Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Dalibor Šanc: Dvě zjevení Martina Plcha

Dalibor Šanc: Dvě zjevení Martina Plcha

V předvečer odjezdu jsem sešel do hotelové restaurace, objednal si steak a červené víno, jen tak seděl, vychutnával si a odpočíval. Práce byla hotová, výsledku bylo dosaženo, nebylo nač žehrat. V restauraci bylo vlídně a mně došlo, že jsem v tomto svém dočasném útočišti po celou dobu nebyl na jídle, nepočítám-li tedy snídaně. Jedl jsem většinou venku nebo na jednáních, tam ale skoro vždycky ve spěchu. Zde bylo naproti tomu intimní, uklidňující přítmí, žádné přehnané tempo, ještě svíčky by mohli na stůl postavit, napadlo mě. A muziku, cikány nebo něco houslového, vyloženě ne tedy čardáš, ačkoli určitá jiskra by tam být mohla, měla by být ale natolik decentní, aby tu (až sakrální) atmosféru hotelového sklípku nerušila.

Dojedl jsem, zaplatil a vzal si s sebou na pokoj ještě džus, měli takový dobrý, čerstvý, pomerančový. Řekl jsem si, že třeba dostanu v noci žízeň, tak si ho dám vedle postele, abych ho měl na dosah.

Jak jsem došel do pokoje, padla na mě únava, asi z toho týdenního shonu a možná i po tom steaku. Je pravda, že jsem se stresoval, aby to všechno dobře dopadlo, výsledky za poslední dobu nebyly nijak zářné, šéf měl sice pochopení, je ale jasné, že i na něj bude management tlačit a jeho trpělivost není nekonečná. Jsou tam samozřejmě objektivní důvody – kšefty jsou dole skoro všude, snad jen doktoři a pohřebáci mají práce stejně jako dřív.

Usnul jsem hned. Ve snu mi přišlo, že ležím na kanapi potaženém koženkou, poležení sice trochu skromné, ale ne nepříjemné. Nebylo tam tolik místa, jako v posteli, koženka byla ale příjemně měkká. Jak jsem si otočil na bok, vidím, že zpoza postele vykoukla známá tvář, byl to Martin Plch, spolužák ze základní a střední školy.

Chvíli se na mě díval, oči mu zářily, usmíval se od ucha k uchu, měl při tom otevřenou pusu, zuby se mu blýskaly.

Čau, Petře, říká. Jak se máš?

Mám se dobře, řekl jsem. Co tady děláš, Martine?

Jen tak, řekl Martin. Na skok. Přišel jsem ti povědět o tom, jak se mi daří!

No a jak se ti daří?, říkám.

Daří se mi skvěle! Kšefty jdou výborně! Zrovna teď se nám povedlo sehnat nového dodavatele – dodá stejnou kvalitu, ale za podstatně nižší cenu. Chtělo to trochu přemlouvání, přesvědčování, ale máme to dobře nakombinované, chvíli děláme, jakože vše bereme hned, pak, jakmile se obchod dostane do předkontratační fáze, tedy jako že to je před tím prvním podpisem, tak klientovi zničehonic naznačíme, že přišel někdo z Číny, kdo to má levnější, ale jede třeba na německou licenci, aby zase ten dodavatel nemyslel, že na něj šijeme boudu, protože první, co by ho pak mohlo napadnout, je to, že by nám řekl: jasně – Číny je určitě ok, ale kde máte garance, kde máte papíry, téúvéčka, ISO a různé další certifikáty kvality a tak dál? Já to všechno mám a s tím jsme do toho šli, načež my mu zase řekneme, že to víme a že jednání nekončí a že ale čínský partner půlku papírů má a na další se chystá, má od nás předem přislíbené zajímavé odběry, a to mu prý za to určitě stojí, navíc pro něj bude další evropský odběratel skvělá reference. To jste mi ale neříkali, že byste chtěli brát ještě víc, než jsme se domluvili, zkusí to na nás třeba dodavatel, ale my mu na to zase: to neříkáme, že budeme brát víc, pro něj může být zajímavé i stejné množství, na jakém jsme se dohodli s vámi, ale prostě to umí líp, no a prostě takhle se dohadujeme dál, dokuď nepovolí, ale on nakonec vždycky povolí…

To je úžasné, řekl jsem.

Martin mezitím nabral dech a pokračoval:

Nebo jindy, přijde někdo, že by se chtěl stát naším dodavatelem. Nejdřív mu dáme trochu záhul, abychom viděli, co v něm je – pošleme ho tam a tam, řekneme, že musí udělat ty a ty papíry, testy shodnosti, kompatibility, certifikáty, reference. Pak se teprve ukáže, co v něm je a jak to ustojí! Ale klíčová je cena, respektive poměr cena kvalita. Tam v tom to všechno leží a na tom je potřeba pořád pracovat.

