Po prvním kole francouzských prezidentských voleb, píše Jan Schneier, má v jedné konkrétní problematice Marine Le Penová zřejmě pevnější voličskou podporu, než favorit voleb, Emmanuel Macron.
Původní verze článku publikována zde na analytickém a komentátorském webu Argument!
Je to výsledek nespokojenosti občanů s reakcí exekutivy na množství teroristických útoků, které se odehrály v poslední době na území Francie. Jakkoliv je z odborného hlediska zřejmé, že mediální prezentace protiteroristických opatření je věc prekérní a zapeklitá, veřejnost je bičována médii, která zase chtějí být prodávána a komerčně úspěšná, děj se co děj. A tak se společnost blíží k sebezhroucení, a mnoha lidem dochází trpělivost, aniž by však měli realizovatelné nápady, které by vedly ke zlepšení situace.
Současná francouzská vláda – podobně jako většina západních vlád – rétoricky brojí proti Islámskému státu, který alespoň podle svých prohlášení stojí za většinou teroristických útoků. A Macron neslibuje nic jiného.
Přitom ale existuje mnoho důkazů, že Západ dlouhodobě záměrně udržuje oblast Blízkého a Středního východu jako stále přinejmenším doutnající bojiště, místo aby zasáhl způsobem odpovídajícím používané rétorice. A ke všemu (překvapivě?) v téže oblasti pramení ona migrační vlna, a inspiraci odtud čerpá mnoho pachatelů teroristických útoků.
Důkazů, či alespoň dobrých důvodů k přemýšlení, je mnoho. Proslulý zpravodajský důstojník KGB Oleg Gordijevskij, který od poloviny sedmdesátých do poloviny osmdesátých let tajně pracoval pro Brity, a významně přispěl k tomu, že se studená válka nestala horkou, zhruba před dvaceti lety prohlásil, že Západ by měl vzít Rusko do hry, a ne ho tlačit do kouta, protože Západ i Rusko ohrožuje společné nebezpečí, hrozící z oblastí jižně a východně od Ruska.
Bylo to několik let po stažení sovětských vojsk z Afghánistánu. Bude dobré smést předsudky ze stolu a na čisté tabuli začít zkoumat, co všechno vlastně bylo cílem této sovětské mise. A nevynechat ani okolnost, že časově jí předcházela americká podpora mudžáhedínům (předchůdcům tálibánců a islamistů), která tvoří základy našich současných trablů.
Pak následovalo neuvěřitelné „přehlédnutí“ amerických zpravodajských služeb, disponujících nejmodernější technikou, kterým údajně uniklo zformování desetitisíců bojovníků Islámského státu. Důkazem o americkém ambivalentním postoji k islamistům a Islámskému státu je jejich vyzbrojování přes jednoduchou a dosti průhlednou „přepážku“, přes nejpodivuhodnější syrské protivládní síly. Bývalý afghánský prezident Hámid Karzaj nedávno dokonce řekl pro Hlas Ameriky, že nevidí rozdíl mezi Daesh (ISIS) a Amerikou, že vidí Daesh jako jejich nástroj.
Rozbití Iráku, které destabilizovalo celý region, aniž by vedlo k nějakému uklidnění, vede úvahy téměř nezbytně k téměř deset let staré studii „Příštích sto let“. George Friedman zde odhalil americkou geopolitickou strategii. Spojeným státům stačí destabilizovat regiony, aby v nich nemohl vyrůst místní hegemon. A že budou neustále podněcovat nepokoje u pozemních hranic nejmenované velmoci, aby byla nucena posilovat pozemní vojska, na úkor budování námořních sil, pročež nebude schopna konkurovat námořnictvu Spojených států, opoře jejich globální nadvlády.
Tato strategie má další významný aspekt. Pokračující destabilizace Předního východu se migrační vlnou přenáší do Evropy, která tak začíná mít další problémy, přispívající ke stáje většímu škobrtání projektu eura. Projektu, který je konkurenční vůči dolaru a hrozil dost zásadní nepříjemností, kdyby euro vystřídalo dolar. Ten by se pak začal vracet do USA, přičemž natištěných bankovek je prý asi tolik, jako je třetina státního rozpočtu – a takové dolarové tsunami by zase nemusely přežít Spojené státy. (Dlužno připomenout, že Čína paradoxně bude podporovat dolar, do jisté míry a doby, protože by se její dluhopisy v prach proměnily.)
Proto je též dobré vzpomenout na pokusy obchodovat ropu za euro: Irák, Venezuela, Írán. Nu, něco se k této trojici států rýmuje, není-liž pravda?
Nejen pokračující migrační vlna výhledově přivede k vládě v nejednom státě Evropy politiky vůči EU z mnoha dobrých důvodů kritické, kteří ale nebudou mít zájem projekt eura udržet. Oslabené euro pak nebude pro dolar konkurencí. A Spojené státy zase budou moci pokračovat v „hospodaření“, spočívajícím v tištění zelených papírků, kterými budou platit dovoz surovin, a pak už se budou jen starat, aby se nevrátily zpět do země. I tento aspekt může být v pozadí migrační krize, která vznikla americkou destabilizací Předního východu a americkým „přehlédnutím“, že tam vzniká obrovská armáda.
Le Penová kritizuje kroky, které vedly k destabilizaci regionů, odkud (nebo přes něž) vedly migrační vlny (Libye, Sýrie). Dochází k zásadně jinému zhodnocení role Ruska. Tento v Evropě odvážný krok je frontálním atakem zdravě drzého rozumu na hybridně amébovitý přízrak takzvané politické korektnosti, pod níž se kdysi dávno skrýval určitý přirozený ostych z respektu k druhé bytosti, která však hypertrofovala tak, že se pod ní skrývají lži, tunely a podvody doslova globální.
Určité nebezpečí se nyní skrývá v tom, jak Le Penová pojedná koincidenci terorismu a migrační vlny. Vedena snahou po vítězství může začít mířit na co největší počet voličů. To by jí vedlo ke zjednodušení problému a k argumentaci na úrovni „střetu civilizací“, čemuž se dosud umně vyhýbala. V tomto případě by se dostala na nebezpečnou trajektorii Německa třicátých let, a možnost „střetu civilizací“ by se stala reálnější.
Avšak její výrok, že je třeba se spojit se všemi státy (včetně těch muslimských, jmenovala výslovně Egypt), které bojují proti Islámskému státu, je nepřehlédnutelným zábleskem světla v temnotách. Osvědčí-li tuto moudrost svými skutky, je možné, že nyní nevyhraje prezidentskou volbu (čímž se na druhou stranu vyhne velmi pravděpodobnému klinči, v němž by byla paralyzována opozičně naladěným parlamentem, který by jí tak v očích voličů znemožnil). Mohla by však položit základy svému úspěchu budoucímu, protože takto nastoupená cesta by dostala Francii do pozice nejen evropské avantgardy, reálně řešící skutečné (nikoliv propagandisticky podvržené a beznadějně vysilující) problémy současného světa.
Jan Schneider v prosinci 1976 připojil svůj podpis pod Chartu 77. Spolupracoval se skupinou The Plastic People of the Universe. V roce 1993 získal Cambridge Certificate in Religious Studies. Od roku 1990 působil ve službách zpravodajských, policejních a vládních, mimo jiné byl ředitelem Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. Od roku 2005 pracuje jako publicista a bezpečnostní analytik.
Článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s nezávislým komentátorským a analytickým webem Argument!
