Bezprostřední vývoj na Blízkém Východě momentálně neumožňuje moc kategorických odpovědí, a kdo je nabízí, má buď křišťálovou kouli, nebo prioritní přístup do většiny královských a prezidentských paláců či aspoň jejich kuloárů, případně sám politiku Blízkého Východu tvoří nebo aspoň silně ovlivňuje. Nespadáme-li do některé z výše uvedených kategorií a chceme-li se přesto k věci nějak vyjadřovat, je tím nejlepším, co můžeme udělat, pokusit se aspoň obstojně ptát.
První dotaz může padnout hned k malé, ale zřejmě nejpřekvapivější zprávě ze soboty, tj. rezignaci Saada Harírího z postu libanonského premiéra. Otázky, které se nabízejí, jsou zhruba tyto: Proč se zhruba poslední měsíc Harírí výrazněji přimkl k prezidentu Míšálu Awnovi, když následně prohlásí, že odstupuje, protože mu vadí způsob, jakým Hizballáh ovlivňuje, parafrázuji, „veškeré dění“ (a tedy nutně i Awna)? Proč Harírí do Saúdské Arábie vždy letí v takovém stylu, jak kdyby tam šel na konzultace, respektive pro rozumy, tj. proč dlouhodobě vystavuje Saúdskou Arábii diskreditaci ve smyslu (zřejmě oprávněného) podezření, že ta ho úkoluje a on v Libanonu působí spíš jako její vyslanec / agent? A proč vystavuje takové potenciální diskreditaci i sám sebe? Proč se formát jako Harírí, který je schopen mluvil prakticky z fleku před celými zástupy velmi inteligentních lidí, z nichž leckteří si v životě prošli svým, najednou o sebe strachuje, respektive proč mu není stydno – je-li premiérem v konstelaci, která v místě a čase je, jaká je – otevřeně přiznat, že se bojí o život? To nevěděl, do čeho jde, anebo to zjistil až teď? Proč dva tři dny před oznámením toho, že rezignuje, dává na sociální sítě fotky s „obyčejnými lidmi“, jako by si chtěl zvyšovat PR a asi i působit, že se nic neděje?
Klíčový dotaz se přitom stále točí kolem toho samého: Proč Harírí junior vždycky vše zásadní činí s KSA za zády? Je to proto, že nemá vlastní názor, proto, že takový styl práce přejal od otce, anebo proto, že tím zásadním vzkazem není jen to, co říká on sám, ale vzkaz či „poselství“ celkové, které formát, v němž je podává (tj. co, kdy, kde, za jakých okolností apod. řekne), má: zde konkrétně s KSA v zády, a jaksi „tváří v tvář“ Hizbulláhu, potažmo Íránu? Stojí ale někomu, kdo je natolik vzdělaný, inteligentní a svým způsobem i „normální“ jako Saad Harírí, za to, aby ve finále vypadal jako totální loutka Rijádu? Anebo je to taky jen jedna z věcí, které si pak přičte na účet toho, co vše obětoval na oltář vlasti? Nevypadá to pak ale spíš, že na oltář vlasti obětoval nikoli sebe, ale právě svou rezignaci – která má nejen vyslat vzkaz, ale i vytvořit vakuum, které bude postupně vyplněno čímkoli, včetně vstupů, jež budou situaci destabilizovat? Zde totiž moc nechápu, pro koho Harírí takový potenciálně fatální scénář připravuje – a nechce se mi věřit tomu, že i takhle nezodpovědné riskování je jeho služba vlasti a lidem, které údajně tak miluje…
Ptáme-li se dál, můžeme přejít k Hizballáhu, resp. k tomu, jaký k němu Záliv (i Západ) chovají vztah. Protože pomyslné otázky „směrem“ k apriorně anti-íránskému Zálivu nemá snad ani smysl formulovat, ptejme se tedy maje na mysli Západ: Která ze západních zemí kdy objektivně uznala pozitivní roli, kterou Hizballáh sehrál ve stabilizaci rozhárané situace v Sýrii? Kdo měl odvahu veřejně ocenit objektivně prospěšnou a skutečně obětavou práci a nasazení bojovníků organizace, kteří po víc než 5 let ztráceli životy pro to, aby syrská společnost zůstala tím, čím byla, tj. sekulární a modernizující se komunitou? Takovou, které pod nohy mohli házet klacky snad jen poblázněná média, psychopatičtí novináři, muslimští fanatici, machos s mentalitou středověkých tmářů či nadnárodní entity, kterým taková forma destabilizace mohla vyhovovat? Který západní politik kdy ocenil roli Hizballáhu při ochraně Libanonu – bez něj by už dávno došlo k sektářskému násilí, výraznému posílení konfesně-politických a rodinných milic a návratu zpět do stavu občanské války z let 1975 – 1990?
