Edice !A: Arabská etnicita a islámská identita – proč jedno ne vždy podmiňuje druhé

Ač to může znít překvapivě, na úrovni nejširší veřejnosti se u nás lze doposud setkat s poměrně rozšířeným nepochopením rozdílnosti mezi pojmy Arab a muslim (tradičně též musulman, mohamedán atd.), v důsledku čehož dochází v běžné konverzaci k jejich relativně volnému zaměňování. V souvislosti s mezinárodním vývojem v posledních letech se navíc v médiích či na internetu velmi často skloňují také další „zlověstně“ znějící termíny jako islamista, terorista či migrant. Všechny výše uvedené termíny se v myslích a výrocích mnoha lidí porůznu vágně proplétají a v některých případech dokonce zcela splývají. Snad proto nebude na škodu se nad problematikou vzájemného vztahu mezi „arabstvím“ a „muslimstvím“ v rámci krátkého seriálu koncizněji zamyslet.

V samém úvodu je dobré uvést několik zcela základních fakt: Arab je dle standardního chápání příslušníkem velkého národa (či skupiny národů?) dnes rozděleného do více než dvacítky nezávislých států (ty se formálně sdružují v organizaci zvané Liga arabských států). Muslim je oproti tomu příslušníkem v současnosti druhého největšího světového náboženství – islámu. Je pravdou, že z dnešních téměř 400 milionů Arabů je naprostá většina také muslimy – ať již praktikujícími, věřícími či pouze nominálními (tzv. kulturními). V arabských státech však nalezneme rovněž miliony Arabů náležících k různým křesťanským církvím (Egypt, Libanon, Sýrie ad.) a dosud také tisíce arabsky hovořících Židů či – je-li možné to takto říci? – Arabů vyznávajících judaismus (zvláště Maroko, Tunisko). Především v poslední době se k nim potom přidává také statisticky nepodchycená – nepochybně však narůstající – množina přesvědčených ateistů či agnostiků, jakkoliv jejich počty jsou přinejmenším prozatím ve srovnání s evropskými státy zcela zanedbatelné. Podíváme-li se však na věc z opačného směru, z cca 1,8 miliardy muslimů v současném světě tvoří Arabové jen něco přes jednu pětinu. Zbytek muslimů představují Indonésané, Pákistánci, Íránci, Turci, Bosňáci, Senegalci a příslušníci mnohých dalších nearabských národů hlásících se většinově k islámu. (Pozn. V mnoha nearabských státech ovšem žijí významné arabské menšiny. Kupříkladu v „perském“ Íránu nalezneme cca 3 % Arabů. Pro zajímavost: většinových Peršanů – s nimiž bývají Íránci ztotožňováni – žije v současném Íránu „jen“ 51 %). Organizace islámské kooperace (dříve konference), jejímž deklarovaným cílem je sloužit coby kolektivní hlas „světa islámu“, sdružuje 57 států nejrůznější politické, ekonomické, kulturní i náboženské orientace, jejichž jediným společným rysem je, že mají muslimskou většinu obyvatel (či v několika případech významnou menšinu). Z výše uvedeného tedy logicky vyplývá banální tvrzení: být Arab a být muslim jsou dvě rozdílné věci, přičemž jedna z druhé automaticky nevyplývá.

Nespokojíme-li se však s tímto jednoduchým – byť v zásadě pravdivým – konstatováním, záhy zjistíme, že celá záležitost je přece jen poněkud složitější. Na místě je položit si několik důležitých otázek: Je možné ve „světě islámu“ oddělit národnost od náboženství tak snadno, jak jsme zvyklí v civilizačním okruhu nazývaném Západ? Je možné „arabství“ coby národní koncepci plně oddělit od islámu? A je možné nearabské národy vyznávající islám plně oddělit od Arabů? Abychom na tyto otázky mohli odpovědět, je nezbytné se podívat hluboko do minulosti.

První záznamy o Arabech coby specifické skupině lidí se zachovaly z doby mnohem dřívější, než je první polovina sedmého století našeho letopočtu, kdy podle islámského „kanonického“ podání kázal na dnešním Arabském poloostrově svým krajanům mekkánský obchodník Muhammad ibn Abdulláh (asi 570 – 632) autentickou Boží zvěst – Korán (al-Qurʼán). Nejstarší známá zmínka o Arabech se objevuje v asyrském nápisu z devátého století před naším letopočtem, v němž jsou Aribi chápáni coby bojovní nomádi odkudsi ze severu poloostrova na pomezí syrské stepi. Pozdější řečtí a římští autoři (Hérodotos ad.) rozšířili pojmy Arabové a Arábie na území celého poloostrova. Sami Arabové z jihu poloostrova – obyvatelé oblasti, kterou Římané nazývali Šťastná Arábie (Arabia Felix), tedy oblasti dnešního „nešťastného“ Jemenu – někdy na přelomu letopočtu soudě dle dochovaných nápisů za Araby označovali pouštní kočovný živel, jenž z jejich pohledu stál v protikladu vůči sedentarizovanému, „civilizovanému“ obyvatelstvu žijícímu ve městech a oázách.

