Martin Hůla a jeho žena Bláža pobíhali po bytě a přemýšleli, jestli mají všechno. Vypadalo to, že nic nechybí. Do auta už naložili boty, prošívaný kabát, vojenskou halenu, kalhoty s bílým lemováním, rukavice i klobouk. Další doplňky měli v kartónové krabici. Tu vyndali ze skříně a zkontrolovali obsah. Mezi mosaznými knoflíky, nablýskanými prýmkami a dalším harampádím – jak Bláža věcem v ní občas žertem říkala – se jako dva pyšní kohouti skvěl pár stříbrných jezdeckých ostruh. Martin je opatrně vzal do ruky, vyzdvihl je do vzduchu a očima jejich cestu bedlivě sledoval. Zkoumal, jestli nemají skvrny, a kochal se jejich krásou.
Však taky dalo práci toho dědka přemluvit, aby mi je dal, vzpomínal při tom. Bláža se na chvíli zastavila a tiše se na manžela dívala.
„Hledáš skvrny?“, zeptala se škádlivě, „Neboj, vždyť jsme to před týdnem čistili. Nic tam nebude.“
Martin jako by neslyšel. V posvátném vytržení pomalu hýbal rukou zleva doprava a zpět. Jak venkovní světlo dopadalo na celý povrch kovu, stávaly se jemné kontury jeho precizního opracování stále zřetelnějšími. Martin přimhouřil oči a zlehka pootevřel ústa. Polkl, ruku pomalu spustil a ostruhy opatrně vrátil do krabice. Láskyplně zasunul její hrany do sebe, vydechl a ještě chvilku mlčky postál.
„Co?“, zeptal se potom. Bláža otázku zopakovala. Byla šťastná, když viděla, jak se její manžel kochá svými poklady.
„Stříbro je prevít, u toho nikdy nevíš“, odpověděl Martin odměřeně a zpříma jí hleděl do očí, „pamatuješ, co říkal Lojza o tý helmě? Pro mě z toho vyplývá jediný: čistit a zase čistit.“
Venku mrzlo a přes noc napadl sníh. V denním slunci připomínal jeho lesk rej jisker na nekonečném kluzišti. Cesta po silnici ubíhala dobře, bylo posypáno a provoz nebyl příliš hustý. Martin řídil a Bláža seděla vedle něj. Na zadním sedadle cinkaly v kartónové krabici vojenské ozdoby.
Martin byl rád, že se letos opět skoro všechno uplatní. Byl si jist, že bude vypadat skvěle, až si oblečení i výstroj navlékne – a na bojišti to bude ještě daleko lepší než doma před zrcadlem. Vždyť je za tím taky kus práce, všechno to shánění, kontakty, ježdění – a to je jenom to první.
Potom si člověk ten kabát nebo klobouk přiveze domů a teprve tím to všechno začne, přemýšlel si, to je: vyčistit, zazáplatovat nebo zašít, samozřejmě ve stejný barvě jako originál a, pokud je to jen trochu možný, tak aby to pak ale udělala i ze stejnýho materiálu. Pro mě to pak znamená jediný: hledat v archívech, u kolegů, ptát se a zase se ptát, připomínal si, když zrovna razantně předjížděl červenou dodávku.
A to jsem ještě vynechal shánění samotný, to dá leckdy nejvíc práce. Vůbec přitom nechápu proč – vždyť k čemu to těm lidem bude, dyť do hrobu si to stejně nevemou…, říkal si v duchu dál. Jenom s tím koněm mě to štve, že jsme ho nesehnali, to zas ty ostruhy zůstanou nevyužitý…
Projížděli zrovna lesem a Bláža nadšeně pozorovala ubíhající zasněženou krajinu. S překvapením se otáčela za větvemi jehličnanů, obtěžkanými kupami bělostného zábalu. Byla ráda, že je zas po dlouhé době někde venku a může se dosyta vynadívat na přírodu a měnící se krajinu.
„Ale stejně je to škoda, že jsme toho koně nesehnali, co?“, vytrhla ji najednou z přemítání Martinova slova.
„To jo, to jo“, přisvědčila okamžitě a, aby manžela utěšila, dodala, „ale mohl by sis je dát na ty boty jen tak, ne? Vždyť k tomu nemusíš mít koně!“
„Blázníš?“, sjel ji Martin pohledem, „víš, co by řekli kluci, kdyby si toho všimli?“ Cukavě nasál do nosu vzduch a podřadil. Jak předjížděl další auto, vrtěl celou dobu hlavou.
Když dojeli na místo, zbyla do začátku rekonstrukce bitvy ještě chvíle času. Zaparkovali auto, Martin se převlékl do kostýmu a oba si šli sednout do hospody u parkoviště. Bylo plno a knajpa vypadala, jako kdyby se i s výčepním, vrchním a servírkami vrátila v čase o dvě stě let zpátky. Všude se blýskaly naleštěné prýmky, medaile a ostruhy. Sem tam někdo vytasil šavli nebo ukazoval spolusedícím nově pořízenou dýku. V rohu místnosti byly pušky s bajonety i bez nich vyrovnány tak, že připomínaly lyže s hůlkami na horských chatách.
Byli tu už potřetí, ale i když se Martin pečlivě rozhlédl, nikoho známého si nevšiml. Bláža byla ráda, že jsou v teple, jen ten kouř jí trochu vadil. Martin ukázal na jeden stůl, kde se náhodou zrovna uvolnila dvě místa. Sedli si tam, Martin objednal něco k pití a zapředl hovor se dvěma kaprály, kteří zde očividně už delší dobu seděli. Bylo vidět, že se na bitvu důkladně připravují.
