Sedíme v restauraci na sjezdu Těžební unie.
Je tu Vladimír Korejs, specialista na geologii a povrchovou těžbu. Vladimír se vypracoval z pozice referenta na vedoucího výzkumu, samozřejmě pomohlo i to, že během práce vystudoval Vysokou báňskou. Ve své práci se zdokonalil natolik, že právě jeho vysílá domovská firma na nejrůznější setkání a konference. Vladimír nyní sedí u stolu, družně se baví s ostatními a dojídá zbytky kuřecí rolády s bramborami, které byly hostům sjezdu připraveny na první společnou večeři.
Po pravé straně vidím Šárku Klusáčkovou. Poslední čtyři srazy (konají se vždy čtvrtletně) vynechala, byla těhotná, narodilo se jí dítě a několik týdnů po porodu byla s ním. Pak se ale zase začala účastnit a nebude jistě trvat dlouho a bude to zas ta „stará dobrá“ Šárka, kterou všichni známe a máme tolik rádi! Profesionálka ve svém oboru (těžba tvrdých hornin, „hard rock“, okrajově také povrchové skrývky a chodebnictví). Je velmi pozitivní vidět v našich řadách někoho tak mladého, plného života, zároveň tak zabraného do své specializace a profesní aktivity!
Se třemi členy vedení Těžební unie sedí u stolu Michal Bláha, který k nám přijel až z Jáchymova. Tam rozjíždí nový pískovcový lom. Najdou se jistě tací, kteří řeknou: Pískovec je příliš měkký, saje vodu, podléhá erozi apod., ale Michal je vždy schopen oponovat (což činí se svou typickou grácií a elegancí, zároveň však i smyslem pro humor). Většinou říká: A co ti vydrží věčně? Leckdy ani to, na co ti dají doživotní záruku! Michal je zkrátka originál, diskuse s ním jsou vždy plné zajímavých informací. Na rozdíl od některých účastníků, kteří jsou spíše teoretiky, je na něm vidět praktická zkušenost s obchodem i jednáním se zákazníky a zkrátka všemi, s kým je třeba věci vyjednat a obhájit svou pozici.
Jsem tu i já, popíjím víno, které nám zadarmo naservírovali k večeři (tedy ono zadarmo: bylo to v ceně, samozřejmě, platilo se paušálně včetně pobytu, občerstvení i programu a všech přednášek). Mými spolusedícími jsou kluci z Ostravy a severní Moravy obecně, jeden je obchoďák s průmyslovými vahami, další – chlapík už přes padesát – je šéf ražby na jednom ze stále ještě fungujících dolů. Poslední (u stolu sedí lidé vždy většinou po čtyřech) je zástupce ředitele cementárny z Hranic na Moravě. Je s nimi pohodová zábava, mluvíme o všem možném, jsem rád, že jsem se ocitl mezi takovými profesionály a výjimečnými lidmi.
Na toto (podzimní) setkání přijel i (docent geologie) Antonín Dvořák. Občas se mu všichni smějí, co prý že zase nového složil. On jednou trpělivě odpovídá, že se k tomu zatím nedostal, jindy zase řekne, že „teď o víkendu dvě tuny uhlí do sklepa“ či něco v podobném duchu. Jen asi dvakrát jsem ho slyšel říci, že opakovaný vtip není vtipem. Antonín je velkým odborníkem na břidlici, přičemž nejen na středoevropské druhy, ale i na varianty, v nichž se tento minerál vyskytuje v oblastech Kavkazu, Skotska (a vlastně celého Britského souostroví, jen nerovnoměrně), dále amerického kontinentu a jihovýchodní Asie, zejména Myanmaru. Antonín je již v náladě a bodře si přiťukává aperitivem s kolegy (ještě se zřejmě nedostali za polévku, na vině bude asi jejich družný hovor pramenící z radosti z opětovného setkání).
Pavol Šmelil rozjíždí v Mongolsku projekt se společností SS Mining a má zájem o spolupráci s naší firmou. Chce naše výrobky na výstavu, která se za dva měsíce bude konat v Ulanbátaru a na které je schopen zajistit stánek, vybavit jej, domluvit živé ukázky práce s našimi výrobky. Dokonce zabezpečit přípravu speciálního katalogu / specializovaného článku do Mongolia Mining Revue (a to včetně jeho překladu do mongolšitny). Do Pavola vkládáme veliké naděje. Momentálně sice nesedí u našeho stolu, ale sem tam si přisedne a konverzuje.
Je tu i Honza Ďuryna, odborník na magmatické vyvřeliny. Je tu Markéta Zvonařová, která si dodělává vysokou školu, zároveň ale už dávno (tuším od střední školy externě, nyní na plný úvazek) pracuje pro Geomet Ostrava, momentálně začínají zajímavý projekt v sousedním Polsku. Markéta tak může zúročit své znalosti jazyka našich sousedů.
Je tu Milan Svoboda z Komasu, je tu Marian Šlesinger z Povrchových dolov Kúty. Je tu i Jaroslav Břehule, je tu Patrik Rozehnal.
Jsme všichni hrozně důležití, bez nás by o nešlo. Všechno známá jména, co člověk, to živoucí legenda, výjimečné osudy, výjimeční lidé. Vždyť i restaurace je našemu setkání náležitě uzpůsobená. Je to hodně výjimečná akce a já jsem rád, že do ní takhle zapadám, že jsem jeden z nich.
