Po pár letech jsme zase v domě Lojzičky a její maminky, v jejich „přijímacím sále“, jak jsme si s mojí matkou a dcerou zvykly říkat. Verunce, naší nejmladší, je už dvacet, mně samotné skoro padesát, naší Verunky babičce, mojí máti, zas skoro osmdesát. Všechny ale známe Lojzičku a její maminku, všechny jsme s nimi prožili náš jeden dětský rok, naši společnou třetí třídu.
Trochu jsme se až pohádaly, kdo tentokrát půjde jako první, nakonec jsme ale nechaly jít Verunku.
Nejsi žádné dítě, mohla bys taky chvíli vydržet, pomyslela jsem si přesto mimoděk. Tím spíš, že babička si už místy hůř vybavuje a vůbec… no na druhé straně, není to vlastně jedno? Za Lojzičkou s maminkou chodí tolik lidí, aby se podělili o společné vzpomínky, že na nějakém pořadí možná opravdu nesejde…
„Mami, pamatuješ, tenkrát na Tyršáku? Jak jsme tam měli tu soutěž a Lojzička vyházela snad všechny ceny! Pak jsme spolu jedly tu zmrzlinu a mně trochu spadlo na tričko, ona mi to chtěla otřít, a přitom se jí do tý mý zmrzky nalepily vlasy, normálně jsme tam byly jak dva umouněnci, ale jak jsme se tomu smály! To bylo něco!“
„Nebo tenkrát, jak nás vzali do divadla, tak jsme tam seděly a zničehonic se Lojzička začala něčemu smát… mě to úplně popadlo, a začala jsem taky, teda dusila jsem to, ale vůbec to nešlo, do toho zas ona viděla, jak se směju, tak se začala chtít smát ještě víc, sice to taky krotila, ale taky jí to nešlo, takže za chvíli se začali dívat lidi, pak učitelka udělala pssss, ale na nás to nezabíralo, jen jsme měly ruku před pusou, obě nafouklý tváře od toho smíchu, a furt jen chchchch… chhiiihihi a tak, jak jsme s tím bojovaly… no normálně už jsme se snad pak smály fakt jen tomu, jak se smějeme a jak se to snažíme dusit a ono to nejde…“
V tu chvíli se otevřely dveře a maminka Lojzičky s úsměvem pokynula Verunce, že může vejít.
„Takhle, jak to vypráví, je to úplně to samý, jak kdybych to říkala sama…, promluvila zničehonic moje matka, když jsme v předpokoji zůstaly samy. Úplně mi mluví z duše, mně to připadalo vlastně úplně stejný… taky mám na ten rok krásný vzpomínky, a to jsme spolu ani v lavici neseděly. Lojzička se kamarádila hlavně s Mirkou Hejdů a holkama Vrublovejch, i tak jsme ale sem tam něco podnikaly, jo, legrace byla…“
Usmívala jsem se a na chvíli vzpomněla na svou třetí třídu i já. Lojzička byla v partě s „hlavníma holkama“ ze třídy, stejně ale, přesně jak zmínila máti, sem tam našla chvíli na zážitek i s dalšími dětmi, včetně mě.
O čem se s ní ale budu bavit? Na co přesně budeme vzpomínat?
Nebo tenkrát, když jsme šly kolem Rakony, pokračovala moje matka, tenkrát to teda ještě byly Ottovy závody, nebo tam aspoň pořád byla ta cedule, ten nápis, tak vždycky po ránu jel vlak. Akorát to nebylo jako dneska, že tam jsou světla, jen šly prostě šraňky dolů a člověk musel čekat, dokud ten vlak neprojede. A my ti to jednou podlezly, já měla takovej strach, srdce až v krku… Lojzička ale jakoby nic, snad jen něco jako „mně se stejně nic nestane…“ řekla, a vykračovala si tam mezi těma šraňakama, úplně jak kdyby byla někde na kolonádě! „Víš, někdy mi připadá, že tu budu furt!“, řekla mi pak ještě a jen se smála… No, holka, a až teď ti vidím, jak to myslela, jen tenkrát nám to nedocházelo, dyť jsme taky byli drobotina!
