Pro trochu odlehčení jsme v této vypjaté době přijali nabídku jednoho z autorů, který nám již dříve nabídl své prozaické texty. Věříme, že mohou být nejen příjemným rozptýlením, ale i přínosem jak pro čtenáře, tak pro autora samotného – přinejmenším pro případnou zpětnou vazbu, kterou rádi předáme. A protože držíme dnes tolik potřebné politology, bezpečnostní analytiky i nejrůznější politické geografy v náležité úctě, začínáme následujícím, jak za autora věříme a doufáme, nadčasově platným kusem:
Dalibor Šanc: Zachránce
Je už pravidlem, že se přednášky, diskuse a konference související s mezinárodní politikou konají v místnosti číslo 305. Poměrně často jsou sem zvány domácí i zahraniční kapacity a účast posluchačů je vždy hojná. Na tom, že se tak vůbec děje, má zřejmě největší zásluhu děkan Fakulty sociálních věd, docent Nýdecký. Jeho organizační dovednosti jsou nadprůměrné a jeho schopnosti komunikace s lidmi výjimečně efektivní. K tomu všemu ještě vyniká nesporným talentem pro výběr předkládaných témat a citlivou volbu vystupujících řečníků – a to jak během jednoho diskusního fóra, tak v průběhu celého roku a rámcově i horizontu několika let. Své aktivitě se věnuje svědomitě a načasování rozvrhu plánovaných akcí pečlivě promýšlí. Vše se pochopitelně snaží koordinovat především s přihlédnutím k aktuální politické situaci v jednotlivých částech světa.
„Jakmile to nebude k věci“, vysvětlil kdysi rektorovi v průběhu jednání o vyčlenění nemalého finančního obnosu, který měl náklady provázející spuštění první série přednášek pokrýt, „bude to jen prázdný verbalismus. A to je to, čeho se snažíme vyvarovat.“
Když se na něj tehdy rektor pochybovačně podíval a položil mu otázku, která měla ověřit docentovu připravenost jednat v souladu s požadavky doby, reagoval děkan Nýdecký rázně: „Takový vodtud poletí jak namydlenej blesk! A ani na benzín nedostanou!“ zakončil zemitě.
Určitá lidovost byla jeho nesporným kladem. Snad právě díky ní si byl schopen zjednat respekt i úctu podřízených. Převážnou většinu z nich tvořily ženy.
„No tak, hejbám se, hejbám“, popohnal nejednou sekretářku, nesoucí několikeré objemné desky černé barvy, na konci kterých se třepetaly placaté třásně, „ať to tam mám včas!“
Jak pronášel tyto věty, jeho tvář rudla a ještě více dávala vystoupit stříbrným vousům a důstojným šedinám, které jej jako čerstvého šedesátníka zdobily. Když sekretářka zrychlila, sám pro sebe se usmál, potěšen jejím úlekem. Odhalil přitom běloskvoucí umělé zuby, které mu na zakázku vyhotovil jeden z bývalých absolventů lékařské fakulty.
Děkan Nýdecký nebyl ani v žádném jiném ohledu odtržený od života – věděl, jak se oblékat, měl rád uměřenou zábavu a byl vyhlášeným znalcem ženské krásy. Při jedné z imatrikulací pronesl tiše ke kolegyni, která stála na vyvýšené tribuně a stejně jako on byla oděna ve slavnostním taláru tmavě modré barvy:
„To je, Věruš, hrůza. Jak si ty holky nastoupily do tý auly, už zase čumim jenom na ty výstřihy.“
Bylo za pět minut šest a docent Lebeda se svižným krokem blížil k budově Fakulty sociálních věd. Co chvíli se díval na hodinky a po každém pohledu zrychlil o něco víc. Pod paží pevně svíral notebook, přes rameno měl ledabyle přehozenou opotřebovanou brašnu.
„Nevím proč sis, Vládíku,“ říkala mu často matka, „už dávno nekoupil novou!“
Během cesty si několikrát nervózně přejel rukou po hlavě, kterou měl ostříhanou dohola. Jak se blížil ke svému cíli, přestával vnímat okolí a soustředil se jen na své kroky. Byl ve skluzu.
Místnost 305 se pomalu zaplňovala. Kmenoví i mimooboroví studenti si posedali na židle. Ti, na které se nedostalo, stáli vedle nich, jiní zaujali místa na zemi. Mnozí se těšili na to, co se z referátu přednášejícího dovědí o vývoji situace v totalitním Tabaristánu. Na akci dorazili také zástupci několika humanitárních organizací. Docent Lebeda a jeho angažovanost v problematice pro ně byly zdrojem inspirace a jeho slova jim vždy znovu dodávala víru v to, že i obyvatelé tohoto státu jednoho dne dosáhnou kýžené svobody. Studenti i aktivisté čekali, svlékali si pletené svetry, odhrnovali dlouhé vlasy z obličeje, chrastili propiskami a otevírali poznámkové sešity.
