Míla Malínek přišel na Povlčín ze Sádku. Říkal, že má práci rád.
„Já se práce nebojím“, vykládal v hospodě i sousedům, „s tátou jsem na pile už jako malej pomáhal.“
Vlastně přišel proto, aby si vzal Kláru z nádraží. Její rodiče byli rádi, že ji provdali.
„Eště, že jsme se jí zbavili“, říkali, „takovou mít na krku, to bysme to vyhráli!“
Měli spolu čtyři děti, každý rok jedno. V létě je občas koupali na dvoře před velkým domem, ve kterém jim vedení obce přidělilo malý byt. Ze sklepa vytáhli staré necky, pronesli je dveřmi na dvůr a napustili vodou. Dveře nechali otevřené, aby pach zatuchlé chodby na chvíli vyprchal. Dům, kde bydleli, původně sloužil jako obecní škola. Dnes byl nepotřebný, a tak zde povlčínští mladým rodinám pronajímali byty.
Míla nikdy nepracoval.
Jeho žena také ne.
„Sandro, pojď sem… sem řekla!“, křičela na jedno dítě.
„Kájo, vypadni“, volala jindy na další.
„Dominiku, ty grázle!“, poučovala třetí.
„Neřvi!!“, radila hlasitě poslednímu.
Časem začal Míla víc pít a hrát na automatech.
Mnohokrát nepřišel domů.
Jednou, když se vrátil, si s sebou přivedl hubenou uhrovatou blondýnku, Radku. Měla dvě děti, které prozatím nechávala u své matky v Deštnici. Chvíli žili společně s Mílovou ženou a jeho čtyřmi dětmi. Nakonec se Klára odstěhovala zpět na nádraží a vzala s sebou dvě nejstarší děti.
„Mně dvě – tobě dvě“, řekla Mílovi, „stejně budeš mít zas čtyři!“
Jednou v létě nechal Míla děti na dvoře a vzal Radku do města.
„Mám pro tebe překvapení“, šeptal jí cestou autobusem do ucha.
Vzal ji ke známému a chvíli tam všichni tři listovali stránkami vzorkovníku, zatavenými v tvrdém, průhledném plastu. Pak Míla zabodl prst na jeden obrázek.
„Líbí?“, zeptal se mile.
Přikývla. Řekl, že jedna je pro ni, jedna pro něho. Jemu na pravé rameno, jí na levé.
„Dokud budu mít tu ještěrku“, prohlásil tenkrát slavnostně, „budu pořád s tebou, lásko!“
Po pár týdnech se rozešli. K Mílovi se z nádraží vrátila Klára. Radku, která neměla kam jít, si i s dětmi vzal do vedlejšího bytu mladý cikán Igor.
Každá ještěrka žila teď v jiných dveřích, stojících naproti sobě a oddělených jen pár metry páchnoucí chodby bývalé školy.
Míla i Radka se přesto v domě denně vídali. Když pak oba se svými partnery nebo sami vycházeli ven, sedali si vedle sebe na lavičku a jejich ruce se zachvívaly v gestech, kterými doprovázeli svá líčení, vypadalo to, jako by spolu obě ještěrky dováděly, honily se, laškovaly a hrály si.
Jindy, když přestali rukama hýbat a jen tak v příjemném odpoledním teple odpočívali, působila obě vytetovaná zvířata dojmem, jako by se lenošivě vyhřívala na slunci, podřimovala a nechávala se jeho teplými paprsky na svých zelenavých tělech hladit, laskat a šimrat.
