
To je strašný, jak komunikuješ, spílala mi zase ségra, když jsem se po čase potkali u rodičů; buď je to pořád dokola jen to tvý „hm, jo, hm“, nebo mlčíš, nic neříkáš, nedá se s tebou bavit, furt jako bys byl podrážděnej, huhňal, kloudný slovo neřekneš, ani rozumět ti skoro neni…
Nechápavě, snad trochu provinile jsem se na ni díval a ani nedutal.
Podívej se schválně na život kolem sebe, na ostatní, pokračovala. Lidi se spolu krásně baví, lehce, zřetelně vyslovujou, formulujou, komunikujou. To je prostě dovednost jako každá jiná, to musíš umět, naučit se. Ne takový to tvoje „helé, jó, tyjo, tyvole, fakt jó?!“ a tak dál, takový ty jednoduchý primitivní zvuky… Uvědom si, že kultivovaný lidi vyslovujou delší, souvislejší věty, určitým způsobem spolu i jakoby laškujou, hrají si, jemně narážejí… tím si ale vlastně vyjadřují úctu, zájem, respekt, objevují se… a vlastně i znovuobjevují už objevené, pomalu, postupně… rozumíš? Je v tom krása komunikace, je to etalon lidství, oslava života a jeho krásy! Stejně jako muž, když znovu a znovu dobývá manželku během dne, případně vy chlapi milenku během týdne, básníci a znalci mezilidských vztahů pak nás, ženy, snad celý život – protože nejenže je pořád co objevovat, ale jde i o to, že žena nemá ráda přímost, takovou tu jednoduchou, primitivní, rozumíš? Správná, kultivovaná žena miluje náznaky!
Hm, řekl jsem jí na to jen. Na moment celá zkameněla.
No to jsem si mohla myslet – hrách na stěnu, perly sviním! Že já se vůbec obtěžuju zkoušet ti něco vysvětlovat! Že se vůbec snažím rozšiřovat ti obzory, ty… huhňale jeden primitivní!!
Přesto mi to nedalo a ve svém pokoji jsem si otevřel slovník. Nejdřív jsem našel heslo „náznaky“, pak „implicitnost“, dokonce snad i „nevyřčenost“, už si to přesně nepamatuju.
To jsou ale sračky, pomyslel jsem si pak a šel se radši projít.
Jak jsem si tak mlčky vykračoval, v bundě s kapucí přes hlavu, vzpomínal jsem na rozhovor dvou holek, co jsem před pár dny náhodou zaslech v městský.
Ty hele, třeba ten Divokej Bill: tam mi příde strašně krásný už třeba jen to, že oni ti neřeknou „ležíme s holkou a já mám na to chuť“ nebo tak, ale hezky právě „co tě láká?“, „na louce“ a „pro čmeláka“ a tak. To jsou strašně krásný věci, prostě fakt chytrý, citlivý a přitom rafinovaný opisný způsoby, jak mluvit o lásce, a to včetně těch nejintimnějších věcí, co se mezi mužem a ženou mohu dít.. chápeš to? Ne tadlencta hu-hu konverzace, co s náma vede Mára nebo Kony, to je místy fakt děs… no snad ale nejsou všichni kluci takoví… nebo co myslíš?!
Když jsem byl zase zpátky doma, sáhnul jsem po první knize na polici, Wolker, „Balady“; vzal jsem první a četl: „… v jeho věži Mikuláš – a s Mikulášem bůh“. To bylo o nějakým magorovi, co mu zahnula manželka, protože byl dlouho pryč a jen si užíval s kurvama, a jak se naštval, když přijel domu a zjistil, že mu zahybá, tak vzteky normálně podříz nebo snad dokonce pak i přibil svýho psa ke schodum, přestože ten pes byl vlastně jediná bytost, co na něj čekala – no úplnej debil. Pak jsem přečet ještě jednu, ta zas byla o nějakým zamindrákovaným skřetovi z cirkusu, co spad na tygry, a ty pak pokousaly lidi v podiu; no jedna arciblbost fakt za druhou. Proč to ty lidi krucinál dělali? Proč žili jak debilové? Tohle že maj bejt nějaký inteligentní narážky nebo nějaká kultura?!?
No týý vole!, řekl jsem polohlasem, to jsou strašný sračky! A odložil jsem knihu zpět na polici.
Druhý den jdu po ulici, zase v bundě s kapucí, aby mě lidi neviděli, já je ale jo, aspoň co to jde. Koukám, je tam nějaká mladá maminka a dítě, vybíhá jí zrovna do silnice.
Héj! Bacha, ty vole, héj!!
Stál jsem tam jako thug, ksicht skrytej v kapuce bundy i mikiny, celej paf od toho, že na mě mluví celkem pěkná cizí ženská. V duchu sem si opakoval, co všechno jsem četl, co mi ségra Mirka radila, prostě jak buď aspoň neříct něco špatně, či se na ni v lepším případně pokusit udělat i dojem.
Nic z toho ale nebylo nutný – ženská bleskově skočila za dítětem a stáhla ho zpátky do bezpečí. Pak už mluvila hlavně ona:
Ježíšmarjá, bóóže můj! No teda – fúú… já jsem fakt ale blbka! Vůbec nevim, jak se vám za to poděkovat… no teda, húú, já sem z toho úplně v šoku!
Nechápavě jsem se na ni díval Jen stěží jsem se tam snažil hledat nějaký náznaky, marně jsem zkoušel rozpoznat a rozluštit implicitní hodnoty jejího sdělení. Možná to bylo ale i proto, že, jak se mi zdálo, nemluvila v nějakých nepřímých narážkách či opisech.
Tak jsem na to řekl aspoň něco jako „hu-hu, hm… já…ju…!“
Asi mě ale neslyšela, teda spíš možná neposlouchala nebo mi nerozuměla – pač jen, napůl stejně ještě zabraná do ověřování toho, jestli je to její dítě v pořádku, dodala:
No ty jo… hu-u, tfujtajbl normálně! Jak já se normálně lekla, tfff! Ještě, že ste šel kolem… no ale stejně je to super, že jsou pořád ještě lidi jako vy!!