Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Dalibor Šanc: Zákruty

Dalibor Šanc: Zákruty

V roce 1993 jste mohli se sto padesáti korunami udělat ještě celkem dost věcí – například se za ně slušně opít v hospodě nebo si jimi začít co měsíc přispívat na důchodové spoření.

Mladé maminky si mohly pořídit moderní dovozové dudlíky, labužníci poměrně luxusní doutník; všichni ostatní pak třeba cédéčko, u kterého měli pocit, že dobře nakoupili.

Muž, který kráčel ulicí, měl však s obdobnou částkou jiné plány. Jeho kroky směřovaly k blízkému antikvariátu, v němž se nacházel předmět jeho zájmu. Než vstoupil, chvíli si prohlížel výlohu plnou starých knih, napůl jakoby zálibně, napůl rozvážně a přemýšlivě.

Pak vešel dovnitř a po krátkém hovoru s prodavačem držel v ruce svůj vyhlédnutý objekt: starou německou mapu Frýdlantu nad Ostravicí – barevnou, jen lehce opotřebenou.

Zkontroloval, jestli je kaplička svatého Bartoloměje zakreslena správně a ne jako na raně barokních verzích, kdy ji jezuité čerpající jen z nepřesných archivních podkladů měli tendenci zakreslovat jižněji. Hned na to pomocí jednoho z mnoha geometrických vzorců, jež pro část své práce občas využíval, vypočítal průměrnou členitost reliéfu krajiny. Zakrátko bylo jasné, že po ránu budou nanejvýš mlhy – což mu ale vůbec nevadilo. Hodně se toho od 17. století změnilo, říkal si přesto.

To není, jak tenkrát, když jsem v ruských a německých archivech pátral po tom, kam mohl zmizet ten smaragdový náhrdelník z carského dvora! Německo bylo již téměř před třemi sty lety tím, čím je teď – na druhé straně i v Rusku holt zůstaly pastviny pastvinami, pomyslel si v krátké rekapitulaci. Stejně – na to, kolik změn a jaké zásadní povahy vneslo baroko do naší kultury, ho bereme snad nejpřirozeněji ze všech architektonických, a teda vlastně i uměleckých stylů – a přece to není vůbec žádná samozřejmost… No, možná je to právě tím, jak moc jsme se s ním sžili, tudíž vlastně tak, že ten svůj primární účel rekatolizace (a až dodatečně germanizace), aspoň ve vybraných oblastech, splnilo na výbornou…

Rád přemýšlel, když věděl, že má dost času. Od té doby, co je docentem, se mu ho paradoxně dostává stále víc. Možná je to díky tomu, že si lépe zorganizoval práci, možná ale i tím, že akademicky již většinu věcí řekl; nyní, když se svým různým, většinou s historickou geografií, jazykovědou a přírodními vědami provázaným koníčkům začal věnovat víc než předtím, mu tak zbývá prostor na to rekapitulovat, vzpomínat, „hrát si“.

Podobné to bylo i tentokrát: jak po několika hodinách, kdy v expresu vyřídil některé neodkladné pracovní záležitosti, se opět zasnil – tentokrát už v malé okresní lokálce, vezoucí ho nedaleko od hlavního cíle jeho cesty:

„Nováku, ty v životě nic nedokážeš! Ani s mapou pracovat neumíš! Jazyky ti nejdou, o dějepise ani nemluvě! Ty se, kluku mizerná, snad jednou doslova ztratíš – já při tom ale už doufám nebudu…!“, slyšel zase hlas své třídní učitelky Voříškové. Stejně jako mnohokrát předtím mu i teď spílala, a to tak živě, jak tomu bylo po celou dobu jeho školní docházky i ve skutečnosti.

Vlak kodrcal po kolejích, sem tam prudce zatočil, až byl cítit tah setrvačné síly. Úplně s pasažéry zacloumal, jako by je chtěl přesunout na jiné místo, o kus dál.

„Tvoje ruština je strašná a znalosti sovětských reálií naprosto nulové. V matematice jsi na tom ale ještě hůř – ty si snad ani nebudeš jednou umět spočítat, kolik let ti chybí do důchodu!!“

Po cestě byly dokonce i dva krátké tunely, souprava před vjezdem do nich přesto pokaždé důsledně, hlasitě zahoukala.

„A co teprve přírodopis! Vždy ty nemáš rád ani zvířata, ani stromy!! A nejspíš ani lidi ne! Ty bys snad klidně i mouše nožičky utrhal!“

Zastávka, do níž směřoval, byla už naštěstí blízko. Zanedlouho byl na cestě. Zatímco vlak dál unášel ostatní pasažéry stále, on si vykračoval směrem ke svému cíli, nenápadně umístěnému v polích. Netrvalo dlouho a stál před stromem, co vypadal přesně tak, jak dle svých zjištění předpokládal – původně podsaditý, nyní již seschlý a navždy povadlý jilm stojící asi padesát metrů vedle kapličky.

„No podívej se na Aničku, jak krásně pracuje… na Zdeníka, jak se snaží, i tady na Míru Viktoru, jak je poslušný! Jenom ty – pořád si děláte co chceš! Pro kriminál rosteš, chlape!!“

Chvíli se na celou scenérii díval, kochaje se tím, že věci opět vyšly, jak plánoval. Ještě chvíli postál, jen ruka mu zajela do brašny. Vytáhl odtud starou mapu, inkoustový fix, kladivo a pár tesařských hřebíků.

Dál stál nehnutě, pak konečně svezl oči na všechny předměty a na chvíli nasadil typický soustředěný výraz, co má vždy, když se chystá na nějaký zásadní pracovní výkon.

Když potom mapu, na jejíž rub červenou barvou napsal pečlivé, ale zřetelné „VOŘÍŠKOVÁ – ZA VŠECHNO TI DÍK!!“ přibíjel na starý jilm, cítil zvláštní úlevu – která jako by s sebou nesla i příslib toho, že s ním bude zřejmě už napořád.

Related posts