Jedině ten, kdo toto objektivně a spravedlivě udělal, má právo vyjádřit případné obavy například v tom smyslu, že míra kompenzace, kterou si organizace bude mít tendenci za své služby regionu nárokovat, může u libanonských sousedů (= v Izraeli) či v jeho okolí vzbudit pocit, že bude výše uvedeným zásluhám proporčně neúměrná. To ale bude stále jen jeden subjektivní vstup do diskuse, na který lze ze strany Hizballáhu čekat protinázor – tak totiž legitimní diskuse vypadá.
Problém je nicméně v tom, že takovou diskusi se vůbec nikdo začít neobtěžuje. Hizballáh byl všem chytrákům dobrý jen na to, aby ze Sýrie i regionu odstranil problém přebujelého salafismu, přičemž v momentě, kdy se tak stalo, by z pohledu těch samých chytráků bylo asi ideální, kdyby jednoduše „zmizel“.
Zde bych se ale ptal dál: Kde jste, vy chytráci, byli, když se problém tvořil? Kde jste byli, když se s ním vámi tak kritizovaní Rusové, Írán a jemu loajální prali? A pokud vám to už tehdy vadilo, proč jste se do boje či prevenci teroru nevložili sami či jste na případné rozpory nebo problémy neupozorňovali už tehdy? Osobně si myslím, že bycha pozdě honit, případně že po bitvě je každý generál, tj. až bude kohokoli příště cokoli znepokojovat, měl by, podobě jako před manželským polibkem, promluvit rovnou, anebo mlčet navždy. Dle mého názoru probíhá íránský sňatek s Levantou velmi elegantně, zdárně a úspěšně; rozhodně lépe než únos Európy všemi možnými neo- či post- trendy – k němuž dochází za bílého dne, za pasivity evropských bezpečnostních složek, a v průběhu celých několika posledních let.
Další na řadě jsou elementární nejasnosti týkající se Saúdské Arábie: Kdy začal proces tzv. reforem, respektive co stálo u zrodu určitých „změn“, které v Království momentálně probíhají? Bylo počátkem odstavení šéfa tajných protisyrských operací Bandara bin Sultána (2014) a úmrtí bývalého krále Abdulláha (2015), nebo celý proces začal ještě dřív? Co je vlastně důvodem, obsahem a hlavně cílem saúdských reforem? Kdo je jejich duchovním otcem, kdo režisérem a komu připadne ve finále moc, hlavně ale jakým procesem? Hlasováním starců? Jde tam opravdu o reformy strukturální a obsahové, nebo jen o vytvoření kosmetických úprav, které budou dojem reforem budit, přičemž cílem bude to, aby moc zůstala stále v rodu Saúdů (= tedy v úzkém kruhu vyvolených uprostřed nich; protože moc tam tak či onak zůstane) a s wahhábitským kněžstvem i „duchovním disentem“ (čti: inspirátory salafismu) ze zemí, kde je tento disent „pronásledován (sekulárními) režimy“, byla uzavřena dohoda ve stylu vlk se nažral a koza zůstala celá? Protože rozhodně nelze zapomínat na to, že dům Saúdů stále ještě je jen jedna strana mince, jejíž rub (či líc?) tvoří právě wahhábitští kněží. I kdyby byl vážně myšlen proces určité odluky „světské moci od církevní“, o kterém se již dřív uvažovalo či spekulovalo, jak bude znít odpověď na nerudovskou otázku týkající se právě armády kleriků? A „kam s nimi“ by bylo na místě řešit minimálně na základě zkušenosti s tím, co se stalo, když si na Jana Nerudu nevzpomněli ve chvíli, kdy propouštěli kompletní Saddámovo důstojnictvo, jež se následně, frustrováno společenským zneuznáním, stalo významným komponentem pozdějšího islamistického teroru.
