Globální trojpolní systém – nastává „zúhorňování“ Ruska?

Na jevy kolem sebe se můžeme dívat buď lokálně, nebo globálněji, případně s ještě větším odstupem – tj. z pohledu jakýchsi „velkých“ cyklických procesů. Teprve na takové úrovni má někdy smysl hledat analogie mající určitou obecnější platnost. A ač i ty mohou někdy pokulhávat, jsou vždy přinejmenším inspirativní.

Pokud se s podobně „robustním“ odstupem podíváme na současné dění kolem Ruska, můžeme pozorování sumarizovat i takto: svět, který vždy efektivně fungoval na systému „trojpolního“ hospodaření (v zásadě tedy systém sestávající z „prvního“, „druhého“ a „třetího“ světa), se po dočasné dvojpolní „epizodě“ (tj. globalizaci s veškerými svými „kontejnery, Starbucksy a playstationy“, které jakoby vše /opticky/ zredukovaly pouze na „první“ a „druhý“ svět) vrací na prověřený „trojpolní“ systém.

Stejně jako u (co do efektivity zastaralého) dvojpolního zemědělského systému totiž došlo v globalizující se (tj. „fukuyamovsky“ kapitalisticko-liberální) ekonomice k principiálně obdobnému jevu: „půda“ (tedy zdroje, lidská práce, potažmo náklady apod.) se začaly vyčerpávat – což je něco, co má v první řadě za následek ztrátu efektivity. Vzniká proto potřeba vytvořit nové úhory, tj. levné zdrojové zóny.

Zatím první z takových (Sýrie, Súdán, Libye apod.) vznikaly (cca po roce 2000) ještě s určitou přesvědčivou přirozeností, aktuální „vypínání“ Ruska má rysy téměř řízeného procesu: tak rychlá destrukce obchodních kontaktů a provázaností je

• buď extrémní formou sebenaplňujícího se proroctví (resp. davovou psychózou vycházející z hyperkorektností naordinovaného strachu, sebemrskačství a autocenzury vytrénovaných pomocí nedávných mediálně-kulturních „módních vln“ v podobě BLM či MeToo),
• nebo opravdu cílenou snahou (popř. podvědomým, až „etologicky“ přírodním nutkáním) vytvořit nový obrovský rezervoár (primárně) přírodních surovin (popřípadě jejich lehkých derivátů či z nich vyrobených polotovarů).

Čína, která byla tak ještě do začátku 90. let poměrně „bonitním“ úhorem, se ve vrcholném období globalizace (cca 1990–2020) stala ozimem; C-19 z ní pak udělal co do půdní bonity v zásadě jař – sice plně plodící, ale již na hranici úrodnosti. Drobné ozimy JV Asie (Indonésie, Vietnam, Laos, Thajsko apod.) nehrají globálně větší roli; ekonomicky zanedbatelná Barma se sice dostává zpět do úhoru, ani společně s některými státy arabského či muslimského světa, Kuby a Severní Korey z hlediska surovinové základy žádné velký dopad nemají.

Případná přeměna v úhor („fallowization“, jak dí angličtina) natolik surovinově bohaté země jako je Rusko je nicméně něco jiného. Podobně jako dochází u ladem nechaných půd i přes jejich nevábný povrch k regeneraci substrátu, obnově živin a celkovému návratu půdního ekosystému do své přirozenosti, může se stát obrovský ruský surovinově-ekonomický rezervoár novým zdrojem levných vstupů majících dynamizující efekt nejen na ruskou, ale celosvětovou ekonomiku.

Západ coby „věčná jař“ bude pokračovat dál, klasicky ale na hranici výtěžnosti a rentability (ceny jsou vyhnány příliš vysoko). Velmi může z ruského ekonomického resetu profitovat Čína, která má šanci stát se solidním a trvale udržitelným „ozimem“. Osud podobných ozimů, z nich si některé tak či onak dělají průběžnou naději na to stát se jaří, se bude týkat k Západu inklinující, „klientské“ či vůči Západu periferních teritorií – naproti tomu osud území dlouhodoběji zúhorněných dost pravděpodobně všech těch menších států, které budou držet s Ruskem či se stanou jeho (sub)vazaly.

Jak již bylo naznačeno, Číny (ale ani Indie, Íránu či například Turecka, Brazílií nebo Indonésie) se takový stav týkat nebude: s Ruskem sice mohou tak či onak spolupracovat, jsou však jednak ekonomicky silné, jednak natolik integrované do globálních struktur, že si ze spolupráce s Ruskem vezmou jen to pozitivní (zdroj levných vstupů), a nikoli to, co by je stavělo do podřazené pozice (závislost na ochraně Moskvy, vazalský vztah apod.).

Jakmile se taková restituce tradičního (v Asii známo již 4000 let, v Evropě cca 1000) hospodaření dostane do své dokončené, „stabilizované“ fáze, bude moci začít i stabilizace další – tj. de-eskalace, popř. „normalizace“ geopolitická, kulturní, mezilidská.

Než k ní ale dojde, lze předpokládat, že se po dobu předcházející takovému novému „resetu“ budeme pohybovat v typologicky jiné z dějinných epoch, shodou okolností opět reflektované Čínou (a výstražným písmem vepsané do jejích dějin) –  a sice v (právě počínajícím) čase globálně „agrikulturních“ změn.