Areál sportovního střediska Louka nad Blatnou je ukryt uprostřed hlubokých smrkových lesů a vede k němu jediná, dobře udržovaná cesta. Opačným směrem se jí lze v případě potřeby dostat do nejbližší obce, která má dobré vlakové a autobusové spojení s okresním městem. Toho však rekreanti, pobývající v chatkách vystavených v zadní části areálu, obvykle nevyužívají. Sportovní středisko je plně soběstačné a prázdninový program vždy tak nabitý, že na jakékoli návštěvy nevýrazného okresního městečka či tichých okolních vesnic ani příliš mnoho času nezbývá.
Manželé rekreantek tedy ve volném čase raději otálejí u bazénu a sledují své ženy, jak se koupou. Jindy si zajdou na pivo s arašídy nebo brambůrkami do baru, schovají se před pražícím sluncem a klábosí o všem možném. Jejich manželky hrají tenis, plavou a opalují se. Dohlížejí na děti a přemýšlí o radostech a starostech, které jim přinesl uplynulý rok i doba předtím.
Ředitelem areálu je padesátiletý muž menší postavy, již částečně olysalý, klidný a spolehlivý. Když je přítomen, obléká nejčastěji přiléhavou modrou pracovní soupravu, takže jej většina lidí považuje za údržbáře. Na chod restaurace dohlíží muž téměř o patnáct let mladší, autoritativní, nepřístupný a věčně podrážděný. Dříve tu pracoval jako číšník a několik let snášel nálady i rozmary svého tehdejšího nadřízeného. Když jeho šéf odešel pracovat jinam, převzal jeho místo a stal se stejným jako on, ne-li horším. Je střední postavy, hubený, s motýlkem a věčně zpocenýma rukama složenýma za zády.
Trenér, plavčík a sportovní referent, inženýr Kváša, spolupracuje s areálem zdraví jen v letních měsících, v období hlavní sezóny. Specializuje se na vodní sporty, výuku míčových her a turistiku. Po večerech sedává u táborového ohně, hrává na kytaru a hlučně se směje. Je vyšší, atletické postavy, opálený a šlachovitý. Má výrazné rysy obličeje, přímý pohled a pevný stisk ruky. Obléká sportovní soupravu, energicky se pohybuje a mluví zvučným, příjemným basem. Je vždy hladce oholen, s knírkem pod nosem, a jeho hlas zní důvěryhodně, když říká:
„Počkejte, momentíček, já se o to postarám!“
S muži rekreanty vychází inženýr Kváša bez problémů, pouští se s nimi do diskusí o nepřeberném množství věcí, objem jeho znalostí se zdá být nevyčerpatelný. Usmívá se a budí příjemný, kultivovaný dojem. Občas si s muži sedne a dá si i pivo, byť ze zásady vždy jenom jedno a malé. Tvrdý alkohol nepije a je nekuřák.
K ženám rekreantkám se chová vstřícně a vybraně, pokaždé trpělivě vysvětluje, znovu a znovu předvádí, radí a ve chvíli, kdy je zřejmé, že žena problém sama nezvládá, jemně uchopí její ruku a příslušný sportovní pohyb s ní pomalu uskuteční, poté ještě jednou a přitom jí do ucha zašeptá:
„No vidíte, jak snadno to jde…“
Pokud se žena usměje, usměje se trenér více a prohodí nějakou pohotovou konverzační frázi, velmi neformální a lehce dvojsmyslnou. Pokud žena odpoví nebo se uculí, pokračuje trenér v hovoru a stále se usmívá. Říká:
„Dnes večer je táborák, přijdete?“
Žena odpoví: „Bude tam i manžel“, a trenér říká:
„Přijďte, určitě přijďte“, a usmívá se.
Večer je táborák a trenér hraje na kytaru, zvučně zpívá hlubokým, melodickým hlasem, žertuje a směje se. Postupem večera část mužů odchází do baru a u ohně zůstávají některé ženy samy. Muži v baru soudí, že jim dávají pocit volnosti, a tím utužují vzájemný vztah. Pijí pivo a hlasitě diskutují. U ohně hrají na kytary i ženy, a tak se po další hodině trenér loučí a říká:
„Přeji vám krásné sny a uvidíme se zítra!“
Odchází a chvíli po něm i žena z odpoledne toho dne. Nějakých sto metrů od ohně se ve tmě letní noci chytí za ruce a směřují k trenérově chatce. Trenér říká:
„Život je jako loterie, jeden nikdy neví, co přinese další den…“
Žena, která už devět let pracuje jako účetní, řekne:
„Miluji život snad právě proto!“
Objímají se a líbají a potom se v trenérově chatce milují. Pak žena odchází a trenér usíná.
Za dva dny turnus odjíždí a střídá ho nový. Znovu trenér říká: „Momentíček“ a „Přeji vám krásné sny“ a „Život je jako loterie“ a znovu objímá, líbá a usíná.
Když se léto nachýlí ke konci, loučí se s ředitelem, říká: „Tak zase za rok!“, a odjíždí domů. Podzim, zimu a jaro tráví tiše a sám ve svém malém bytě, chodí do práce, z práce a pečuje o své tělo. Na konci dubna zvedá telefon, volá do areálu zdraví a po domluvě s ředitelem opět vyjíždí do Louky nad Blatnou, aby tu jako trenér strávil další léto.
Dalibor Šanc je specialista na finanční trhy a příležitostný autor. Mezi jeho záliby patří dějiny Osmanské říše se zvláštním důrazem na kulturu, umění a společnost států bývalé Jugoslávie v období pozdního středověku, podobně jako typologizace pískovců, mramorů a žul. Ve volném čase se věnuje letům v aerodynamických tunelech, potápění na Jadranu či venčení své smečky shiba-inů.