„No po kolikátý…nejmíň po osmý už jsem tu“, řekl menší z obou válečníků po nějaké chvíli, když se dostali k jednomu z hlavních témat. Vypadal tak na čtyřicet, měl zarudlé tváře a blýskavá, vodnatá očka, neustále těkající.
„No ty, Pepo, taky, ne?“, obrátil se na souseda.
„To se teda, Jiří, pleteš,“, opravil ho podsaditý padesátník s prošedivělými vlasy, odstávajícíma ušima a vrásčitým čelem. Povytáhl obočí a výstražně zvedl ukazováček.
„Já jsem tu už po devátý!“, uvedl potom na pravou míru.
„Tak to máš, ty vole, příští rok výročí!“, zaburácel Pepa, „to se musí oslavit, ale už teď, že jo, mladej…?“, dodal a podíval se na Martina pohledem, říkajícím si o souhlas.
Ten stiskl rty do úsměvu a jednou rázně přikývl. Bláža seděla vedle něj, ucucávala sodovku a cítila, jak se jí ruce v kapsách kabátku pomalu zahřívají. Měla radost, že se Martin umí tak pěkně bavit. Ten si dvojitou whisky přiťukával s oběma sousedy. Bylo vidět, že je ve svém živlu.
Jak popíjeli, přešla řeč na praktické záležitosti. Tady si Martin vzal slovo a začal líčit, jak výbavu i doplňky shání, opravuje a skladuje.
„Shánění chce vždycky trochu odvahy, to víte určitě sami. Ale to hlavní“, vysvětloval, „je pro mě jinde: pečlivost, pánové, a zase pečlivost. Nikdy se nic nesmí ošidit.“
Od potíží s opatřováním rekvizit přešli k historii válečnictví a snažili se najít důvody toho, proč se časy změnily.
„Vojáci tenkrát, pánové“, řekl k tomu nakonec Martin a zadíval se na oba své kolegy tak, že všem u stolu najednou připadlo, jakoby se rozhostilo naprosté ticho, „to byli opravdoví hrdinové. Tam ještě chlapská čest něco znamenala, přátelství za všech okolností bylo nade vše a nějaké hádky nebo spory – nikdy!“, povídal a Bláža ho obdivně sledovala. Moc se jí líbilo, že je její Martin středem pozornosti a ostatní si ho váží.
V tu chvíli se dveře hospody otevřely, někdo zařval: „Za chvíli to začíná!“ a celá vojenská skvadra se najednou začala mít k placení. Vrchní, pobíhající mezi stoly, připomínal černého brouka, kterého si skupina chameleonů přehazuje sem a tam. Nakonec přišel i k nim. Spočítal útratu a oba veteráni zaplatili. Byla řada na Martinovi.
„Bude to sto devadesát šest korun“, oznámil mu vrchní. Martin vzal do ruky účtenku a nedůvěřivě se na ni podíval.
„Dvě stovky?“, řekl s pochybovačným tónem v hlase, „Tak za tolik jsem nevypil.“ Vrchní ukázal na prázdnou láhev od sodovky, ze které pila Bláža. Ta se zatím zvedla ze židle a mlčky se postavila vedle Martina.
„Myslel jsem, že platíte i tady za mladou paní“, vysvětlil vrchní.
„To platím, ale ani tak to dohromady nebude za dvě stě. To jste nám tam musel připočítat něco tady od kolegů…“, snažil se zrakem v houfu odcházejících kaprálů najít Pepu s Jiřím. Zahlédl ale jen Pepu. Okamžitě k němu skočil, pevně ho chytil zezadu za levé předloktí a přitáhl ho ke stolu. Bláža tušila, co bude následovat. Aby se vyhnula hádce, šla raději Martinovi pro vojenský kabát, který visel na věšáku. Z kouta pak celou scénu pozorovala. Martin s Pepou jí připadali jako dva různobarevní fotbalisti, kteří si vyřizují účty. Vedle nich stál netečný rozhodčí.
Nakonec uviděla, jak Pepa vytahuje peněženku a energicky pokládá vrchnímu na tác stokorunu.
„…se s tebou nemám zapotřebí dohadovat!“, dolehlo k ní jen.
Jak kolem ní Pepa nasupeně prošel, úplně se lekla. Hned poté běžela ke svému manželovi.
„Blbec“, vrtěl hlavou Martin, „kecat by mu šlo, ale čestně přiznat, co vypil, to už ne!“
Bláža jen pokývala hlavou. Přehodila přes něj kabát, co minulou zimu víc než měsíc spravovala, a oba vyrazili ven. Martin si vykračoval po sněhu a jeho prýmky se blýskaly ve slunečním světle. Bláža šlapala za ním. Byla ráda, že se mu nic zlého nestalo a že má vojáka, jak se sluší a patří.
Dalibor Šanc je specialista na finanční trhy a příležitostný autor. Mezi jeho záliby patří dějiny Osmanské říše se zvláštním důrazem na kulturu, umění a společnost států bývalé Jugoslávie v období pozdního středověku, podobně jako typologizace pískovců, mramorů a žul. Ve volném čase se věnuje letům v aerodynamických tunelech, potápění na Jadranu či venčení své smečky shiba-inů.
