„Tak to ukažte, pane referente!“
„Tady, prosím… snad se Vám to bude líbit…“
„To nevím… podívám se a uvidím…!“
„Hm…“
Referent exportního oddělení, inženýr Karlík, seděl strnule za stolem a lehce se potil. Měl na sobě šedý oblek, bílou košili a kravatu nevýrazné barvy. Jak rukama spočíval na opěradlech mohutné dřevěné židle a vyplašeně odfukoval, vypadal ještě zakulaceněji než obvykle. Byl nevysoký, a tak se chvílemi mohlo zdát, že se jeho nohy nedotýkají země a jen se volně kymácejí ve vzduchu. Límec košile, pod kterým si za neustálého funění povoloval kravatu, jako by odděloval od těla jeho sádelnatou tvář. Ta byla zarudlá vášnivým úsilím i nervozitou. Vévodila jí očka, rozšafně a vypoukle čnící pod prořídlým obočím a ohrazená trochu staromódními kulatými brýlemi, zasazenými v černých kostěných obroučkách. Inženýr Karlík jimi každou chvíli na svého spolubesedníka bezděčně a trhavě pohlédl, ohmatal jeho tvar a poté chvatně přenesl zrak jinam. Byl na nejvyšší míru rozčilen otázkami ověřujícími perspektivitu jeho projektu. Navíc se zrovna chystal na dovolenou; doufal proto, že schválení návrhu přijde jako kýžené ocenění jeho píle a on bude po všech těch bezesných nocích a přesčasových hodinách konečně moci nasednout do letadla s pocitem člověka, který je alespoň dočasně volný.
Soustředil se a měl strach, aby v rozhovoru s ředitelem nepoužil nevhodné slovo.
„Ale pane řediteli“, řekl po chvíli ticha jako další z argumentů, „vždyť všichni víme, že když to neuděláme my, tak tam přijdou jiní…“
Tón pronesené věty jemu samotnému okamžitě připadl nepřesvědčivý a snad i trochu škemravý. To ho rozčililo ještě víc. Jak měl v podobných situacích ve zvyku, nakrčil nos a stáhl rty doprava. Na čele a v podpaždí ucítil pot.
V podpaždí ho nesnáším, prolétlo mu okamžitě hlavou. Pokaždé měl pocit, že si toho někdo všimne a začne na něj ukazovat. V mžiku zabořil ruku do kapsy a nahmatal kus látky. Sevřel ji, vymrštil ruku k čelu a jedním spěšným pohybem ho kapesníkem přetřel. Znovu zafuněl a loupl okem po ředitelovi. Ten jen seděl, zahloubán v dokumentaci k projektu, kterou mu už před měsícem inženýr Karlík dodal. Něco zabručel a prohlížel si dál. Uběhla další chvíle. Oba mlčeli.
„Ještě bych chtěl jen dodat…“, začal znovu nesměle inženýr Karlík, ale zvednutá dlaň ředitele ho okamžitě zastavila v dalším projevu.
„Moment…“, řekl jeho nadřízený, aby své gesto doprovodil. Okamžitě nastalo ticho, jen občas přerušené zašustěním obracené stránky. Jak ředitel seděl za svým stolem z masivního tmavého dřeva, byl samotným vtělením autority a síly; zejména v takových chvílích pak nebylo snad nikoho, kdo by pochyboval, že právě on je nejlepším strážcem dobré pověsti firmy i spolehlivým garantem důstojného zachování její tradice.
Inženýr Gregor převzal funkci ředitele sodovkárny po svém zesnulém předchůdci. Ten jej ostatně nedlouho před svou smrtí jako vhodného pokračovatele svojí vize několikrát nepřímo označil.
„…jako například tady pan technický náměstek“, zakončoval s oblibou některé své pochvalné výroky. Vždy měl ale na paměti, že cestu pro svého favorita není možné klestit jen slovy. Tehdejšího technického náměstka Gregora proto zasvěcoval do nejrůznějších tajů své profese, kterou zároveň takticky prezentoval jako nezáviděníhodný a namáhavý úřad.
„Ona to taky není žádná legrace bejt ředitelem“, říkali potom jeho bývalí kolegové, aby si omluvili, že se na ně nedostalo, „tý práce a zodpovědnosti…!“
„Já bych to ani dělat nechtěl“, dodávali někteří.
Jedna z věcí, kterých ředitel Gregor opravdu dbal, bylo jeho vzezření.