Skutečným sjednotitelem Arabů – s jistou dávkou publicistické licence by se v podstatě dalo říci „otcem“ arabského národa – byl až Muhammad, poslední islámský prorok a posel Boží, z nemuslimského pohledu potom zakladatel islámu. Zatímco o judaismu se běžně hovoří jako o národním náboženství a křesťanství je náboženstvím bytostně univerzalistickým, islám v tomto ohledu představuje zcela unikátní kombinaci obojího. Boží zvěst byla Muhammadovi dle muslimů seslána v arabském jazyce, na což na více místech odkazuje sám Korán („Takto jsme ti vnuknuli Korán arabský…“ 42:7). Arabský jazyk se v Muhammadově době dělil do řady dialektů a dodnes panují spory, kterým z nich – či snad jejich kombinací – Muhammad verše Koránu, který od své „uthmánské“ redakce představuje vzor klasické spisovné arabštiny, přednášel. Jako Arabové (al-ʽArab) jsou však v Koránu označováni výhradně kočovníci neboli beduíni, s jejichž „získáním pro věc“ měl v průběhu svého působení Muhammad mnoho problémů („Kočovní Arabové jsou nejhorší v nevěře a v pokrytectví…“ 9:97), nikoliv usedlé obyvatelstvo Mekky, Medíny (původně Jathribu) či dalších měst a oáz na poloostrově.

Muhammad sebe samého alespoň zpočátku chápal primárně jako arabského proroka – obdobu starozákonních izraelských proroků v čele s Mojžíšem –, který přináší zvěst specifickému lidu, jemuž dosud nebyla poskytnuta (zprvu možná dokonce pouze svému vlastnímu kmenu Kurajšovců – al-Qurajš –, nikoliv Arabům jako takovým). Po rozchodu se židy (spíše politickém) a křesťany (spíše věroučném) nabírá islám výrazně univerzálnější rysy a z Muhammada se stává „pečeť proroků“ (chátam al-anbijá), z Koránu pak originální, výhradní nepokřivené Boží zjevení apelující na lidstvo jako takové. V samém závěru života je Muhammadovi připisován výrok dokonale vyjadřující islámský univerzalismus: „…Arab není nijak nadřazen ne-Arabovi, stejně jako ne-Arab není nijak nadřazen Arabovi; ani bílý není nijak nadřazen černému, stejně jako černý není nijak nadřazen bílému – pouze skrze zbožnost a dobré skutky.“

Islám v sobě mimořádně osobitým – přinejmenším ve srovnání s ostatními světovými náboženskými systémy nevídaným – způsobem kombinuje idealismus s realismem či možno říci pragmatismem. To se projevuje mimo jiné i ve velmi charakteristickém paralelním ohledu na univerzální etiku a partikulární zájmy. Muhammad svojí nábožensko-sociální reformou (Pozn. Reforma je jistě přiléhavější slovo než revoluce, jakkoliv „islámská levice“ chápe Muhammada jako velkého revolucionáře své doby) vystoupil proti zdegenerované praxi staré arabské rodové a kmenové společnosti a místo ní nabídl vzájemnost založenou na náboženském poutu – ustavil islámskou obec (al-umma al-islámíja). Zároveň ovšem do svého programu četné prvky původního kmenového uspořádání zakomponoval, ať již v původní či transformované podobě. Islám se díky tomu mohl stát – na rozdíl od judaismu či křesťanství – fungující odpovědí na hlubokou krizi tehdejší arabské společnosti. Muhammad islámem de facto sjednotil Araby v jeden národ. Nepožadoval přitom od všech arabských kmenů okamžitý a bezpodmínečný přestup k novému náboženství, požadoval pouze, aby tyto kmeny projevily loajalitu a politicky se zařadily do „pax islamica“ (čehož součástí byla povinnost odvádět nábožensky sankcionovanou daň). Zároveň Muhammad těmto kmenům v jejich záležitostech ponechal rozsáhlou samosprávu. Zde můžeme spatřovat zárodek jednoho z velmi charakteristických rysů „světa islámu“, který se po celou historii standardně objevuje: napětí mezi náboženským univerzalismem na jedné straně a ukotvením v původně předislámském kmenově-rodovém, potažmo etnickém partikularismu na straně druhé. V moderní době tento rys přerůstá v napětí mezi islámem a nacionalismem – častokrát charakteristicky podbarveným právě tím, jak kmenová struktura zůstala na mnoha místech arabského i širšího islámského světa zachována a nadále silně zasahuje do politického a společenského života těchto oblastí.

Jednou z nezodpovězených dějinných otázek zůstává, zda sám prorok Muhammad cílevědomě plánoval onen bezprecedentní výboj Arabů za hranice poloostrova, jenž započal jen několik let po jeho smrti a v jehož důsledku došlo k utvoření rozsáhlé „multikulturní“ islámské říše. Dostupné prameny nedávají jednoznačnou odpověď. Během jediného století dobyla muslimská vojska obrovská území rozkládající se od Pyrenejského poloostrova až k hranicím Indie a Číny. Cílem tohoto výboje přitom nebylo rozšířit islám jako náboženství, ale rozšířit území podléhající nadvládě muslimů. Dynastie Umajjovců (661 – 750) chápala islám primárně coby arabské národní náboženství a prosazovala postavení Arabů coby nadřazené vrstvy, přičemž se do velké míry stíraly dřívější zásadní rozdíly mezi usedlými a kočovníky. Případní nearabští konvertité – o něž Umajjovci nikterak zvlášť neeohná –ž ozs�i“ v rámem tohoho uspořádáne sro�m prnjského postave,ný přáboada se�ovaé muslmem. To s, pí esiln�e zceka p�mu ebyě univerzalistiovédnodu�ta islýmiabb� zobrov�ný pvrat“, kterž Umajja smetova�s l�� přinejmenš�souč�eadičnna inbezttřovda jak beueverl proí nadvládí Arab(�� by�recečnil AraňTvalie u nDosuvá dynastAbb� zobjovcŀ� ná �1258)až mogalci a esurásnab�aát lífokrdnou Damašledku Bag�áhledu pse�ova a b�ž jedinií, výhradni�rebezzsedentytel isláá.