Ale máme tu i další otázky, týkající se ještě víc současnosti a hlavních výzev: Do jaké míry jde jen o reformy a do jaké míry o skrytou formu saúdského (sunnitského) boje proti (šíitskému) Íránu? Má například („poddaný“, tj. nikoli člen královské rodiny) Ádil Džubajr zapotřebí plýtvat svou inteligencí, talentem i reputací, které by jinak mohl na maximum zúročit v konstruktivní zahraniční politice, na to, aby se zanášel íránskou problematikou, Asadem či Hizballáhem víc než je nutné? A má-li něco takového zapotřebí poměrně konfrontační a asi i diplomaticky méně nadaný Thámir Sabhán, pak opět nechápu jediné: proč má zapotřebí se s ním bavit, jím se zaštiťovat a jemu dělat v zásadě poskoka Saad Harírí?
I toto svědčí ve prospěch teorie, že saúdské reformy dost dobře mohou být a) koncipované především tak, aby Západu sebraly z plachet vítr co do možné kritiky Království, přičemž ovšem jejich podstatou zůstává b) konsolidace regionální pozice (implicitně zřejmě počítající právě s utuženou podporou „možnosti jakékoli kritiky Království zbaveného“ Západu) proti Íránu a tomu, co Saúdové a další sunnité vnímají jako jeho „nehorázný“ postup regionem. Že se v rámci těchto „kosmetických reforem“ trochu přeskupí mocenská pyramida, odstraní se ti, co si již stihli vydělat, a k moci i zdrojům se dostanou noví, „neokoukaní“, lze v zásadě považovat za místní folklór, resp. saúdskou „živelnou demokracii“ či ještě lépe: integrální a všeobecně očekávatelnou součást daných změn a „reforem“. Ostatně: Saad Harírí by přeci do holportu s někým špatným nešel, že ne?
Jde-li o Katar, Izrael, USA: Pokud saúdská „nezávislá politika“ začala a) píárovým („nemáme rádi teroristy“), b) strategickým („neutralizovaný problematický a potenciálně vlivný ministát nás v dalším postupu nebude ohrožovat“), ale i c) ekonomicky užitečným („zbavíme se nepříjemného konkurenta“) zablokováním Kataru a nyní se přehoupla do prakticky již vyloženě ofenzivní fáze (= 1. Harírího rezignace ohlášená z Rijádu, 2. spektakulární protidiverzní zásah mladého saúdského aspiranta moci Muhammada bin Salmána, stejně jako 3. zneškodnění rakety vypálené šíity z Jemenu a 4. výhružka adresovaná Íránu – to vše během cca 72 hodin), není na místě předpokládat, že někde „mezi“ mohlo dojít k dohodě se dvěma dalšími ranaři (= samozřejmě USA a Izrael), bez kterých by se takový tah nemohl obejít, resp. nemohl by mít v dlouhodobém horizontu šanci na úspěch? Zatímco Trump byl v kontaktu s Rijádem poměrně často a rád, Izraelci oficiálně nic nepřipustili, nicméně neoficiálně o možnosti určitých (stylizovaně vyjádřeno) „přirozených aliancí s některými státy z regionu“ spekulují. Jasné přitom je, že spíš než obchod je zajímá bezpečnost, respektive „sdílený nepřítel“ (= Írán); zřejmé je nicméně i to, že za „starých sestav“ by takové aliance byly nemyslitelné – aspoň tedy na saúdské straně. Lze se tedy dost dobře domnívat, že až v KSA sedne prach, naskytne se nám dost možná dost pozměněný obraz a ochota k formám spolupráce do té doby netušeným.