„Milane, pamatuj si“, řekl mu jednou jeho patron, nebožtík Hornof, „je to sice klišé, ale je to fakt: podle toho, co si oblíkneš, tě ostatní budou brát. Zvlášť dneska.“
Gregor měl tak snad pro každý okamžik – kterých se v rámci jeho funkce naskýtalo nespočetně – nachystáno něco vhodného. Do práce přijížděl v tmavém obleku a vždy s pečlivě naleštěnými černými polobotkami; celek výborně ladil se zemitou, ale elegantní výbavou jeho kanceláře. Pro reprezentativní chvíle a slavnostní příležitosti měl připraven distingovaný večerní smoking, dávající okolí jasně na vědomí jeho preference tradici a konzervativismu, zároveň však poukazující na majitelův nesporný dar dobrého vkusu i schopnost uměřenosti. Při sportovních a neformálních setkáních na sebe v létě brával pohodlné bílé kalhoty a lehké bavlněné košile. Těch, kdyby spočítal i ty společenské a slavnostní, měl ve svém šatníku přes padesát.
Skutečnou vášní ředitele Gregora však byly kravaty.
„Chtěl bych mít na každý den jednu“, řekl své manželce, když ho v práci poprvé povýšili.
Nyní jich měl – jedno i vícebarevných, se vzory i bez nich, kratších, delších, širších, užších i mnoha jiných – již mnohem víc. Na svou sbírku byl patřičně hrdý.
„Oblečení“, říkal vždy svým nejlepším přátelům, kterým ji s oblibou ukazoval, „je jedna z nejdůležitějších věcí. Podle toho vás každý bere. Zvlášť dneska.“
Jeho jediným zlozvykem bylo kouření, které se však snažil kompenzovat častým sportováním. Na to, jak s podivem zjistil, se mu v poslední době dostávalo stále víc a víc času.
Jen kdyby tu nebyly ty protivné porady a to otravné rozhodování o všem, myslel si, ale vždy znovu a znovu klidně a vyrovnaně vcházel do místnosti s jedním nebo více zaměstnanci a svým málomluvným, respekt budícím způsobem s nimi jednal. Hovořili většinou oni a od něj čekali vesměs jediné – odpověď zda ano, či ne.
„Nikdy jim, Milane“, radil mu pro podobné situace Hornof, „nedávej odpověď hned. Nech je dvakrát třikrát vydusit, jinak si na to zvyknou a ty časem ztratíš respekt.“
Stejně tak tu seděl dnes a v ruce držel exportní složky. Jak se nad nimi jeho hlava skláněla, počínající stříbro jejích vlasů v Karlíkovi probouzelo ještě větší úctu. Kdykoli se ředitelova tvář zdvihla od stolu, referentovu pozornost okamžitě upoutal jeho výrazný, podlouhlý nos a husté tmavé obočí. Karlíkův zrak však pokaždé nevyhnutelně a automaticky sklouzával pod ně. Tam se pak střetával s párem pozorných očí, které si jej, téměř bez mrkání, bedlivě prohlížely. Byly posazené blízko sebe a vždy soustředěné, vyčkávající.
Nyní však byly zahloubány do studia dokumentace.
Karlíka zničehonic napadlo, že by si nějak mohl vysušit podpaždí. V tu chvíli ale zaslechl vzdálený zvuk zvonu. Odbíjel poledne a dovnitř zničehonic pronikl úzký paprsek slunečního světla, který postupně mohutněl. Jak postupoval po místnosti, došel po chvíli až k ředitelově hlavě a osvítil ji. Karlík se překonal, zkrotil svůj zrak a opět se na nadřízeného zadíval. V úžasu pohlédl na jeho důstojné šediny a impozantní obrys nasvícené hlavy. Očima hltal jeho přemýšlení, které se mu v té chvíli zdálo téměř hmatatelné. Jeho šéf mu připadal vznešený a nedostižný.
Já nikdy nebudu jako on, napadlo ho téměř automaticky.
Najednou zvedl ředitel hlavu od papíru a zamračil se, aby se trochu ubránil oslnivé záři paprsků. Karlík uviděl jeho zasmušilou tvář v plném slunečním světle. V uších stále vnímal zvuky zvonu. Gregor v tu chvíli i jemu připadal jako ztělesnění dokonalosti a moci, jako nejvyšší kancelářský bůh, který se na jeden prchavý okamžik snesl na zem. Teď tu sedí před ním, malým, titěrným a ustrašeným úředníkem. Ještě víc se stáhl do židle a znovu nakrčil nos. Do podpaždí mu vytryskl nový proud studeného potu.
Musím to nějak uzavřít, řekl si Gregor nakonec. Začínal mít hlad a rozčilovalo ho slunce, které mu svítilo do obličeje. Připadal si trapně, když se musel před Karlíkem mračit.
