Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Aktuální (i trvalé) libanonské výzvy

Komentář: Aktuální (i trvalé) libanonské výzvy

„Povolební“ Libanon (ovšem s tím, že volby byly již v květnu) je prakticky bez ustání svírán více či méně závažnými okolnostmi a naléhavými tématy. V praktické rovině lze pozorovat dopad zejména na ekonomiku, kdy jediné, co funguje bez větší vady, je finanční sektor. Ten je ovšem do značné míry omezen jen na sféru bankovnictví a její kontakt se zahraničím, kdy – jak už jsem uváděli dříve – libanonské bankovní domy slouží z velké části pro vysokoprocentní zhodnocování vkladů, přicházejících od zahraničních „sponzorů“. Pozitivní dopady tohoto „přílivu“ peněz ovšem většina obyčejné populace nepocítí, protože ve větší míře do normálního oběhu prostě nejsou puštěny.

Ekonomická diskuse se tak stáčí na několik základních (do značné míry zástupných) témat jako a) syrští uprchlíci a jejich podíl na změnách v libanonské ekonomice, b) role Libanonu coby obchodního mostu pro (ve větší míře stále nepřicházející) obnovu Sýrie, c) (sporná) přidaná hodnota výrobků pocházejících z libanonské ekonomiky, respektive jejich cenová konkurenceschopnost, a tím daná (omezená) možnost pro to, aby se země stala exportní ekonomikou, případně s tím související d) omezené investice všeho druhu (jak ze zahraničí, tak vnitřní, zejména ty do vzdělání – ani jedno není žádná sláva). Libanon je zkrátka tradičně ekonomikou založenou hlavně na službách, přičemž nejvýznamnějšími z nich (pomineme-li již zmíněný bankovní sektor) tkví v pohostinství, tj. zejména hotelnictví a restauračních zařízeních, v menší míře pak v zábavním průmyslu a dalších doplňkových službách. I zde, podobně jako v ostatních, tj. „výrobních“ oborech, ovšem došlo k některým zásadním změnám. Ty se dají shrnout zhruba následovně (přičemž stále se točíme kolem toho samého): a) ubylo zájmu ze zahraničí (at´ již turistů, zajímajících se o pobyt v zemi; odběratelů výrobků zejména ze zemědělství; případně investorů zvažujících založení a zprovoznění podniku neřku-li obchodní zóny apod.), b) stagnuje domácí výroba (zejména stavebnictví), dochází k odlivu mozků, průběžně pokračuje stěhování křesťanů pryč ze země. Vytrvale dochází k poklesu kupní síly obyvatelstva a k nárůstu nezaměstnanosti); mnoho libanonských pracovních pozic c) dlouhodobě převzali Syřané (přičemž zde skutečně není jisté, zda by Libanonci, pokud by na tu kterou příslušnou pozici měli možnost nastoupit, takovou nabídku skutečně přijali). Tak či onak není ekonomická situace nikterak valná.

Jde-li o situaci politickou, točí se hlavní přetahovaná kolem sestavování nového vládního kabinetu. Volby neskončily dle mého názoru jasným vítězstvím ani jedné z hlavních dvou „barikád“, které (stále přesvědčivěji – přičemž nikoli prvoplánově, ale o to jasněji) definuje především postoj k Damašku. Na jedné – „prosyrské“ – straně tak stojí Svobodní patrioti prezidenta Awna, Věrnost Rezistenci (politické křídlo Hizballáhu) a (s určitými výhradami) pak i hnutí Amal (libanonského „Babiše“) Nabíha Berrího. Na straně druhé je to pak (většinově sunnitské) hnutí Budoucnosti (resp. Mustaqbal) Saada Harírího, strana Lebanese Forces (LF, Quwwát Lubnáníja) vedená dlouhodobě vězněným Samírem Dža´dža´, případně (podobně jako s výtkami u Amal do „prosyrské“) do „protisyrské“ kategorie spadající Pokroková socialistická strana vedená Walídem Džumblátem. Úměrně výše uvedenému klíči (prosyrský / protisyrský) se pak k těmto základním pilířům šikují další strany – ať již minoritní arménské (prosyrský Tašnak), křesťanské (prosyrská Marada, spíše protisyrské Falangy / Katá´ib vedené Sámím Džamajjilem), případně minoritní (a majoritní Džumblátově PSP opoziční) drúzská frakce Libanonská demokratická strana vedená Találem Arslanem (sympatizujícím s prezidentem Awnem, jeho zetěm Džibránem Básílem, latentně i Věrností Rezistenci a/či Amalem, v širším plánu pak pochopitelně Damaškem, Moskvou a Teheránem; to vše ve vidině případného výhledového zisku doma v podobě možnosti získání klíčového vlivu na drúzskou komunitu jako takovou).