Dál zde máme Irák: Zatímco na Sýrii si (nejen) Saúdové vylámali zuby, praktikují poměrně zajímavou politiku vůči Bagdádu. Ta do značné míry vychází z toho, že Irák „nabízí“ podobné konfesní podhoubí jako Libanon, ovšem bez výraznějšího křesťanského elementu (ten by sice teoreticky mohli suplovat Kurdi, nicméně ta paralela není zcela přesná). Tak či onak jsme určitá hlavní dilemata nedávno ukázali zde, přičemž souhrnně lze říci, že a) zatímco Írán sází na irácký „lid“ a irácké „šíity“ či „utlačované“ (což iráčtí šíité už dnes zas tak moc nejsou), Saúdské Arábii, respektive „sunnitským silám v regionu“ se momentálně zřejmě daří b) získat na svou stranu prezidenta Abádího i s jeho „státnickou“, pro-občanskou politikou (přičemž se lze úspěšně ptát, zda se tím KSA zároveň tak trochu nesnaží vytvořit obrázek či naději toho, že se k podobné politice, neřku-li občanské společnosti má vůli přiblížit i sama, nebo s ní aspoň „sympatizovat“ – a tím právě zmást Západ či jej aspoň dostatečně zbavit protiargumentů, a tedy jej pro další postup získat na svou stranu). Jak jsme již před časem nicméně ukázali i zde, KSA a Turecku se zřejmě velmi efektivně daří c) získávat na svou stranu i jednu z nejzásadnějších iráckých šíitských (!) osobností, navíc s velmi silným zázemím u (opravdu) nejnuznějších (a tedy sice potřebných, voličsky ovšem potenciálně velmi silných) vrstev.
Jde-li o Turecko, lze se ptát jediné: Jak je možné, že mu dlouhodobě prochází koordinace s Nusrou v Idlibu, respektive neustálá podpora protiasadovských povstalců na severu Sýrie? Vzhledem k tomu, že se Turecko dost často potkává na všech nejrůznějších Astanách a Ženevách jak s Íránem, tak s Ruskem, nelze vyloučit určitou formu dohody či aspoň vzájemné tolerance obou / všech tří stran. Rusové si přitom za to jistě něco řeknou, podobně jako Íránci.
I proto lze pochopit, že KSA a další státy Zálivu se ve své politice na Turecko již zcela nespoléhají – a to i přes to, že potenciálně a) by jako „sunnitská“ země mělo hrát s nimi, nehledě na to, že b) přinejmenším vůle a z ní pramenící energie i rozhodnost zničit Sýrii v té podobě, jaká existovala na počátku války proti Damašku, byla u Turecka i KSA v podstatě stejně, ne-li sdílená. Na druhé straně je ale faktem, že a) stará saúdská generace už byla vyměněna, b) zatímco Turecko je muslimskobratrské, je Království (a v podstatě i všechny režimy „Zálivu“) stále spíš wahhábistické, salafistické, „hanbalovské“; v neposlední řadě mají obě země nejen rozdílné výchozí předpoklady, ale hlavně různé cíle, nehledě na to, že obě jsou si coby potenciální „pokračovatelé chalífátu“ či určití „sunnitští hegemoni“ svým způsobem i konkurenty. Pak lze určitý (momentálně tedy dost velký) vzájemný distanc i pochopit. Osobně k tomu dodávám: Jedině dobře!
Jde-li o Rusko, nabídne se možná jediná otázka, a to zdánlivě nesouvisející: Ono jim nevadí, že prodají někomu obranný raketový systém, a tím pádem ti kupující mohou do detailu zjistit, jak vypadá a čím či jak se tedy i sami Rusové budou bránit? Zde bych řekl, že velmi pravděpodobně ne: Rusové jsou možná leckomu pro smích, ale takový smích je častokrát smíchem představivostí méně nadaného jedince. Je totiž prakticky nemyslitelné, že by Rusové ve chvíli, kdy uvedou „na trh“ něco jako S400, nebyli o technologický krok či dva dál (již dříve avizované S500, ovšem dost pravděpodobně nejen to). Pokud to tak je, lze vyvodit v zásadě dvojí: jak Turci, tak Saúdi (a kdoví kdo další ještě) se a) za velké peníze vybaví relativně zastaralou generací vzdušné obrany – zatímco Rusové sami se dost pravděpodobně b) už jen na danou (momentálně skoro do celého světa úspěšně distribuovanou) „současnou“ řadu nespoléhají.
Zároveň může platit, že pokud by se pod vedením Saúdů a/či Turků časem (opět) vytvořila případná „velká regionální aliance“ v podobě jakési „sunnitské ligy“ , dost možná by ji v rozletu zásadním způsobem mohlo brzdit vědomí, že Rusové mají o jejich protivzdušné obraně v zásadě velmi přesnou představu. Na pravé úmysly Ankary i Rijádu tak může nepřímo ukázat i to, zda se nakonec pro avizované akvizice skutečně rozhodnou – anebo do poslední chvíle zůstane jen u předstírání zájmu.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