No a jak dosáhnete toho, aby ta cena byla pořád co nejnižší?, zeptal jsem se.

Martin pohotově vysvětlil:

Klíčové je sednout si s tím dodavatelem a dát mu znát, že tam byla nějaká historie a je tam vůle pokračovat, ale jen pokud ty ceny zachová na stejný úrovni, anebo ještě líp půjde dolů. Samozřejmě mu dát znát, že tam je vždycky nějaká jiná alternativa, jako myslím pro nás alternativa nebo možnost vybrat si někoho jiného. Jednání je třeba pořádně připravit a tohle všechno mít promyšlený, konec konců my jsme zákazník a oni jsou na nás závislý, je ale nutný, abychom vždycky při jednání tahali za ten delší konec provazu. To mu dáme znát tak nějak na úvod, než se s ním o tom začneme bavit dál. Konkrétně když už jde o cenu, tak ho dostaneme k tomu stolu, on tam má ve finále připravený všechny subdodavatelský podklady od firem, co dodávají jim, ty společně procházíme a u jednotlivých položek přemýšlíme nad tím, jak tu dodavatelskou cenu ještě víc snížit. Teda já mu ukazuju, kde si myslím, že může být zakopaný pes, a on na tom musí začít pracovat, prostě zase teď je řada na něm, aby začal dupat po hlavách svým dodavatelům on.

A co když řekne, že ty smlouvy nesmí ukazovat, třeba kvůli mlčenlivosti?, namítl jsem.

To si nedovolí, kontroval Martin pohotově.

A když po vás chce nějaké garance nebo záruky odběru?

Tomu je třeba se vyhnout, nic hlavně neslibovat! Je třeba ho dostat do pozice, že na to ani nemyslí. To já už umím, ne nadarmo jsem nákupčí. Nakonec dosáhneme svého a všichni jsou spokojení…

Pokýval jsem hlavou. Má to tedy fakt zmáknuté. Mám se od něj co učit.

Máš to fakt zmáknuté, řekl jsem pak. Jseš fakt dobrej.

Martin pokýval hlavou. Pak se zase zazubil a chvíli tak zůstal.

A kdo tenhle systém vlastně vymyslel?, zeptal jsem se ještě.

No kdo… já!, řekl Martin a tak nějak napůl skromně pokýval hlavou. Na tváři měl ale pořád stejný úsměv.

Pak se podíval se na hodinky, měl takové velké, masivní, moderní.

Musím už jít, řekl. Rád jsem tě viděl, Petřei!

A zmizel.

Se zafuněním jsem se vzbudil. Chvíli jsem civěl do tmy a namáhavě oddechoval. Sáhl jsem po džusu a mocně se napil. Protáhl jsem se, zalehl a spal dál. Zanedlouho tu byl další sen.

Řídil jsem auto, které bylo uvnitř šedé, sedadla byla potažená lacinou látkou a design byl strohý. Palubní deska ale nabízela mnoho různých funkcí. Nešlo o levnou značku. Vůz dobře seděl na silnici. Kupředu se hnal s takovou vervou, až se zdálo, jakoby cestu před sebou požíral.

Když jsem se podíval vpravo od sebe, sedadlo spolujezdce chybělo. Místo něj zela prázdnota ústící v asi deset metrů vzdálený temný roh místnosti, který vypadal jako kout hanby. Přímo v něm, jako za trest ve škole, seděl v podřepu člověk, hlavu v dlaních.

Podíval jsem se před sebe na silnici. Dívat se dopředu bylo příjemnější než zkoumat kajícníka v rohu. Stejně mi to ale nedalo a znovu jsem k němu zrakem sklouzl. Člověk na chvíli zvedl hlavu a já viděl, že to je Martin Plch.

Potřebuju, abys zavolal do firmy, řekl mi tichým, ztrápeným hlasem.

O čem budeme mluvit?, zeptal jsem se.

Budeš mluvit s mým šéfem, o normálních věcech, chci mu ukázat, že mám kamaráda a kdo to je. Taky chci, abys s ním promluvil o rodině, o mojí, klidně i o tvojí, o životě, o běžných věcech.