Tento rámující kontext nenechává moc prostoru k dohodě v prostředí, kdy volby dopadly de facto patem a a) příslušníci obou táborů mají v zásadě stejně křesel, respektive b) teoretická většina, která je na straně prodamašského tábora, může být snadnou negována kolísajícími, nikoli nevýznamnými články (zejména velmi vlivný Amal, zároveň ale i podobně nevypočitatelní a podobně nikoli vlivu prostí PSP). Aktuální konstelace se tak podepisuje na tom, jak dlouho trvá sestavování nové vlády, která ještě zdaleka nespatřila světlo světa. Momentální stav je takový, že neúměrný tlak na vzetí ministerských křesel vyvíjí zejména Samír Dža´dža´ z LF; ten si jednak historicky nese pocit křivdy, jíž se na něm stoupenci Damašku dopustili (11 leté věznění v porovnání s „čestným“ exilem současného prezidenta Míšála Awna – a to za situace, kdy de facto oba byli /byť za jiných okolností/ na té samé – protisyrské – straně barikády ve chvíli, kdy do země roku 1990 vjely syrské tanky ukončit občanskou válku). Zatímco ovšem Awn s vývojem situace v sousední zemi postupně změnil na damašskou vládu pohled, Dža´dža´ v odporu k Damašku jednak vytrval, jednak je i Damaškem samotným (zřejmě trochu plánovitě, ale i z obecnějších důvodů „lidových“ resentimentů vůči jeho hříchům z doby občanské války, zejména kvůli tzv. Ehdenskému masakru) za nepřítele považován. Právě kolektivní paměť a staré křivdy, které ovšem nejsou v žádném případě zapomenuty, staví některé hráče a jednu stranu (Dža´dža´, Saad Harírí, Džamajjilovci – všichni sdílí pocit historické křivdy ze strany prodamašské, resp. „šíitské“ osy), další se šikují naopak na stranu opačnou (již výše uvedený Talál Arslan, neméně významně ale i Sulajnám Frandžíja, tj. hlava hnutí Marada, jehož rodina byla právě v Ehdenu – mj. i rukou tehdy podstatně mladšího Samíra Dža´dža´ – vyvražděna). Za současné situace je tedy do určité míry s podivem, pokud vůči Samíru Dža´dža´ dochází ze strany k ústupkům, faktem nicméně zůstává, že v žádném případě ještě není nic rozhodnuto.

Kromě ryze vnitrolibanonských záležitostí a cílů se na současném stavu v zemi zároveň stále víc profilují i hlavní (dva) světové tábory, kterou jsou v relevanci k Blízkému Východu na a) jedné straně rozděleny (rovněž) dle postoje k Damašku, na b) straně druhé ovšem i postojem ke vztahu Izraele s Íránem. Zatímco USA jsou jasně proizraelské, protiíránské a protisyrské, lze toto o státech Zálivu v čele se Saúdskou Arábií tvrdit jen ve smyslu nepřátelství vůči Teheránu a Damašku; utajená spolupráce či aspoň dílčí koordinace například Saúdské Arábie s Izraelem sice vyloučená není, proces vzájemného oficiálního sbližování mezi sunnitskými monarchiemi Zálivu a Tel Avivem rozhodně ale nijak překotně nepokračuje. Podobně enigmatický je vůči místní situaci i postoj EU – oficiálně je spíš protisyrská, propalestinská, dále silně kritická vůči některým krokům pravicové vlády v Tel Avivu (zejména pokud jde o její postup vůči Palestincům), paralelně ale spíš smířlivá vůči Teheránu, a to – jak se zdá – i za cenu nahněvání si Washingtonu. Výjimkou z oficiálního diskurzu „Bruselu“ je možná postoj některých politických elit zejména východní Evropy (resp. Visegrádu a okolí, případně některých, zejména opozičních politiků Evropy západní), které mají pro Tel Aviv obecně větší pochopení (jež ovšem – zdánlivě paradoxně – dané elity mají zároveň i pro Damašek), přičemž až do nedávna se v tomto blížily Moskvě; ta však zejména v posledních dnech velmi názorně ukázala Izraeli jeho limity, přičemž ještě víc utvrdila ve své loajalitě dva hlavní klíčové partnery na Blízkém Východě, tj. Turecko a Írán.