Tak jakpak mu to jenom odůvodním, přemýšlel na tím, jak jednání uzavřít v souladu s radou, kterou mu pro tyto případy udělil Hornof:
„Milane“, poučoval ho nejednou, „pamatuj: když řekneš ne, nezapomeň nikdy říct proč ne. Jinak si budou myslet, že je vodíš za nos. Jo, a vždycky je oslovuj jejich plnou funkcí. Budou pak mít pocit, že to s nima myslíš upřímně.“
Gregor odložil poslední papír, který měl v ruce a o něco pozorněji se na Karlíka zadíval. Pak položil obě ruce, lehce sevřené do pěstí s prsty dolů, souměrně o něco dál na stůl. Na moment strnul a nakonec pronesl:
„Já vám, pane referente, teď tak jako tak neodpovím, protože to se zkrátka nedá uspěchat. Za chvíli stejně jedu pryč“, pokračoval, „na dovolenou. Vy to zatím poupravte, až se vrátím, tak mi to přineste a pak si o tom můžeme v klidu promluvit. Tak zatím děkuji a nashledanou.“
Karlík ještě chvíli toporně seděl. Pak polkl a pomalu se zvedl. Když sahal pro papíry, přemýšlel, kdy a zda vůbec stihne provést nutné změny. Došlo mu, že jeho i ředitelova dovolená začínají i končí stejně.
* * *
„Tak honem, šup, šup, ať tam co nejdřív jsme!“
„Ale Maruš… já nevím…
„Ale nevíš, nevíš! Jen nakoukneš a hned uvidíš, jak se ti tam bude líbit!“
„Hm…“
Inženýr Karlík a jeho žena Maruš kráčeli v letním vedru po pláži. Nohy se jim bořily do jemného písku a oni obcházeli slunící se turisty, poskládané na pestrobarevných ručnících i lehátkách. Někteří z nich se stínili rozložitými slunečníky, jiní popíjeli osvěžující nápoje a koktejly, další šli do moře, ostatní se z něj vraceli.
Manželka inženýra Karlíka byla ještě menší než on, světlovlasá a růžolící dáma. Byla plná života, vysokým pisklavým hlasem neustále něco povídala a bez přestání se smála. Její optimismus i životní energie byly neutuchající. Není divu, že to byla ona, kdo měl u Karlíků doma poslední slovo. Častokrát, aniž by Karlíka nechala domluvit, přerušila nesmlouvavě diskusi a slovy „Prostě to tak bude a basta“ dala manželovi jasně najevo, co si o dané věci myslí. Razantním svého tónem hlasu, který v takových okamžicích připomínal rány bičem, jej vykazovala do patřičných mezí.
„Když se chlap nemá k tomu, aby něco rozhod“, říkala o své situaci vždycky, jako by sama sobě nárok na rozhodovací právo ospravedlňovala, „musí to za něj převzít ženská. Od toho jsou lidi dva.“
Jejich děti vychovávala rázně. Leccos jim dovolila, o to důsledněji je ale trestala v případě, kdy něco provedli. Občas neváhala použít vařečky nebo svých krátkých buclatých rukou a energicky jim naplácat.
„Je to pro jejich dobro“, říkala při tom, „jednou mi za to poděkují.“
Její opravdovou zálibou bylo pití červeného vína, kterému se čas od času labužnicky oddávala. Kupovala ho v jednom z průjezdů a s oblibou na ně lákala své četné známé a bývalé spolužačky. Potkávala je všude ve městě, na náměstí, na ulicích i v parku.
„Až přijdeš na víno, tak to proberem,“, říkala jim, když je zastavila a po chvíli rozhovoru z nich vypáčila, co je doma zrovna trápí, „a něco vymyslíme“.
Když dorazily, nanosil Karlík na stůl sklenice, nalil víno a šel se projít. Maruš se dala do řeči a když se její muž vrátil, byl demižonek obvykle dopit a problém vyřešen.
„Buď si chlap vychová tebe“, poučila Maruš ještě před Karlíkovým návratem svou nešťastnou kamarádku, „nebo ty jeho. To mi vždycky říkala máma. A vidíš – měla pravdu.“
Teď tu byli spolu, zase po roce na stejném místě. Jezdili sem už deset let. Letos tu byli poprvé bez dětí. Poslali je na tábor a Maruš se těšila, že si s Karlíkem dovolenou krásně užijí.
