Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Damašské arády a typická damašská svatba

Damašské arády a typická damašská svatba

Filmoví fajnšmekři a odborníci na blízkovýchodní televizní produkci je znají především z klasického seriálu Báb al-Hára nebo jemu podobných – tzv. „arády“ jsou v dnešní době jedním z nejvýraznějších lidových hudebních projevů. Ovšem zatímco byly ještě v nedávné minulosti tvořeny všemi lidmi, kteří se k pochodu připojili, dnes již existují jen v podobě profesionálních souborů, zvaných za finanční odměnu, a to zejména na svatby.

Slovo caráDa (dále „aráda“) vychází ze slovesného kořene c(ajn) – r – D a znamená v překladu „předvést se“, „ukázat se“.  Aráda je tedy doslova jakási „exhibice“, či „představení“, „paráda“. V damašské lidové praxi se jedná o mužský hudební útvar, který prochází ulicemi města a je doprovázen davem lidí na způsob jednoho pochodu (v případě svatby například následuje ženicha na místo konání svatební oslavy). Takovéto akce se může zúčastnit najednou až několik stovek lidí.

Členové těchto souborů jsou oblečeni do tradičních oděvů a nosí u sebe meče a štíty, aby doprovázeli tuto důležitou událost zpěvem aházídž a ukázkami soubojů. Písně do určité míry improvizovaně předzpívává tzv. caqíd (předák, dnes má význam „plukovník“) a jeho řeč jednohlasně opakuje skupina za doprovodu tleskání, rytmických nástrojů a trumpety. Arády neodmyslitelně patřily nejen k tradičním arabským svatbám, ale i k jiným rituálům, jako byla oslava obřízky a spojené byly rovněž s náboženskými příležitostmi jako vítání poutníků navracejících se z hadždže (poutě do Mekky) a svátku mawlid (svátek narození Proroka).

Arády hrály také velkou roli v politickém životě Damašku jakožto nástroj boje proti francouzské kolonizaci. Texty některých aházídž byly namířeny proti mandátní správě a jejím kolaborantům, povzbuzovaly lidi k odboji a oslavovaly mučedníky padlé za vlast. Oslavovaly rovněž den odchodu francouzských vojsk.

Arády při obřízce a svátku al-Mawlid

V Damašku se zvyk vykonávat obřízku u chlapců praktikoval nejdříve ve věku dvou let. Obřízky patřily mezi radostné a podstatné rodinné i společenské události. Při velkých oslavách se zdobila celá čtvrť, poráželi se beránci, pořádala se hostina, tančil se tradiční tanec dabka a nechyběly ani arády a souboje s meči, štíty a holemi. Rodiny oslavenců dostávaly od účastníků oslavy gratulace a dary v podobě některých základních potravin jako rýže, cukru, tuku nebo peněz. Muži se oblékli do hedvábných bílých galabíjí (tradiční volný dlouhý oděv), ženy výskaly a zpívaly arády, např.:

Běda tomu, kdo si nás znepřátelí, ať Bůh nepřeruší vaší linii. Vzhůru za Prorokem, nejlepším z lidstva! Byl to prapor, čistý, bílý prapor Proroka, prapor čtvrti (doplnil se název určité čtvrti) a čtvrti (opět) a prapor (doplnilo se jméno osoby) a (opět), ať ho Bůh ukáže v dobrém světle.“

Po zákroku obřízky byly chlapcům rány ošetřeny a chlapci byli uloženi do postelí. Ostatní poslouchali příběh Prorokových narozenin, hodovalo se a rozdávalo se jídlo chudým.

