Miloš Kudla v práci nestíhal. Ruka, která ho po úrazu bolela čím dál tím víc, už zdaleka nebyla schopná podávat takový výkon, jako když tu před dvaceti lety začínal. Dlouho se vše snažil nejrůznějšími triky zakrýt, ale bezúspěšně: nejdřív si toho všiml Jarouš, který s ním míval směnu, potom i další kolegové. Někdo o tom zřejmě řekl i dvacetiletému manažerovi výroby. Ten se jednoho dne k Milošovi přiblížil a chvíli ho pozoroval. Pak jen pokýval hlavou a ke zpocenému Kudlovi přistoupil.
„Nějak nám to vázne, co?“, zeptal se naoko bodře. Miloš se na něj bezradně podíval. Šéf hned na to pokračoval, už přísněji: „Takhle by to ale nešlo. Jestli tu chceš zůstat, musíš dělat víc!“
I když se Miloš v práci snažil, jak mohl, zůstal celých dvacet let jen u pásu. Přidávali mu přibližně jednou za dva roky a vždycky jako jednomu z posledních. Když o výplatní den přišel domů, žena už na něj čekala. Ještě než si v předsíni stačil odložit, ptala se ho, kolik dostal a kdy mu znovu přidají.
„Nechápu, že si neřekneš, ať ti přidaj“, divila se nakvašeně, „dyť užs tam takovou dobu!“ Kudla se na ni vždy jen provinile podíval a něco zamumlal. Žena pak zavrtěla hlavou a pronikavým altem zabědovala: „Takhle přeci není možný žít. Proč se, proboha, nesnažíš, abys vydělával víc?!“
Jednou za čtrnáct dní jezdil Miloš za matkou do Žerotína. Byla už stará a sešlá, ale stále ještě schopná se o sebe dobře postarat. Kudla jí vždycky trochu poklidil na zahradě, vyspravil rozbitý vodovod a z trávníku vymetl slepičí trus. Pokaždé jí z města vozil krmivo pro kočky, kterých bylo matce líto se zbavit. Nechtěla je ani nechat sterilizovat, a tak jí stále přibývaly. Protože byly jejím rozptýlením, ráda jim dopřávala žrádla i několikrát denně.
„To je dost, žes přijel“, zaúpěla stařeckým hlasem místo pozdravu, kdykoli Miloš otevřel dřevěné dveře jejího domku. Pak se podívala na dva objemné balíky krmiva a chytila se za hlavu. Hned nato vždy zasténala: „No Miloši! Proč jsi toho nepřivez víc?!“
Jedinou radostí Miloše Kudly bylo členství v klubu fanoušků zpěváka Libora Knota, kterému už léta nikdo neřekl jinak, než Mistr. Miloš byl jedním ze zakládajících členů, a pociťoval proto náležitou hrdost. S Mistrem se osobně znali a už před mnoha lety si potykali. Pro zpěvákovu ještě větší slávu a popularitu by Kudla udělal snad cokoli. Pro ženské z práce u něj nechával podepisovat fotografie a obaly desek, stejně jako pro kolegyně své ženy a manželku jejího šéfa. Doma měl vše, co Mistr za léta své umělecké činnosti vytvořil. Největší poklady – podepsané plakáty, pár koncertních kravat a jednu stránku rukopisu sbírky Mistrových básní – skladoval ale u své matky v Libotíně; manželka pro jeho koníček příliš velké pochopení neměla a Mistrovu hudbu nesnášela.
Dnes byl další sraz fanklubu a Miloš už byl na cestě. Těšil se, že se dozví, co Mistr říkal daru, který mu nechal poslat k jeho šedesátým pátým narozeninám. Osobně se tenkrát nemohl dostavit – musel se s manželkou zúčastnit rodinné oslavy u příbuzných na Moravě. Dárek tedy poslal po kamarádovi, který se co nevidět snad také objeví.
Když Miloš dorazil na místo, čekalo ho velké překvapení: kamarád sice nepřišel, ale byl tu Mistr sám. Staví se prý jen na pět minut a pak zas musí dál.
Nevadí, řekl si Kudla, zeptám se přímo jeho. Když jde o dárek ode mne, určitě si na to bude pamatovat!
Chvíli trvalo, než se k němu zástupem fanoušků probojoval. Mistr jim stále jen opakoval „…ale vždyť víte, že už musím…!“ a doprovázel to svými nesmělými, jakoby chlapeckými gesty.
Když se k němu Kudla nakonec dostal a zeptal se ho, tvářil se zpěvák nechápavě. Pokud si vzpomíná, nic prý nedostal, ale může to ještě zkontrolovat.
Miloš byl zmaten, a tak jen rychle pokýval hlavou a něco zamumlal. Pak se na Mistra žoviálně usmál, aby se snad neurazil a něco špatného si nepomyslel. Počkal, až odjede, a jeho limuzínu ještě chvíli zrakem vyprovázel. Potom si sedl ke stolu a přemýšlel.
V tu chvíli k němu přišel jeden z nových členů klubu, asi pětadvacetiletý mladík. S rozzářenou tváří mu dlaní poplácal po rameni. Když se na něj Kudla podíval, mladík, snad aby ho povzbudil, pronesl: „To víš strejdo, Mistr – to je někdo! Příště se holt musíš snažit víc!“
Dalibor Šanc je specialista na finanční trhy a příležitostný autor. Mezi jeho záliby patří dějiny Osmanské říše se zvláštním důrazem na kulturu, umění a společnost států bývalé Jugoslávie v období pozdního středověku, podobně jako typologizace pískovců, mramorů a žul. Ve volném čase se věnuje letům v aerodynamických tunelech, potápění na Jadranu či venčení své smečky shiba-inů.
