V Ženevě se v těchto dnech (18 – 19. červen 2018) koná další z jednání, které mají za cíl přiblížit se řešení situace v Sýrii. Hlavní vyjednavač OSN Staffan de Mistura sezval lídry Ruska, Turecka a Íránu k obsahovým a procedurálním diskusím nad podobou tělesa, které bude dozorovat a spoluvytvářet nový – či revidovaný – text syrské ústavy.
I po stabilizaci situace na většině území nepřestává být Sýrie centrem, respektive středobodem blízkovýchodního dění. Jak se silový konflikt postupně přelévá do hledání politického řešení, stává se novým kolbištěm právní sféra – jednak v otázce, zda vůbec (a pokud ano, pak jak) pojmout novou podobu ústavy, jednak pokud jde o to, jak bude vypadat nový investiční zákon, který by měl do země znovu nalákat zahraniční kapitál nutný k dalšímu nastartování ekonomiky.
Zatímco právní kroky týkající se státní (či „státotvorné“) jurisdikce zdají se být zásadním předpokladem toho, aby měla poválečná Sýrie vůbec naději na to být mezinárodním společenstvím alespoň trochu „brána vážně“, je pro investory hlavním imperativem alespoň elementární pocit bezpečnosti a předvídatelnosti. Na druhé straně, co si budeme nalhávat, i ten umí „mezinárodní společenství“ (například pomocí pozitivního PR v médiích) vytvořit – ovšem pokud jdou věci podle jeho představ. Je nicméně stále otázka, nakolik Sýrie či další státy „mezinárodní společenství“ nutně potřebují ke svému přežití, respektive zdali má hlas „mezinárodního společenství“ stále stejnou váhu jako kdysi – případně co to vlastně „mezinárodní společenství“ (tím spíš ve stále vícepolárnějším světě) znamená.
I tak lze rozhodně souhlasit s tím, že zcela zásadním předpokladem jakéhokoli smysluplného a komplexnějšího ekonomického restartu je (aspoň dlouhodobá, ideálně trvalá) absence pocitu zmaru či bezprostředního ohrožení. V tomto směru jsou v Sýrii stabilizovány prakticky všechny nejobydlenější oblasti (osa Aleppo – Dará, dále Pobřeží), v zásadě s výjimkou potenciálně volatilního Idlibu. Sem byli v průběhu posledních let a zejména měsíců svezeni extrémisté prakticky ze všech hlavních syrských bojišť, přičemž a) místní s nimi nesympatizují, b) zpět do vnitrozemí se dané extremistické formace vracet nebudou, c) Turecko je na své území s největší pravděpodobností nepustí. Možnosti tedy spočívají buď v a) nějaké formě integrace do místní společnosti (nepravděpodobné), nebo v b) nějaké formě eliminace či aspoň neutralizace daných formací vnitrosyrským či externím zásahem; případně vkoordinací obojího.
Do určité míry nevyjasněná je dál situace v kurdských oblastech (oblast tzv. „Rožavy“ – hlavně cca severní Sýrie včetně okolí Kámišlí a Hasaka), kde je momentálně v řešení možnost diplomatického, nebo silového návratu kurdských teritorií pod plnou správu Damašku. Podobné korekce probíhají v oblasti Dajr az-Zawru (východ Sýrie, poblíž irácké hranice), stejně jako na jihozápadě, tj. nedaleko jordánských a zejména izraelských hranic. Určitým „štěstím“ všech daných oblastí je to, že a) se podařilo dostat je na „mapu“ světových médií a jejich relevance (a tedy i význam) se úspěšně zdají být „celosvětové“, stejně jako to, že b) v daných místech došlo k takovému promísení silových vlivů, že nechce-li kdokoli riskovat totální konflikt, upřednostní v daných případech vždy spíš diplomatické řešení.