Libanonci jsou si této konstelace samozřejmě dobře vědomi, ovšem realisticky si nemohou dovolit v zásadě cokoli jiného, než na ni reagovat selektivně, pragmaticky a navýsost prakticky, tj. zejména s ohledem na domácí zisky / ztráty. Dochází-li tedy k rozhodnutím, ústupkům a/či strategickým tahům (z nichž nejvýznamnějším je v současné době bezesporu právě tvorba vlády), děje se tak především s přihlédnutím k tomu, která (resp. které) ze zahraničních mocností a) má v oblasti ne-li největší, tak alespoň silný vliv, stejně jako b) které jej výhledově mít budou, resp. vůdčí štafetu převezmou. Ve hře jsou v zemi cedru po klasickém triu Francie, Saúdská Arábie a Írán v současnosti v zásadě čtyři možní hráči: a), b) poslední dva jmenovaní sponzoři straníků obou svářících se hlavních větví islámu (tj. Írán a KSA), dále c) Spojené státy a – nově – d) Ruská federace. Ta v Libanonu sází na kombinaci a) PR díky své aktivitě kolem země samotné (zejména v Sýrii, ale i celkově na Blízkém Východě), b) posilování svého renomé v posledních letech obecně a globálně, c) náladu obyvatel a stále víc narůstající nespokojenost deprivovaných vrstev nejen muslimského vyznání, podobně jako d) vlastní aktivity (od kulturních až po návrh vyzbrojení libanonské armády).

Právě téma přezbrojení libanonské armády tak, aby byla a) postavena aspoň částečně naroveň síle armády jižního souseda, podobně jako b) jí byla dána možnost kontrolovat vlastní teritorium (především včetně nebe, které Izrael bez sebemenších servítek využívá k přeletům stíhaček kamkoli je potřeba včetně Sýrie) je jedním z největších, byť relativně skrytých témat při sestavování nového kabinetu – konkrétně postu ministra obrany. Není přitom s podivem, že o daný post má eminentní zájem právě Samír Dža´dža´, který by v případě jmenování do něj velmi pravděpodobně zaručil to, že současný status quo (tj. USA a dalšími západními i zálivovými zeměmi /Izraeli/ „garantované“ úmyslné technologické podvybavení libanonské armády) by se nezměnil – stejně jako to, že by b) do pozice dodavatele jistě nezískaly přístup ruské firmy. Ty o to přitom – s mírou jistoty téměř stoprocentní – v koordinaci s Kremlem nenápadně, ale vytrvale a dlouhodobě usilují.

Na druhé straně – dostane-li daný post element prodamašský, lze očekávat možná postupnou, ale jistě cílevědomou snahu o prolomení této léta neměnné situace. Došlo-li by k takové alternativě, dost pravděpodobně by se tak stalo synchronizovaně s dalšími procesy ve společnosti, každopádně tak, aby takový krok měl co nejširší podporu veřejnosti.

I proto možná není s podivem, že věci tentokrát „tak trvají“ – v Bejrútu se nyní dost pravděpodobně nehraje o málo. Výstup, jaký dosavadní pokusy o řešení přinesou, totiž dost pravděpodobně rozhodne nejen o nejbližší budoucnosti, ale do značné míry i o budoucí povaze a hlavní geopolitické orientaci země jako takové.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts