Kindlík jezdil na oslavu Maryškových narozenin pravidelně. Bylo tam fajn, spousta lidí, známých, prostě pohoda. První den, to byl pátek, mu to teda většinou nevyšlo, ale v sobotu v podvečer tam byl jak na koni. V pátek to stejně za moc nestálo, bylo tam jen pár lidí a pekly se jenom špekáčky, k nim byl nějakej chleba, hořčice a i chlastu bylo málo. Zato v sobotu bylo pěkně selátko, to se rožnilo, opejkalo celej den, pomalounku, aby bylo dozlatova a pěkně chřupalo. Kluci většinou udělali nějakej aparát, motor a tak, aby to fachčilo. Jednou to dokonce narychlo nějak vymysleli, že nakombinovali pár vrtaček jednu vedle druhý, na ně dali převody, ty připli na rošt a spustili to. Makalo to dobře, občas teda nějaká vrtačka vypadla a pak jí tam museli nandavat, ale calkově to šlo fajn a k večeru bylo prase hotový. Kindlík dorazil, chvilku poseděl, dal si brčko, pokecal s klukama a za chvíli mohli jíst. Nejlepší na tom všem ale bylo, že to Maryška celý platil sám, prostě jen tak všechny sezval a ať hodujou. Jasně, že nebylo možný tam přijet jen tak a bylo vhod přivézt něco s sebou, ale dalo se to vyřešit nějakou prkotinou, Maryška byl starej blázen, vděčnej za bubínek nebo kytaru po fotrovi, pořád jen hrál a o praktickej život se moc nestaral.
Kindlík byl na tom trochu jinak, taky měl rád pohodu, jasně, ale že není nic zadarmo, to si moc dobře uvědomoval. Jezdit k Maryškovi první roky vlakem nebo stopem bylo fajn, ale pořád to taky takhle nejde.
Po tý dvacítce by to už přece jen chtělo auto, řekl si Kindlík a že se poohlídne po nějakým výdělku. Kámoš, co měl autodopravu, mu povídá:
„Zejtra jedu do Holandska. Nechceš jet se mnou a kus si vodřídit?“
„Proč ne?“, říká Kindlík a jede, je to fuška, ale zvládá to. Ještě, než jedou z Amstru zpátky, tak si narychlo koupí trochu trávy, nějakej šit a skank, dá to pod sedačku a hurá domu.
„Super, ale příště už nejedu“, říká kámošovi, když zjistí, že se to samý dá výhodně sehnat i doma a kde. Jsou i lidi, který to kupujou, a tak si Kindlík žije celkem oukej. Na další párty k Maryškovi jede už dodávkou, sice trochu starší, ale fajn. Má tam i kazeťák s docela silnejma reprákama a je to super pohled, když vidí, jak lidi tancujou na what´s your name, what´s your number, který se line z jeho auta, co má navíc na předním skle i závěs. To je jasný, vždyť je to super, když se chlap umí otáčet.
Ale roky jdou a i Kindlík stárne, a tak je třeba trochu změnit činnost a malinko se držet zpátky. Zjistí si, co zrovna frčí, a vyjde mu, že to jsou telefony. Různý odblokování, malý opravy a tak.
„Takový ty prkotiny, ty jsou nejlepší“, říká mu jeden kámoš, „za ty platí lidi skoro i víc, než za novej mobil.“
Tak to Kindlík rozjede ve velkým a ono to opravdu sype. Je to paráda, a tak brzy prodává starou dodávku a na další Maryškový narozeniny už jede v novým autě.
„Tam se dá naprosto pohodově spát, i ve dvou“, říká Maryškovi, zrovna když je vedle Dita, a dává mu jedno červený víno ze supermarketu.
„To je až ze Španělska“, dodává a směje se na Maryšku, „jak ta tvoje kejtra! No tak něco zahraj, ať tu neusnu!“ volá zvesela a Maryška hraje a taky se směje. Za chvíli Kindlík ale stejně zapne cédéčko, co má taky nově v autě a ještě silnější repráky a zase je tu what´s your name and what´s your number jak za starejch dobrejch časů.
„Starý časy jsou ale dávno pryč a jestli si to neuvědomuje Maryška, tak já teda jo“, myslí si Kindlík, „a eště trochu víc piánko a usadit se by nebylo na škodu…“, dumá si pro sebe. Pár dní na to mu Dita, se kterou je od doby, co přijel s novou dodávkou na Maryškový narozeniny, říká, že je v tom.
Kindlík je ale chlap, co se dovede otáčet, a tak ty šity a skanky omezí ale už úplně na minimum a kromě těch mobilů že to zkusí ještě v něčem slušným.
„Panča zrovna prodává sekáč v Novosedlích“, zmíní se mu někdo a Kindlík do toho jde. „Panča je stejně vůl“, říká si, když se dozví, že se bazaru zbavuje jen kvůli tomu, aby úplně nezkrachoval.
„Nevěděl jak v tom chodit“, myslí si a do výlohy dává ceduli s nápisem „Co nemáme – v nejbližší době seženeme“ a když mu tam někdo s konkrétním přáním přijde, tak říká „Dejte mi chvíli času, tak tejden dva, já to zařídím a zavolám vám“ a bere telefon a volá klukům, který jsou ve shánění věcí za plotama a v uzamčenejch barákách zběhlý. Za babku mu to střelí, občas dostanou ňákej ten šit a Kindlík si dobře žije.
Uteklo pár let a já se s ním potkal na Maryškových narozeninách. Maryška zrovna pobíhal od stolu ke stolu, ukazoval všem didgeridoo, co dostal od Kolíse, a nadšeně říkal: „To je jak za starejch časů, co?“ Z Kindlíkovy nové dodávky do toho znělo what´s your name, what´s your number a sám Kindlík tam byl i s rodinou. Na hlavě měl bílou hučku, na sobě pohodlné šortky a oranžové tričko s nějakým nápisem. Na nohou měl sandály, aby se nepotil. Vedle něj stála Dita, které se titěrnýma ručkama drželo za prsty malé dítě. Byl to kluk a mohly mu být tak tři roky. Viděl jsem, jak se Kindlík s Ditou o něčem dohadují, a šel jsem blíž. Dita ukázala na dítě, co stálo v nízké trávě a nervózně přešlapovalo z místa na místo. Došlo mi, že se mu chce na záchod.
Zrovna když mu Dita začala pomáhat se stahováním trenýrek, došel jsem k nim. V tu chvíli jsem uviděl Kindlíka, jak se k dítěti rychle sklání, odstrkává Ditě ruce a znovu mu natahuje oblečení. Dita se na něj překvapeně podívala.
„Co je, prosím tě?“, zeptala se.
Kindlík chvíli mlčel a trhavě zastrkával dítěti tričko do trenýrek. Pak se na Ditu přísně podíval a řekl: „No, co co?! Jsme snad slušný lidi, tak s ním půjdu aspoň za keř, ne? Snad bys nechtěla, aby močil tady přede všema?! To se přece nehodí!“