Dalším důležitým svátkem byla a je oslavy výročí narozenin Proroka Muhammada 12. dne měsíce Rabíc al-awal , které byly v Damašku prožívány velice intenzivně. Ozdobené ulice a náměstí byly přeplněné lidmi, rozmisťovaly se v nich větvičky stromů, na něž se připevňovaly vlajky, verše z Koránu a fotografie bojovníků za vlast. V den svátku vycházely ze všech čtvrtí města arády, aby se setkaly u Umajjovské mešity k oficiální oslavě, které se účastnily všechny damašské politické a duchovní autority včetně muftího a velké množství obyčejných lidí. Samotná oslava svátku začala po odpolední modlitbě četbou části Koránu, zpěvem prorockých chvalozpěvů a příběhu narození Proroka prostřednictvím mužského sboru. Na konci tohoto představení přijímaly damašské autority, učenci a šejchové (mistrové, představení) blahopřání. Poté se ke slovu znovu dostaly arády, které procházely súqem al-Hamídíja (damašský krytý trh), oblastí al-Haríqa na náměstí al-Mardža a prozpěvovaly aházídž spojené s touto příležitostí.

Oslava mawlidu potom pokračovala v jednotlivých čtvrtí na veřejném prostranství před hlavní mešitou, kde se znovu přednášel Prorokův příběh a rozlévala se tradiční ovocná šťáva, která se pila na účet bohatších občanů. Mezi obecenstvem a sborem přednašečů byl umístěn stůl se sladkostmi, růžovým sirupem, hořkou kávou a květinami.

Sousední čtvrtě se častokrát navštěvovaly se svými arádami, přičemž přicházející aráda zdravila obyvatele hostící čtvrti popěvky a aráda „domácích“ jim stejným způsobem odpovídala na přivítání. Následné večerní oslavy doprovázely výstřely a souboje s meči a štíty. Při odchodu hostů se arády loučily dialogem (volný překlad):

„Bůh ať je k nim štědrý, není pro nás hezčích příbytků nežli jejich.“ – „Dobrý večer hosté, Bůh ať vás pozdraví.“ – „Loučíme se, odcházíme. Zatajte to, co jste u nás viděli.“ (ve smyslu: „odpusťte, jestli jsme něco udělali špatně“). – „Na shledanou, vaše kroky jsou kroky sultánů.“

Tento svátek měl význam nejen duchovní, ale i sociální, kdy vzájemné návštěvy mezi rodinami a sousedy a výměny gratulací formovaly a posilovaly společenské vazby.

Arády při vítání poutníků

Po vzoru Proroka Muhammada z roku 629 n. l. se každý rok v islámském měsíci dhú-l-Hidždža koná pouť do Mekky (hadždž), která se řídí stanovenými rituály a pravidly a kterou zakončuje největší muslimský svátek al-Adhá (svátek Obětiny) nebo také al-cíd al-kabír (Velký svátek). Po staletí směřovaly do Mekky zástupy poutníků organizované do velkých karavan.

Nejvýznamnější karavany byly vypravované z dnešního Egypta, Sýrie a Iráku. Do čela každé karavany byl pak vybrán jeden urostlý velbloud nesoucí krásně zdobená prázdná nosítka, symbolizující suverénní moc panovníků, kteří je vypravili. Již tři měsíce před začátkem hadždže přicházeli někteří poutníci z dalekého okolí do Damašku jakožto centra pro výpravu karavan.

Karavana vycházela v měsíci Šawwálu pod vedením tzv. amíra hadždže, který měl k dispozici skupinu ozbrojených bojovníků, jejichž úkolem bylo karavanu chránit. Cesta tam a zpět trvala přibližně čtyři měsíce. Poutníci, kterým se od chvíle, kdy vykonají hadždž říká „hádždž“ nebo „hadždži“ a těší se velké úctě, se do Damašku vraceli a byli náležitě a velkolepě přivítáni. Kromě velkolepého oficiálního přivítání vládních, duchovních a vojenských činitelů se konaly lidové uvítací oslavy za účasti arád. Na počest navracejících se poutníků byly zdobeny mešity a domy a připravovaly se hostiny. Někteří lidé v doprovodu bubeníků přicházeli poutníkům naproti, jiní na ně čekali doma s arádami, které při jejich příchodu zpívaly.