Jeden z asistentů zatáhl žaluzie na okně a zkusmo rozsvítil řadu zářivek na stropě. Pak osvětlení vypnul. Druhý asistent se postaral o to, aby diapřístroj i propojení kabelů s promítacím plátnem byly plně funkční.
Bylo krátce před šestou. Do místnosti vstoupil děkan Nýdecký, aby přednášku zahájil.
„Kdepak je Vláďa?“, zeptal se polohlasně jednoho z asistentů, „dyť už tu měl bejt, ne? Za chvíli má mluvit!“
Mladík pokrčil rameny a děkan jen zavrtěl hlavou.
„Ještě počkáme“, pronesl k obecenstvu sametovým hlasem a pružným pohybem povytáhl koutky úst do grimasy, připomínající úsměv.
Tak takhle by to nešlo, řekl si hned nato a ve zlomku vteřiny scukl rty do původní polohy.
Dnes nemám zrovna nejlepší den, napadlo Lebedu, když bral za kliku fakulty. Ráno mu Kateřina, u které na dnešek výjimečně přespal, napůl žertem řekla:
„To, cos v noci předved, opravdu za moc nestálo.“
Jak by také mohlo, přemýšlel Lebeda, po tom všem, co jsem včera vypil.
Nahlas jí neřekl nic.
Všechno by taky bylo lepší, kdybysme bydleli spolu – u nás, dumal si dál, ale maminka s tím nesouhlasí.
„Víš co to je“, říká mu vždycky, „dvě ženský v jedný kuchyni?“
Už delší dobu přemýšlel nad tím, že se odstěhuje, ale ke svému plánu se zatím stále nějak nemohl dostat. Rád totiž dělal věci pořádně. A dělat něco pořádně – to předpokládá mít čas. A čas, to bylo něco, čeho se docentu Lebedovi dostávalo ze všeho nejméně.
„Hele, Ivoši, já se moc omlouvám, ale fakt to nejde“, říkal svým známým do telefonu, kdykoli ho někam zvali, „plánujem teď na fakultě nějakou panelovku a je s tím spousta práce…“
Kdykoli si něčím nebyl jist, neodpovídal přímo. Akademická půda jej naučila jak pochybování a ostražitosti, tak i té nejnutnější diplomacii.
„Hele, Tome, teď to nepotvrdim ani nevyvrátim“, zněla věta, kterou řešil sporné a nejisté situace, „ale dej mi chvilku času a já to nějak zkonzultuju“, zakončoval s oblibou.
Občas měl období zvláštních pocitů beznaděje, splínu a marnosti. Začalo to během postgraduálního studia. Zrovna se tenkrát rozešel s přítelkyní a ani v akademické oblasti se mu příliš nedařilo.
„Hele, Máro, tak na to se mě neptej“, říkal, aby varoval, o jakých tématech za žádnou cenu nechce mluvit, „a pamatuj si: doktorát a ženský, to je až do odvolání tabu!“
Profesně se vše trochu zlepšilo potom, co studium dokončil. Krátce na to začal s docenturou a získal i stálé učitelské místo na fakultě. Pocity nejistoty a úzkosti ale zůstávaly. Také přítelkyni nemohl stále najít.
„Nabídky by byly“, komentoval situaci, „ale znáš to…!“, dodával a pohazoval k tomu hlavou. Mnohokrát si říkal, že se po vhodné partnerce poohlédne, ale práce bylo vždy tolik, že na to nakonec nezbyl čas.
Čas jej tlačil i teď.
Bylo deset minut po šesté.
„No podívejte se“, vtipkoval děkan Nýdecký, aby zachránil neposkvrněnou pověst svého projektu, „všechno funguje, pane kolego – žaluzie, pane kolego – dijáček, a přesto – i nejlepší plány leckdy zkrachují, když do toho zasáhne lidský faktor!“ Navenek vypadal klidně, uvnitř ale zuřil: byl nanejvýš háklivý na to, když ostatní přicházeli na jím připravené akce se zpožděním. Pečlivá rétorická příprava mu však dala schopnost ovládání a letitá praxe ho poučila, že mírný omyl může někdy být ku prospěchu. Tak tu před nastoupenou aulou stál a svými slovy přemosťoval hluchý prostor, který kvůli Lebedovu zpoždění vznikl.
„Tady, kolegové, tady to ještě jde“, pokračoval, „ale co když se něco takového stane v politice?! A navíc v mezinárodní! To je pak teprve guláš…“, snažil se polidštit trapný okamžik.
V obličeji byl už dávno rudý.
Ještě že jsem nakonec našel Kateřinu, dumal si Lebeda, když otevíral dveře posluchárny 305, ta mě z toho všeho dostala.
Seznámil se s ní blíž v kabinetu, kam za ním přišla na konzultaci. Brala tehdy nějaké prášky, aby trochu utišila problémy, způsobené obtížemi se psaním diplomové práce.
