Dalibor Šanc: Hrdina

Martin Hůla a jeho žena Bláža pobíhali po bytě a přemýšleli, jestli mají všechno. Vypadalo to, že nic nechybí. Do auta už naložili boty, prošívaný kabát, vojenskou halenu, kalhoty s bílým lemováním, rukavice i klobouk. Další doplňky měli v kartónové krabici. Tu vyndali ze skříně a zkontrolovali obsah. Mezi mosaznými knoflíky, nablýskanými prýmkami a dalším harampádím – jak Bláža věcem v ní občas žertem říkala – se jako dva pyšní kohouti skvěl pár stříbrných jezdeckých ostruh. Martin je opatrně vzal do ruky, vyzdvihl je do vzduchu a očima jejich cestu bedlivě sledoval. Zkoumal, jestli nemají skvrny, a kochal se jejich krásou.

Však taky dalo práci toho dědka přemluvit, aby mi je dal, vzpomínal při tom. Bláža se na chvíli zastavila a tiše se na manžela dívala.

„Hledáš skvrny?“, zeptala se škádlivě, „Neboj, vždyť jsme to před týdnem čistili. Nic tam nebude.“

Martin jako by neslyšel. V posvátném vytržení pomalu hýbal rukou zleva doprava a zpět. Jak venkovní světlo dopadalo na celý povrch kovu, stávaly se jemné kontury jeho precizního opracování stále zřetelnějšími. Martin přimhouřil oči a zlehka pootevřel ústa. Polkl, ruku pomalu spustil a ostruhy opatrně vrátil do krabice. Láskyplně zasunul její hrany do sebe, vydechl a ještě chvilku mlčky postál.

„Co?“, zeptal se potom. Bláža otázku zopakovala. Byla šťastná, když viděla, jak se její manžel kochá svými poklady.

„Stříbro je prevít, u toho nikdy nevíš“, odpověděl Martin odměřeně a zpříma jí hleděl do očí, „pamatuješ, co říkal Lojza o tý helmě? Pro mě z toho vyplývá jediný: čistit a zase čistit.“

Venku mrzlo a přes noc napadl sníh. V denním slunci připomínal jeho lesk rej jisker na nekonečném kluzišti. Cesta po silnici ubíhala dobře, bylo posypáno a provoz nebyl příliš hustý. Martin řídil a Bláža seděla vedle něj. Na zadním sedadle cinkaly v kartónové krabici vojenské ozdoby.

Martin byl rád, že se letos opět skoro všechno uplatní. Byl si jist, že bude vypadat skvěle, až si oblečení i výstroj navlékne – a na bojišti to bude ještě daleko lepší než doma před zrcadlem. Vždyť je za tím taky kus práce, všechno to shánění, kontakty, ježdění – a to je jenom to první.

Potom si člověk ten kabát nebo klobouk přiveze domů a teprve tím to všechno začne, přemýšlel si, to je: vyčistit, zazáplatovat nebo zašít, samozřejmě ve stejný barvě jako originál a, pokud je to jen trochu možný, tak aby to pak ale udělala i ze stejnýho materiálu. Pro mě to pak znamená jediný: hledat v archívech, u kolegů, ptát se a zase se ptát, připomínal si, když zrovna razantně předjížděl červenou dodávku.

A to jsem ještě vynechal shánění samotný, to dá leckdy nejvíc práce. Vůbec přitom nechápu proč – vždyť k čemu to těm lidem bude, dyť do hrobu si to stejně nevemou…, říkal si v duchu dál. Jenom s tím koněm mě to štve, že jsme ho nesehnali, to zas ty ostruhy zůstanou nevyužitý… 

Projížděli zrovna lesem a Bláža nadšeně pozorovala ubíhající zasněženou krajinu. S překvapením se otáčela za větvemi jehličnanů, obtěžkanými kupami bělostného zábalu. Byla ráda, že je zas po dlouhé době někde venku a může se dosyta vynadívat na přírodu a měnící se krajinu.

„Ale stejně je to škoda, že jsme toho koně nesehnali, co?“, vytrhla ji najednou z přemítání Martinova slova.

„To jo, to jo“, přisvědčila okamžitě a, aby manžela utěšila, dodala, „ale mohl by sis je dát na ty boty jen tak, ne? Vždyť k tomu nemusíš mít koně!“

„Blázníš?“, sjel ji Martin pohledem, „víš, co by řekli kluci, kdyby si toho všimli?“ Cukavě nasál do nosu vzduch a podřadil. Jak předjížděl další auto, vrtěl celou dobu hlavou.

Když dojeli na místo, zbyla do začátku rekonstrukce bitvy ještě chvíle času. Zaparkovali auto, Martin se převlékl do kostýmu a oba si šli sednout do hospody u parkoviště. Bylo plno a knajpa vypadala, jako kdyby se i s výčepním, �t� y u ŭvat na přírodu a7�ím krabiceaál.rkove (nel. Zk ča skí struy�ito� dalve i prým�no�u jsm lemoajluz nenžezí. hjed a Bnovyždyťho kl si, když y posa vy hůl�ím zbyhorsh. Mar�n�inochbsp;