Tradiční Damašská svatba

Svatba byla a stále ještě je v Damašku jednou z největších společenských událostí a zpěvních a hudebních příležitostí.  Stejně tak je zaznamenáno velké množství lidových písní, ženských zagháríd a arád spojených s tímto rituálem. Prvním krokem k uskutečnění svatby je výběr nevěsty. V arabském prostředí bylo vždy preferováno, aby nevěsta pocházela přímo z rodiny nejbližších příbuzných, žádaná byla především sestřenice z otcovy strany.

Pokud však tato volba nebyla možná, bylo nutné se po nevěstě poohlédnout u jiných příbuzných, popřípadě sousedů a známých. Nevěstu si vybíral muž přímo nebo, když si nevěděl rady, prostřednictvím matky, která měla větší přehled o ženách a dívkách v okolí. Pro tyto účely také existovala ženská funkce, která mohla v hledání vypomoci. Říkalo se jí al-chátiba (v zásadě „dohazovačka“). V dnešní době už se většinou mladí lidé seznamují sami. U dívky se požaduje panenství a oceňují vlastnosti jako čest, dobrá morálka a klidný, nehádavý charakter. Důležitá byla dřív také její zručnost při domácích pracích. Informace o již zamýšlené dívce včetně informací o jejím vzhledu „nenápadně“ zjišťovala matka chlapce během návštěv dané rodiny. Matky obou stran vedly nepřímé rozhovory, ve kterých chválily své potomky navzájem a vyptávaly se na případné snoubence. Pokud obě matky souhlasily, že dotyčný či dotyčná jsou vhodným partnerem, přešel proces zásnub do rukou otců. Otec zájemce vyzval své ostatní mužské příbuzné a zejména své bratry, aby ho doprovodili na schůzku s otcem dívky, o jejíž ruku chtěl žádat pro svého syna. Otec a bratři dívky měli na starosti příchozí pohostit ve svém domě. Na tomto setkání trvalo poměrně dlouho, než se zavedla řeč přímo k tématu, přičemž toho se vždy zhostila nějaká třetí osoba ze strany zájemce. Pokud otec dívky souhlasil, domluvila se výše věna, dívčina výbava a datum uzavření svatby (sepsání smlouvy). Nejstarší z přítomných pak pronesl duca (prosba k Bohu) a žehnal této úmluvě, která byla stvrzena četbou „al-Fátihy“. Poté si otec ženicha vyžádal rodinný list nebo občanský průkaz či rodný list dívky, aby mohl být sňatek zaregistrován u šarícatského soudu, případně i na civilní matrice.

Mezitím, než byla žádost vyřízena, staraly se obě rodiny o nutné přípravy k uzavření sňatku a rozdávaly se pozvánky. V den sepsání smlouvy byl na setkání mužů obou rodin přítomen i sbor přednášející al-madá´ih an-nabawíja, četl se Korán a příběh Prorokova narození. Po společné oslavě většina hostů odešla a zůstali jen někteří příbuzní. Šejch poté pronesl krátkou chutbu (kázání) o poslání manželství a prosil Boha o požehnání pro snoubence. Mezitím se již v jiné místnosti přistoupilo k podpisu smlouvy a k oddání snoubenců, kdy oba museli dát k svatbě svobodný souhlas. Po probíhajících blahopřáních zaplatil otec ženicha otci nevěsty věno.

Ženy, které se nacházely v jiné části domu pak začaly se svými zagháríd. Přibližně tři dny před svatební oslavou se nevěsta se ženami z vlastní i ženichovi strany odebíraly do lázní, kde podstupovaly složitou proceduru, kterou po celou dobu doprovázely jejich zagháríd. Matka nevěsty zpívala:

Awwwhá, ty talíři fíků. Awwwhá, vyzdoben jasmínem. Awwwhá, naše nevěsta je mladá. Awwwhá, nedosáhla ani dvaceti. Leleleleléš. Awwwhá, to je ale krásný den. Awwwhá, radují se všechna stvoření. Awwwhá, srdce všech nepřátel pukají. Awwwhá, když se pravda prosadí.“