„Mám strašně ráda vaše přednášky“, řekla mu tenkrát, „a ještě bych vám chtěla něco říct: vy jste pro mě vzor. Kdyby mně to šlo jako vám, ten váš přehled a všechno…“ Potom se dala do pláče a Lebeda ji chvíli utěšoval. S prací jí pomohl. Dá se říci, že ji za ni celou napsal. Od té doby byli spolu a Lebeda jí značně pomáhal i teď, když na univerzitě pokračovala v postgraduálním studiu. Vídali se ale stále jen občas: Lebedova matka jim v bytě, který se svým synem sdílela, spolu žít nedovolila a Kateřina sama si to asi také nepřála.
„A teď už předávám slovo našemu milému kolegovi, panu docentu Lebedovi“, povytáhl Nýdecký koutky nahoru a dolů. Když Lebedu pouštěl k mikrofonu, nezapomněl mezi zuby skřípavě procedit svůj oblíbený bonmot:
„Dochvilnost, pane kolego, je výsadou králů! To si pamatujte, nebo se mi na přednášky raději vůbec nehlaste!“
Pro Lebedu to nebyl nejlepší začátek. Děkanova slova jej vyvedla z míry a on pocítil v žaludku nepříjemné svírání.
Přitom jsem si to tak pečlivě připravil, přemýšlel, no, snad za to budou aspoň nějaký body.
Roztržitě postavil na stůl notebook a chvatně vytáhl z brašny materiály. Pak si k sobě přitáhl mikrofon, řekl: „Omlouvám se, kolegové, za malé zpoždění“ a začal mluvit o zemi, kterou z přečtených knih, televize a internetu výborně znal. Jak se rozpovídal, byl si čím dál jistější a po chvíli mu i děkanova kritika přišla jako malichernost.
„Výhodou tabaristánské opozice je její nesporná jednota názorová“, sypal z rukávu několikrát zopakovaný proslov, „nevýhoda pak spočívá v její neurčité vizi v případě vítězství a v neposlední řadě i v tom, že se zatím nachází pouze ve stadiu národní fronty…“
Ke konci přednášky přišla část, na kterou čekali aktivisté.
„Nikdo z nás tady v Evropě nemá představu, hřímal Lebeda a několik vyhublých vlasatců si začalo zapisovat, jak lid Tabaristánu trpí! Žijeme si tu v blahobytu a nevidíme si ani na špičku nosu!“
Těsně před koncem někdo omylem rozsvítil jednu řadu světel, ale hned je zase vypnul. Na okamžik tak bylo možné zahlédnout Lebedův nadšený výraz a pot na jeho čele, když se blížil k vrcholu svého projevu. Touha, jejíž naplnění jako by se toho večera zdálo na dosah, byla jeho závěrečnými slovy dostatečně jasně formulována:
„Přejme obyvatelům této krásné a perspektivní země, aby byli – stejně jako nyní my – volní, sebevědomí a samostatní a o svých věcech si konečně mohli důstojně, svobodně a nezávisle rozhodovat!
Obecenstvo zatleskalo, světla se rozsvítila a lidé se začali ptát. Nepříjemný pocit v Lebedově žaludku dávno přešel a po euforii z úspěchu jej nahradil jiný, intenzivnější.
Až to skončí, napadlo ho, půjdu rovnou domů a najím se.
Ještě chvíli odpovídal v neformální diskusi na otázky a vyjadřoval svá přesvědčení o nevyhnutelnosti brzkých změn v zemi, o které mluvil. Nezapomněl přitom ovšem zdůraznit, že se tak může stát i za cenu nemalých obětí a velkého odříkání.
Domů se dostal do devíti, jak slíbil. Matka neměla ráda, když se opožďoval.
Je to dobré i pro mě, když ví, kdy se vrátím, odůvodňoval si Lebeda, aspoň tam rovnou bude jídlo!
Vystoupal po schodech ke dveřím, očistil si obuv a dvakrát krátce zazvonil. Tak byli s matkou domluveni. Pak si, ještě na chodbě, obě boty sundal. Matka nesnášela, když domů nosil špínu. Když se dveře otevřely, stál tam s brašnou přes rameno, notebookem v jedné a párem kožených mokasín v druhé ruce.
„To je dobře, že už jdeš, Vládíku, uvítala ho matka s úsměvem, „zrovna jsem ti to začala ohřívat! Odlož si oblečení, umyj si ruce, sedni si ke stolu a pojď jíst!“
Dalibor Šanc je specialista na finanční trhy a příležitostný autor. Mezi jeho záliby patří dějiny Osmanské říše se zvláštním důrazem na kulturu, umění a společnost států bývalé Jugoslávie v období pozdního středověku, podobně jako typologizace pískovců, mramorů a žul. Ve volném čase se věnuje letům v aerodynamických tunelech, potápění na Jadranu či venčení své smečky shiba-inů.
