravených kalhot a lehké, vzdušné košile. Živým pohledem očí ve jinak nevýrazné tváři všedních, domácky uhlazených a spořádaných rysů, sleduje dění kolem sebe.

Je to Evžen Trávníček. Přijel sem před třemi dny, aby trochu ulevil zádům, namoženým mnohaletou prací jeřábníka, několik hodin denně stěsnaného v malé žluté kabině visící desítky metrů nad zemí a vystavované častým poryvům studeného větru.

 

Teď bylo po proceduře, Evžen tu seděl a zdánlivě nedbalým pohledem zevrubně zkoumal kolemjdoucí dámy. Svým postojem k ženám si nikdy nebyl jistý. V mládí mu žádná známost dlouho nevydržela a snad to ani nebylo něco, po čem by tehdy toužil. Postupně, jak se stále víc a víc jeho přátel ženilo, mu ale v hlavě začaly hlodat pochybnosti: Proč já po ničem takovým netoužím?, ptal se sám sebe, děti a rodina – to mi nic neříká. Jakej já bych byl vlastně otec?

A tak se raději dál věnoval své zálibě, která spočívala v navazování prchavých známostí a prožívání přelétavých románků. Časem na sobě Evžen vypozoroval další rys: Čím to, že jakmile je ta holka slušná, tak se k ní chovám, že bych se pak hanbou do země propad, a čím to, že když je běhna, tak za ní naopak hrozně dolejzám – no úplnej študák!?

Potom ale potkal Líbu a zamiloval se. Na čas dokonce přestal chodit po hospodách a vyhledávat rychlá přátelství. Šel trochu do sebe a tak nějak se i zklidnil. Své sako, kterému říkal slavnostní, vyhodil na radu Líby do popelnice a s ním i pár ošuntělých polobotek, které si na své noční pochůzky brával s sebou. Shodil i své třídenní strniště, které, jak si myslel, na něm ženy obdivovaly nejvíce. Zašel ke kadeřníkovi a začal o sebe pečovat.

 

Brzy byla svatba a krátce po ní Evženovi došlo, že udělal chybu. Stále víc ho to zase začalo táhnout ven, za přáteli, za zábavou. Občas, když byl doma sám, přistihl se, jak se na sebe dívá do zrcadla, kroutí obličejem, zkoumá se a dělá pózy.

No snad za to ještě stojím, říkal si, nebo ne?

Dva dni nato, co si našel první milenku, dal své manželce dárek. Byla na něm její fotografie z doby, kdy se poznali, několikanásobně zvětšená a vkusně zarámovaná. Bylo to asi rok po svatbě a Líba byla moc šťastná. Hned ji pověsila na zeď, aby na ni oba dobře viděli. Evžena objala a políbila.

 

Teď tu Evžen sedí, šedesátiletý, ale stále ještě čilý. Je na něj pěkný pohled, na jeho čisté, starostlivě vyprané oblečení a moderní tmavé brýle na očích. Kdyby je sundal, bylo by vidět, jak jeho zorničky nervózně těkají ze strany na stranu a nepřetržitě posílají do mozku důležité informace. Ty jsou vzápětí vyhodnocovány: Evžen si sestavuje svůj soukromý žebříček lázeňských krásek. Dělal to ostatně po celý život. Hned, jak někam vešel, do minuty věděl, kterým směrem zaměří své úsilí.

„Když do ženský hučíš dostatečně dlouho“, poučoval pak ostatní, „žádná neodolá! Jenom musíš vydržet a nenechat se odradit!“

I v lázních měl brzo jasno: Nejlepší ženský jsou zadaný, to je beze sporu, přemýšlel, je tu teda jedna dobrá, co je volná, ale ta vypadá, že na to moc neni. Zatím nic začínat nebudu, teprve jsem přijel. Počkám na víkend, to se určitě něco naskytne.

 

Podobně strávil Evžen ještě jeden den, pak další a nakonec i víkend. Když se nic nenaskytlo, začal přemýšlet o příčině.

Že bych byl starej?, říkal si neustále dokola, to je přece nesmyl. Chlap není nikdy starej. Chyba musí bejt v nich. Jo, když jsem byl mladší, to byly jiný ženský…!

Pak začal vzpomínat na minulost a počítat milenky, na které si vzpomněl. Když došel k Jarmile, kterou poznal před třemi lety, zarazil se. Nebydlela někde tady poblíž?, napadlo ho. No jistě, vždyť to bylo asi dvacet kilometrů odsud!

Tam jsem za chvilku, problesklo mu okamžitě hlavou. Ale jak se s ní spojit? Telefon nikdy neměla, leda že bych jí napsal, přemýšlel dál. Její adresu, stejně jako i pár dalších, si pamatoval.

Jenom sehnat tužku, papír, obálku a známku, pokýval si mlčky hlavou a šel je hledat. Jak kráčel, vzpomněl si na Líbu a na dobu, kdy se na zábavě v Lužné poznali. Tancovali spolu celý večer a on si připadal jako námořník, který konečně doplul do bezpečného přístavu. Pak se vzali a odstěhovali se do Sedlce. Tam na něj znovu padla tupá chuť někoho si najít. Nikdy ale neměl sílu se s Líbou rozejít.