Ženy tímto způsobem pokračovaly ve zpěvu a po koupeli v lázních ještě obědvaly sedíce v kruhu. Zhruba po třech dnech nastal den svatební oslavy. Po odpolední modlitbě (salát al-casr) začaly ženy nevěstu krášlit, česat jí vlasy, líčit ji a oblékat do svatebních šatů. Jedna z nich přitom zpívala (volný překlad):

Henou, henou jsme se namalovaly. Den veselky jsme naplnily. Henou, henou, ženy. Namalujte dceru sultána.“

Místo heny se někdy nevěstě provádělo tetování. Tato praxe byla rozšířená hlavně na vesnicích a mezi beduíny, ale prováděla se i ve starém Damašku ve čtvrti (hárat) an-Naqášát. Nakonec se nevěstě nasadila na hlavu korunka, posadila se na pohodlnou pohovku a ženy se kolem ní roztančily a zpívaly jí.

Ženichův svatební den začínal návštěvou lázní a dobu po obědě ženich vyplnil spánkem. Po modlitbě při západu slunce (salát al-maghrib) přišel do jeho domu holič, aby ho za přítomnosti příbuzných a přátel ostříhal a oholil. Poté se přešlo k oblékání ženicha, kterého se účastní i všichni ostatní muži. Celé přípravě se říká talbísa. Bývalo rovněž zvykem píchat ženicha špendlíky, aby se na jeho kamarády přenesla síla jeho krve, kterou načerpal během dlouhého odpoledního spánku jakožto přípravy na svatební noc. Také přípravu ženicha a po ní následující oslavu mužů doprovázely lidové písně a popěvky, jako (volný překlad):

Hezký ženichu, raduj se a žádej ode mě cokoliv si přeješ. Hezký ženichu, můj drahý, žádej ode mě, jalálí.“

V mužské části oslavy se dodnes koná aráda s hranými souboji s meči a štíty, která se poté s ženichem odebírá na místo konání ženské svatební oslavy (taftíla). Ženská část svatby doslova přetéká hudebními projevy, během nichž se vychvaluje nevěstina krása; například pokud má nevěsta světlou pleť, je v textech písní přirovnávána k jasmínu a pokud je nevěsta snědá, hovoří se o ní jako o damašské růži. Průvod k místu ženské svatby vede již zmíněný caqíd, který je hlavním aktérem arády. Za ním jde uprostřed ženich se svým otcem a strýci, po pravé straně mají ženaté muže a svobodné po levé straně. Následuje ukázka svatební arády, kdy caqíd zpívá věty napsané v prvním sloupci zprava a všichni ostatní po každé jeho větě odpovídají „héé“, což ve svém skrytém významu vyjadřuje potvrzení a ocenění aqídova verše a poté opakují větu:

Ať mu Bůh dá dobré a ochraňuje ho.“

Tímto aráda končí, ženich již bez ostatních mužů vstupuje do daného domu a ženy ho radostně vítají písněmi a zagháríd. Na samém konci oslavy vstaly obě matky oddaného páru a zavedly novomanžele do jejich připraveného pokoje v domě, od kterého do té doby schraňovala klíč matka nevěsty.

V současné době se v Damašku setkáme se dvěma druhy svateb. S tradiční svatbou, o které jsme zde mluvili a kterou slaví muži s ženichem a ženy s nevěstou zvlášť a se svatbou moderní, která je smíšená. Všichni pozvaní, muži i ženy, se setkají většinou v pronajatém svatebním salónu a tančí společně. Kromě ženských zagháríd a lidových písní, které se na damašských svatbách stávají stále více záležitostí profesionálních mužských arád, je dnes na svatbách velmi rozšířená i populární hudba znějící z reproduktorů.

Rudolf Krula vystudoval Pražskou Konzervatoř a Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU). Dlouhodobě působil v Bejrútu v Libanonském symfonickém orchestru, s nímž se kromě pravidelných akcí orchestru účastnil festivalů v Baalbeku, Byblosu a Bajt ad-Dínu, přičemž paralelně působil jako učitel na místní konzervatoři. V současné době je soukromým učitelem hudby na Prague British school a muzikantem na volné noze.

Related posts