Kromě domácích syrských bezpečnostních složek nepřestávají být dominantním garantem bezpečnosti v zemi Rusové, následováni uskupeními loajálními Íránu. Protiváhou těmto legálním provládním silám je jednak kvazilegální (Damaškem určitě neodsouhlasená, Moskvou nicméně v rámci jakési širší dohody zřejmě tolerovaná) turecká přítomnost v oblastech mezi Afrínem, Bábem a Džarábulusem. Turecká přítomnost zde sice vykazuje rysy ekonomické aktivity, nicméně primárně slouží jako klín vražený mezi před-a zaeurfratské kurské komunity severní Sýrie. Ryze ilegální je pak přítomnost USA, která nicméně psychologicky slouží k dalšími posilování legitimity a obliby přítomnosti (zejména) ruské. Na rovině symbolické je v zemi (a na jednáních o její budoucnosti) přítomna OSN, a to v osobě hlavního vyjednavače Staffana de Mistury.
Právě diplomatická jednání (Astana, Ženeva, Soči) jsou v zásadě odrazem dění na (bitevním) poli. Z tohoto pohledu (a, chceme-li, i v určité narážce na výše uvedenou zmínku o mezinárodním společenství) je zcela markantní to, jakou míru svrchovanosti, respektu a kredibility si bylo schopno stran řešení syrského konfliktu prosadit (neamerické, nezápadní) trio Rusko, Turecko, Írán. Dříve div ne vysmívané konference v Astaně i Soči se staly nejen „kanonickou“ součástí „kodexu“ hledání řešení pro Sýrii, ale v zásadě i stěžejními kapitolami celého diplomatického seriálu. Pokud byli dříve do Ženevy Rusové či Íránci vpouštěni s úšklebkem či jen „do počtu“, jsou za možnost účastnit se jednání s nimi v tom samém místě momentálně rádi Američané i Evropané, případně „turecká“ či „saúdská“ opozice – a to proto, že se zde mohou bez ztráty tváře, tj. na „svém“ („západním“) terénu, k diskusi, které evidentně nese plody a zjednává si čím dál větší renomé, připojit, a tím si zajistit i jakous takous naději na to, že je později v rámci jakéhokoli dalšího vývoje někdo bude brát vážně.
Právě konference, jako byla zrovna proběhlá ženevská, tak syrský konflikt postupně směřují k řešení. Děje se tak nicméně charakteristickým způsobem, který možná jednou bude mít svůj vlastní název (či zlidovělý termín např. typu „salámová metoda“). Jeho zásadním rysem je, že všechny strany – nijak nespěchajíce – postupně „rotují“ kolem čehosi, co bylo zprvu jen velmi efemerní a v zásadě nemělo jediný pevný, referenční bod. Čím více ale v takových širokých soustředných kruzích dané skupiny dané vágní „nic“ obkružují, tím víc je definují a křešou z něj konkrétnější obrysy; tím blíž se mu zároveň přibližují. Konference pak představují milníky, které postupně dávají každým dalším jednáním a jejich výstupům pevnější tvary a implicitně (ale i reálně) nutnou legitimitu. Jde tak o jakousi ukázku „průběžné“ realpolitiky kombinované s brikoláží, a to nejen obsahem, ale především formou: vše probíhá naprosto živelně, pragmaticky, zároveň originálně a hlavně téměř vždy „bezprecedentně“ – resp. každé jednání jako by samo o sobě bylo svým vlastním vzorem a zpětně vzato i jakousi „procedurální konstantou“, nadále neměnnou systémovou součástí celého procesu. Hybridní forma syrského míru tak v zásadě spočívá na jakési sérií pokusů a omylů, tápání, hledání a kladení základů – které se nicméně postupně, svým zvláštním spirálovitým způsobem posouvá vpřed.
Lze předpokládat, že původní široké orbity jednotlivých jednání (tj. jak dlouhé odstupy mezi nimi, tak názorové propasti mezi jednotlivými stranami) se budou postupně zmenšovat a sled i obměna diskusními vstupy budou postupně akcelerovat – až dojde zničehonic k velmi rychlé akci, která se (v ekonomické a obchodní realitě, tj. běžném životě) skokově přemění v závod investorů. To si v zásadě vynutí poptávku po ještě pevnějším a trvalém politickém řešení, představujícím definitivní vymezení jasného rámce pro investice zajišťující příliv peněz do vyprahlé syrské ekonomiky. Jakmile dojde k tomuto, bude vše pro restart ekonomiky připraveno, přičemž s garancí i skokového zhodnocení vložených prostředků, úsilí i času – jen je samozřejmě třeba nenastoupit do tohoto syrského investičního „bitcoinu“ příliš pozdě.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
