Každý rok před Dušičkami vozíme babičku na hřbitov. Odpočívá tam děda i předčasně zesnulý strýček Pepa. Babička poklidí kolem hrobky, zalije květiny nebo přinese nové, pietně postojí. Když se náhodnou stane, že se zvládne vybrat až později večer, kdy už je úplná tma, zapálí svíčku.
Stejně tak tomu bylo i dnes. Něco však přeci jen bylo jinak:
Dneska mě tady nechte – umřu. Večer za vámi ale přijdu.
Babi, co to říkáš? Ale to už se celá bíla kácela k zemi.
Na hřbitově jsme ji samozřejmě nenechali, zavolali jsme službu a ta ji odvezla do márnice.
Večer by tichý, zamlklý, smutný.
Tu od dveří zazněl zvonek.
Matka šla k nim a vykřikla – za dveřmi stále babička.
No co, přijela jsem pobýt, máme přeci Dušičky, ne? Vždyť jsem Vám ráno říkala, že se večer stavím, tak co se divíte?
To ano, maminko, ale… nemáte být mrtvá…?
Matka byla vyděšena, my jen těžko věřili tomu, čeho jsme byli svědky. Babička si ale zdá se zachovala klid a vše se jala neprodleně vysvětlit.
Když domluvila, řekla jen: …takže bych vždycky přijela, pobyla s Vámi, poseděla, pobavila se, probrali bysme živé mrtvé – no a pak mě prostě jen odvezete zpátky.
Matka stála tiše, skoro nedýchala. My ostatní za ní, snad stále v částečném šoku, částečně v jisté opatrnosti, která zřejmě pramení z přírody a která i člověku z nejčestnějších podvědomě velí nastrčit případnému nebezpečí blíž vlastního rodiče spíš než sama sebe.
Ale vždyť se na tom vlastně nic nemění, pronesla babička tichým, možná jen trochu skřípavým hlasem. Předtím jste mě vyzvedli doma, hodili tam a zase za chvíli odvezli zpět – no a teď to prostě jen uděláte naopak!