Vždyť já jí mám rád, namlouval sám sobě, zvláštním způsobem, ale rád…

Vzpomněl si, jak šel tenkrát k truhláři, aby mu její fotku zarámoval. Vždycky, když jí byl nevěrný, měl obrovskou radost z darů, co jí potom dával. Tenhle první ale byla chyba. Kdykoli se na fotku na zdi podíval, uviděl Líbu, jaká byla ve svých jednadvaceti. Ta živá vedle něj ale byla pořád starší a starší a čím dál víc se od té na obrázku lišila.

Když si na to vzpomenu teď, tak je mi do breku, napadlo ho, když už s psacími potřebami v ruce hledal místo, kde Jarmile dopis napíše.

 

Jediný volný stolek byl u pavilonu Poseidón. Evžen si sedl a začal psát svůj dopis. Trvalo mu to skoro celé odpoledne. Když byl list papíru konečně popsán, zněl dopis asi takto:

Milá Jarmilo!

Píše ti Evža. Jak se máš? Asi budeš překvapená, že se ti po všech těch letech znovu ozývám, ale jsem zrovna na dovolené v lázních, co jsou asi půl hodiny cesty od místa, kde jsme se vždycky vídali.

Dost tu přemýšlím a je mi i tak trochu smutno. Víš, jel jsem sem sám, abych se tu dal do pořádku, ale neboj, nic vážného to není! Takže si tu občas po všech těch procedurách sednu na lavičku a na sluníčku v přírodě odpočívám.

Jak tak přemýšlím, vzpomínám i na nás dva a na všechny ty hodiny a dny, co jsme spolu před třemi lety strávili. Teď mám pocit, že to bylo to nejlepší, co jsem v životě zažil. Ne nadarmo se říká, že člověk si nejvíc váží toho, co zrovna ztratil. A přesto, když na to všechno pomyslím, jako by to bylo včera.

Tenkrát jsi pro mě byla opravdovým světlem. Jak jsem ti vyprávěl, doma jsem to v žádném případě neměl, a ani teď nemám, ideální – s ženou si nerozumíme, i když se už třicet let tváříme, že ano, a já jen koukám, jak stárne a ztrácí zájem o všechno to, co snad kdysi měla ráda, nebo si to alespoň namlouvala.

Víš, kdysi, to nám to ještě klapalo, jsem jí dal krásný dárek – její fotografii v dřevěném rámu. Tenkrát jsem měl chuť i sílu udělat pro ni cokoli. Dodnes nám ta fotka visí na stěně. Teď, kdykoli se na ni podívám a pak vidím svoji ženu, je mi až do pláče. Jak jsme se za ta léta změnili! Něco takového by s tebou určitě nebylo možné. Nakolik jsem tě poznal, byla jsi pro mne vždycky tím člověkem, který mi dával sílu, lásku a chuť do života.

Proto, Jarmilko, bych se tě nyní rád zeptal, jestli bychom se nemohli znovu vidět, třeba jen tak, nezávazně, zajít na kávu a popovídat si. Kdoví, třeba v sobě znovu obnovíme to všechno, co mezi námi před pár lety bylo. Já osobně bych si to moc přál.

Dej mi, prosím, co nejdřív vědět. Pokud možno obratem a já hned dorazím. Moji současnou adresu máš na obálce.

Objímám Tě a těším se na Tvou odpověď

Evžen Trávníček

Ještě několikrát si dopis pozorně přečetl a potom papír nadvakrát přeložil. Pečlivě jej vložil do obálky a zalepil ji. Byl se sebou spokojen a už teď se těšil na odpověď. Najednou si vzpomněl na Líbu. Co asi zrovna dělá? Jak se má?, napadlo ho, jak začínal psát na obálku adresu. No, co by dělala, proč nad tím přemýšlet?, snažil se myšlenky zaplašit, aby se mohl věnovat psaní. Chtěl, aby písmo vypadalo úhledně a bylo z něj zřejmé, že mu na adresátovi záleží. No co může dělat, nedalo mu přesto, normálně si tam žije, chodí si po ulici, po domě, po tom našem městě, říkal si polohlasně a dál psal adresu, baví se se sousedkama a prostě si tam jen tak odpočívá, jako já. Tak, dodal ještě, když viděl, že adresu vykouzlil báječně, a můžu to poslat. Našel nejbližší schránku, na dopis se ještě jednou radostně podíval a vhodil ho dovnitř.

 

Další den se procházel, radoval se z léta, čerstvého vzduchu, stínu stromů a vůně smoly.

Den potom si šel zaplavat do bazénu a večer si s jedním dalším šedesátníkem chvilku zahráli stolní tenis.

Třetí den si krátce po snídani uvědomil, že adresa, kterou tak krasopisně napsal na dopis, zněla:

Vážená paní

Libuše Trávníčková

V Jamništích 35

266 05 Sedlec

Related posts