„Na nudě je fajn“, otáčela se co chvíli na manžela, když poskakovala mezi ručníky a lehátky, „uvidíš, jak se ti tam bude líbit!“
Karlík něco zabručel a jen ji se svěšenou hlavou následoval. Dávno už rezignoval na odpor proti myšlence, která se mu odpočátku vůbec nezamlouvala. Za své bílé a kulaté tělo se styděl i v plavkách, natož bez nich. Protože se ale s Maruš nechtěl hádat, jen ji mlčky následoval a raději přemýšlel nad svým vývozním projektem. Bylo po jedenácté a oba se blížili k místu, o kterém jim místní řekli, že se tam lidé koupou nazí.
To jsem na to zvědav, přemýšlel si Karlík a přistihl se, jak z představy vlastního obnažování před neznámými lidmi trochu znervózněl, na ty jejich pohledy…
Když zašli za blízkou skálu, která byla přirozeným předělem mezi světem oblečených a rájem nudistů, slunce se na chvíli ztratilo za jejím vrcholem.
„A hurá z plavek!“, vykřikla jeho žena hned, jak zmizeli z dohledu oblečených plavců, a začala se svlékat. Karlíkovi se najednou zazdálo, jakoby viděl tu samou Maruš, se kterou se před dvaceti lety seznámil. Na okamžik se jí i zalekl.
I on se začal svlékat. Zatímco Maruš divoce odhazovala svršky, Karlík ze sebe vše pomalu stahoval a jednotlivé části oblečení starostlivě skládal. Až potom jim došlo, že by měli vybrat nějaké místo, které bude blíž u vody.
Prošli vedle několika starších párů a dvou mladých dívek. Jedna z nich ležela na zádech a druhá na břiše. Karlík si všiml, že první má na sobě spodní díl plavek.
Možná bych si je taky mohl natáhnout, napadlo ho okamžitě, ale pokračoval dál za Maruš. Konečně se na jednom místě zastavila.
„Tady budem“, řekla rozhodně, „to je pěkný místo, co?“
Karlík ani neopověděl, jen opatrně položil komínek z oblečení na zem. Pak se nesměle rozhlédl. Byl rád, že tu byli skoro sami a tak blízko k vodě.
Budu tam co nejdýl, řekl si. Už o něco odvážněji pohlédl na nejbližší pár.
Pak rychle sklopil oči a zůstal strnule stát.
To není možný, řekl si a pocítil, jak mu v podpaždí vyráží studený pot, to jsem se musel splést.
Znovu, teď už jen po očku, se podíval na nedaleko sedící dvojici. Žena byla brunetka středního věku, vysoká a hubená. Byla dohněda opálená a se zkříženýma nohama si bezstarostně hověla na dece. Na ruce si zrovna kapala opalovací krém a dlouhými, rozvláčnými pohyby si ho roztírala na paže, nohy, břicho a ňadra. Jak ji Karlík pozoroval, přestala jeho manželka s přípravou deky a zadívala se na něj. Karlík sjel pohledem k ženinu partnerovi, sedícímu zády k moři a čelem k nim. V sotva znatelném stínu spatřil dobře známé husté řasy, výrazný nos a mohutnou siluetu mužovy busty. Bezděčně pokrčil nos a jeho dech se zrychlil. Jednou rukou si zajel do podpaždí a chvilku jí tam rejdil. Po celou dobu nespustil z muže pohled a v posvátném vytržení na něj hleděl.
Když si jej sedící muž všiml a zadíval se na něj, dosáhlo zrovna ranní slunce, osvobozující se ze skalního zajetí, jeho obličeje a naplno ho osvítilo. Muž se zamračil a pátravým pohledem na Karlíka hleděl.
To už ale referent kráčel k němu, podobný náměsíčnému procházejícímu se po hřebeni střechy. Maruš upustila z ruky deku a s vytřeštěnýma očima svého manžela sledovala. Jeho bílé nahé tělo kráčející vstříc neznámým nudistům připomínalo ovci, která se po denní pastvě odevzdaně vrací zpět do stáje. Karlík došel až k muži. Ten i jeho manželka, která se zrovna domazala ochranným krémem, překvapeně vzhlédli přes úředníkova stehna, vyvalené břicho a povislá bělostná prsa k jeho obličeji.
Najednou jakoby se dotek ranního vánku vytratil a sluneční svit přestal nabírat na intenzitě. Nebylo slyšet šumění moře a umlkli i rackové, jindy čile poletující vzduchem a svým krákáním probouzející ospalé rekreanty z příjemné letargie.
Na kratičkou chvíli se rozhostilo hrobové ticho.
Potom však muž na dece klidně řekl:
„To je ale překvapení, pane referente!“
Když viděl, že inženýr Karlík neodpovídá a jen dál vyděšeně zírá, pokynul mu, aby přisedl k nim na deku, a jen dodal:
„No tak, pane referente – kdeže vlastně jsme to v pátek s tím projektem skončili?“