Tak dobře, řekl jsem a přisunul k sobě telefon. Jakmile jsem zvedl sluchátko, zjistil jsem, že sedím v staré kanceláři, vybavené jen tím nejnutnějším. Na stole ležel kus provazu, možná oprátka. Stěny holé, jednoduché dřevěné židle. U stěny místnosti stál Martin, na chvíli to vypadalo, že má celkem dobrou náladu. Nejdřív stál nehybně, pak přišel ke stolu, ale nesedl si. Nadiktoval mi číslo. Starým telefonem zkouším volat jeho šéfa. Oprátka se mezitím mění na šňůru telefonu – všechno je tedy vlastně v pořádku.

Dobrý den, pane Vráno…?

Dobrý den, ano, s kým mluvím?

Tady Petr Lesný, kamarád a bývalý spolužák Martina Plcha, vašeho zaměstnance.

Chvíli bylo ticho.

Slyšíme se?, řekl jsem pro jistotu.

Ano, ano, pokračujte, řekl Vrána. Tón jeho hlasu byla neměnný, nedalo se říct, jestli je překvapen, nebo pohoršen, zmaten nebo potěšen. Nedalo se říct vlastně vůbec nic.

Chci s Vámi mluvit o Martinovi, jeho rodině, zálibách, známých, konec konců i o jeho práci.

Vrána opět mlčel.

Pane Vráno, řekl jsem znovu, slyšíte mě?

Ano, slyším Vás, odpověděl Vrána.

Chtěl jsem jen říct, že Martina znám dlouho, vlastně už od základní školy, jsem rád, že se mu daří, že má dobré zaměstnání, ve kterém je úspěšný, krásnou rodinu, prostě je pro mě čest být jeho známým. Skoro je mi až líto, že po všech těch letech říkám jen známým, jsem si skoro jistý, že kdybych s Martinem třeba pracoval na stejném místě, nebo jsme třeba byli sousedi, že by to byl jeden z mých nejlepších přátel. Už na škole jsme měli období, že jsme se spolu hodně bavili, a já na to moc rád vzpomínám.

Na chvíli jsem se odmlčel. Nebylo jasné, jestli (a pokud ano, jak důsledně) Vrána poslouchá, nebylo mi moc příjemné mluvit bez toho, abych měl bezprostřední reakci na druhém konci, nebo aspoň nějaký důvod domnívat se, že tam někdo je.

Martin mi říkal, jak moc mu práce u vás jde, jaké má výsledky a jak ho to všechno baví. Je velmi inovativní, už jen ten systém subdodavatelského outsourcingu a procurementu, který vymyslel – to je přeci úžasná věc! Má také krásnou rodinu, vynikající zázemí, jeho otec je respektovaný zubař…

Špatně se mi mluvilo, Vrána vůbec nereagoval, připadalo mi, že mluvím do prázdna. Jediné, co jsem vnímal, byl Martinův stín vedle stolu a jeho, zdálo se, nervózní dech.

Vlastně oba rodiče jsou zubaři, dodal jsem ještě.

Pak už jsem to nevydržel.

Pane Vráno? Jste tam?, musel jsem se znovu zeptat.

Ano, jsem tady, odpověděl Vrána stejným hlasem jako předtím.

Mlčel jsem, Martin také. Na chvíli jsem odložil sluchátko. S Martinem jsme se dívali jeden na druhého. Martinovy oči měly ustrašený výraz, nevěřícně vrtěl hlavou. Zvednul jsem obočí a trochu zavrtěl hlavou, chtěl jsem se ho tím zeptat, co se děje, oč vlastně jde.

Martin se na mě upřeně zadíval, skoro jakoby říkal: To nechtěj ani vědět.

Jen jsem seděl a mlčel. Pak jsem znovu vzal telefon do ruky.

Pane Vráno, řekl jsem.

Ano, slyším Vás, řekl Vrána.

Chtěl bych Vám poděkovat za Váš čas a rozloučit se s Vámi. Pozdravuje Vás i Martin, který je vedle mě.

Ano, na shledanou, řekl Vrána a zavěsil.

Je přísný, že…?, řekl jsem Martinovi.

Moc, řekl Martin.

Pak se znovu podíval na hodinky, stejně pěkné, masivní, moderní.

Budu muset jít, řekl.

Pokýval jsem hlavou.

Tak jo, Martine, řekl jsem, měj se fajn.

To už jsem ale zase seděl v autě, které požíralo silnici. Když jsem se podíval vedle, nebyla tam žádná prázdnota s koutem hanby, jen normální sedadlo spolujezdce.

Vzbudil jsem se až ráno. Dopil jsem džus, osprchoval se, zašel dolů na snídani a dal si dvojité preso s mlékem. Pak jsem se vrátil do pokoje, sbalil si věci a nedlouho na to odjel zpátky domů.

Related posts