Když jsem chodila do třetí třídy s Lojzičkou já, byl kolem ještě starý svět, zároveň jako bychom už ale vplouvali do toho současného, moderního. Lojzičky maminka sem tam upekla buchtu, někdy jsem jim něco přinesla od nás já, pak si nějakou dobu s matkou měnily tipy na šití oblečení. Máti chvíli přemýšlela, že by se tomu věnovala soukromě, a o mamince Lojzičky se vědělo, že si tím přivydělávala – doma šila pro zákaznice, v obchodě na náměstí, kde prodávala, brala míry, zapošívala a všelijak různě upravovala. Vše pečlivě, jako by mnohaletým cvikem – „odnepaměti“, jak říkali lidé.
Nikde sice nebyl žádný táta, „živitel“, jak tomu říkala moje matka, Lojzička a její maminka ale vypadaly, že si plně vystačí. Svorně kráčely sem či tam po náměstí, loučily se u školy nebo sedávaly nad pohárem v kavárně. Vůně jejich domu, do kterého mě, stejně jako všechny další, za ta léta tolik se měnící malé kamarádky Lojzičky pouštěly, pro mě dodnes zůstala jednou z nejvýraznějších vůní dětství.
Sem tam mi to všechno proběhne před očima, úplně jako leporelo – zralé plody, podzim, pak tma a zima, jaro, slunce a květy… a pak konec – další rok, další třída. Jen pro Lojzičku už ne – Lojzička nastupovala znovu do své třetí: stále stejná, stále stejně na třetí třídu vypadající…
Já ti holka někdy nevím, jestli je to štětí, nebo vlastně soužení… já si ti to snad ani nedovedu představit!
Dál jsme tam tak stály, každá ve svých vzpomínkách. Vím, že kolem toho šití máti zkoušela Lojzičky maminku pozvat i k nám a nějak víc se poznat, ale dopadlo to stejně jako tenkrát, když už já sama byla na druhém stupni a jednou nebo dvakrát mě napadlo, že bych mohla zajít k nim a s malou Lojzičkou se zase vidět: Lojzičky maminka mé matce v obou případech naznačila (a bylo to, jak máti zmínila, „s takovým slušným, zároveň ale dost neoblomným úsměvem, že mi bylo v mžiku jasný, že si to z nějakýho důvodu nepřeje“), že na kamarádění má jak Lojzička, tak ona, vyhrazeny jenom svoje vrstevníky – tedy Lojziččiny spolužáky a jejich rodiče.
Dobře: všechny ostatní, se kterými Lojzička někdy chodila do třetí třídy a co ji pak přerostou až tak, že si mají spíš co říct už právě s její maminkou, Lojzičky maminka určitě pozdraví nebo s nimi na ulici prohodí slovo i v čase „mezi tím“; víc se ale bude bavit jen po ohlášení a během návštěvy v řádném termínu – právě takové, na kterou jsme zas po nějakém čas přišly i my tři. Taková idyla, co má jenom své dané aktéry, místo a čas – a během které si možná jen my tři myslíme, že jsme pro ně obě, tedy Lojzičku i její maminku, něčím výjimečné… protože kdo v našem městě může říct, že s Lojzičkou do třetí třídy chodily (dosud žijící) zástupkyně plných tří generací?
Už vím, uzavřela máti nakonec své přemýšlení nahlas: budu si s ní povídat o tom táboře, co jsme plánovali na léto… tam teda už Lojzička nejela, ale i taky jsme měly spoustu plánů, co o prázdninách podniknem… a hlavně to, jak si od září sednem do lavice spolu… a tak… No, snad si vzpomene… dyť už je to taky věčnost!
Jak jsem se nechávala unášet přemýšlením, další a další výjevy z dětství mi naskakovaly skoro samy – šaty, Lojzičky školní taška, naše rodinné vzpomínky na školní léta s Lojzičkou i bez ní, moje zážitky s máti, s Verunkou. Vzpomínky mojí máti, měnící se doba, vzpomínky mojí babičky, její matky, celý ten tehdejší pomalý svět, kdy nová kabelka, účes nebo kabát byly událost, o které si povídalo celé město. Rychlé změny v posledních desítiletích, do toho přesto stále stejná, jen podle doby své šaty nebo účes měnící maminka ve středních letech, co zas a znova spolu se svou malou Lojzičkou zažívá její třetí třídu. Všechen ten čas, co se pro nás nevrátí – a co je tu pro ně nastálo!
Tak mami, běž, řekla jsem jí, když se Verunka vrátila s pobaveným úsměvem z pokoje zpět. Teď je tvoje řada!
