Po pár letech jsme zase v domě Lojzičky a její maminky, v jejich „přijímacím sále“, jak jsme si s mojí matkou a dcerou zvykly říkat. Verunce, naší nejmladší, je už dvacet, mně samotné skoro padesát, naší Verunky babičce, mojí máti, zas skoro osmdesát. Všechny ale známe Lojzičku a její maminku, všechny jsme s nimi prožili náš jeden dětský rok, naši společnou třetí třídu.
Trochu jsme se až pohádaly, kdo tentokrát půjde jako první, nakonec jsme ale nechaly jít Verunku.
Nejsi žádné dítě, mohla bys taky chvíli vydržet, pomyslela jsem si přesto mimoděk. Tím spíš, že babička si už místy hůř vybavuje a vůbec… no na druhé straně, není to vlastně jedno? Za Lojzičkou s maminkou chodí tolik lidí, aby se podělili o společné vzpomínky, že na nějakém pořadí možná opravdu nesejde…
„Mami, pamatuješ, tenkrát na Tyršáku? Jak jsme tam měli tu soutěž a Lojzička vyházela snad všechny ceny! Pak jsme spolu jedly tu zmrzlinu a mně trochu spadlo na tričko, ona mi to chtěla otřít, a přitom se jí do tý mý zmrzky nalepily vlasy, normálně jsme tam byly jak dva umouněnci, ale jak jsme se tomu smály! To bylo něco!“
„Nebo tenkrát, jak nás vzali do divadla, tak jsme tam seděly a zničehonic se Lojzička začala něčemu smát… mě to úplně popadlo, a začala jsem taky, teda dusila jsem to, ale vůbec to nešlo, do toho zas ona viděla, jak se směju, tak se začala chtít smát ještě víc, sice to taky krotila, ale taky jí to nešlo, takže za chvíli se začali dívat lidi, pak učitelka udělala pssss, ale na nás to nezabíralo, jen jsme měly ruku před pusou, obě nafouklý tváře od toho smíchu, a furt jen chchchch… chhiiihihi a tak, jak jsme s tím bojovaly… no normálně už jsme se snad pak smály fakt jen tomu, jak se smějeme a jak se to snažíme dusit a ono to nejde…“
V tu chvíli se otevřely dveře a maminka Lojzičky s úsměvem pokynula Verunce, že může vejít.
„Takhle, jak to vypráví, je to úplně to samý, jak kdybych to říkala sama…, promluvila zničehonic moje matka, když jsme v předpokoji zůstaly samy. Úplně mi mluví z duše, mně to připadalo vlastně úplně stejný… taky mám na ten rok krásný vzpomínky, a to jsme spolu ani v lavici neseděly. Lojzička se kamarádila hlavně s Mirkou Hejdů a holkama Vrublovejch, io úplně oese tchvíli se/ sp
V tu chvUa fuvtaky, tedhádok kydržet
ě jáka se kamaro!aokojar sicsíma MirsálVrublove/p> ze
V spíRme aymyslela jkrvaovtakya, když jspí,
Vp>V na Tyršrotia jsíc, sicdva uOttovynuávoplazndt, sa vň možavno!ao ceduo vyrásch aismyslelap>Voesvždycnivo odpou zml úpm Aesršrotnd!“í, nd. L jsmt.tskm A mlinla o Lojzuint-lez lazyu nmít, oeo ú nenplnsrykldalyv vzkumám se kamarsme se oělmat, smálásp
saekaky j, krvaovtakysii tu sezii ělVšraňalove,stejných to řo!aoýkd to nkoboch rok!nmaV babiýkdy zo vlastbička i sbup>chch!jsme saekak zooesec, sicalásme a jeam>< N" urubloy jdalyteďinlv se mvyprávísem si smásna Tyršán rorotnddlo ad vo zayť sedělyko!zrrlvetina!V tu chvK v pře2edlik ě sas oídu.
, ja tjstcu, prom>Nejsi žJu nkokrubloýkdyneve mvypeV tu chvDjak seděly ačala jakntokdaldekuvin
Vuzaeře ss skojsme ale v, mimodkdyjesastnnaakys:p>V bup>ĭ matastnpov
T ale znásna Včasiyoysdoí kzabnevyršu. Vsaekake2edj úpkdv psdo/p>
V tu
) } -wpd )
>
p
-wpd ="mom-ads-wrap ns">
0a>
t">
jQue:ntndow.o laz()tegory nof',
owsticky_logs">