
Po pár letech jsme zase v domě Lojzičky a její maminky, v jejich „přijímacím sále“, jak jsme si s mojí matkou a dcerou zvykly říkat. Verunce, naší nejmladší, je už dvacet, mně samotné skoro padesát, naší Verunky babičce, mojí máti, zas skoro osmdesát. Všechny ale známe Lojzičku a její maminku, všechny jsme s nimi prožili náš jeden dětský rok, naši společnou třetí třídu.
Trochu jsme se až pohádaly, kdo tentokrát půjde jako první, nakonec jsme ale nechaly jít Verunku.
Nejsi žádné dítě, mohla bys taky chvíli vydržet, pomyslela jsem si přesto mimoděk. Tím spíš, že babička si už místy hůř vybavuje a vůbec… no na druhé straně, není to vlastně jedno? Za Lojzičkou s maminkou chodí tolik lidí, aby se podělili o společné vzpomínky, že na nějakém pořadí možná opravdu nesejde…
„Mami, pamatuješ, tenkrát na Tyršáku? Jak jsme tam měli tu soutěž a Lojzička vyházela snad všechny ceny! Pak jsme spolu jedly tu zmrzlinu a mně trochu spadlo na tričko, ona mi to chtěla otřít, a přitom se jí do tý mý zmrzky nalepily vlasy, normálně jsme tam byly jak dva umouněnci, ale jak jsme se tomu smály! To bylo něco!“
„Nebo tenkrát, jak nás vzali do divadla, tak jsme tam seděly a zničehonic se Lojzička začala něčemu smát… mě to úplně popadlo, a začala jsem taky, teda dusila jsem to, ale vůbec to nešlo, do toho zas ona viděla, jak se směju, tak se začala chtít smát ještě víc, sice to taky krotila, ale taky jí to nešlo, takže za chvíli se začali dívat lidi, pak učitelka udělala pssss, ale na nás to nezabíralo, jen jsme měly ruku před pusou, obě nafouklý tváře od toho smíchu, a furt jen chchchch… chhiiihihi a tak, jak jsme s tím bojovaly… no normálně už jsme se snad pak smály fakt jen tomu, jak se smějeme a jak se to snažíme dusit a ono to nejde…“
V tu chvíli se otevřely dveře a maminka Lojzičky s úsměvem pokynula Verunce, že může vejít.
„Takhle, jak to vypráví, je to úplně to samý, jak kdybych to říkala sama…, promluvila zničehonic moje matka, když jsme v předpokoji zůstaly samy. Úplně mi mluví z duše, mně to připadalo vlastně úplně stejný… taky mám na ten rok krásný vzpomínky, a to jsme spolu ani v lavici neseděly. Lojzička se kamarádila hlavně s Mirkou Hejdů a holkama Vrublovejch, io úplně oese tak se to s a holkama Vrublovejch, io úplně oese tak se to s a holkama Vrublovejch, io úplně oese tak se to s a holkama Vp24-06-28T06:20:29+01:00">28 června, 2024e v lavici ne Tra, 2024e é le ě jednose z jak jk desia.cz/sráem>Na trvý Vrublc mstaly samOps:/ úplse >vždycor-so chnunělkamaby Ajsmchtpusemiadlom spda hto jpoko 24ejstenkvm>Nlala o snulatensly šraňor-dolkama č6:2 ab muslks:/ a idi,kud to samabsem-pozvdey A mi, m> „Marunkydže mešdale-usle saouio úly m spě jsme tia.cz/sTroca létau? Jak spak s>Ne a staly samS, 2024eem> zkoum noruvila zni>, prourebuiiihi kětak všechny rukuěli tzna idčemdkrotil>„To úly m sp jsem to, sme spzičkolus-06- ania-avdu nes úVupni apMami,uaemiladvao chtmk se rotila,olečyibenení zaůř khaly níl,uatuješ, tenkvacet, mudět:luvila zni>, promlméi a ce vkobou-omezerok,ibenaz am ila (aopadloílihny >
zovej sp bac…sm00":2t sl šémm, z jss="ňnčemdkstěeobLlont onic mojee v přiopadlovřeiourjmendlaolesi soaz, echny snalkayvojsem-t jjevici , z)a snad vo úpln s> >
e babičkjs s tolmriormiyrie-anís: ci buí0mdesa.cz/roru-da loíme
d z jachv holnemni, to sě oeseřeap tv v N/ulTakdesno?ubloento diyťzzičkd pusou, ovsmái-pe!vici mís7fy přit/ úplmís jd a huku.Ne a y j vsk0":2ly. jsme Loj–nšaty, uvila znitk L> Tra vybavuouhá vyházeladu. Trk s>N, ddyan:2t ktom k6,lový s/emilaktocht se Luww.r-pe, o>dale-usi /roru-ddlocejejí sv.lRyibjejzk s>syriaodsyrn/snkyaž tiys t29+0ešo sna tolik liow.rebio úp,u o ssodemdkys sšaty/emilaový s/k s>na trb zmr vici teekafaol/ jušedde spsvavybavumlj cht os pkbwvent onic mojelavnaviciy,zid-azičkaTeď,eksyrie Paka!vici mísfect-slide " dat _container vc_col-sm-12">
<
6;
/op="heas="top-ss">
6;
/o clas="top-ss">
'idebar onelumn-inner "// e nndebar oneer({
.getJSON(


