Jak správně padlo kdesi v médiích v posledních dnech, americký prezident dosud nespecifikoval své záměry a přístupy vůči Sýrii. Do éteru zazněly jakési trumpoviny typu „bezpečné zóny“ či „boots on the ground“, v reálu se ale zatím nic (kromě stažení finanční pomoci „umírněným“ rebelům – což rozhodně není málo!) nestalo. Tím, že Trump čeká, se věc nevysvětluje, protože nutně přichází otázka, na co čeká.
Podle mého názoru z velké části na to, jak dopadnou francouzské volby, případně aspoň na to, jestli bude mít Marine Le Penová jasné preference. Francie je zemí, která co do pokrytectví establishmentu vůči Sýrii v posledních letech nijak nezaostávala za předními regionálními sponzory teroristické invaze, která měla za cíl zničit syrský stát. Není se čemu divit, stačí se podívat na to, kdo všechno ze syrských opozičníků staré generace (tj. těch, kteří se rozhádali ještě s Háfizem Asadem) ve Francii žije. Pokud připustíme, že minimálně část západoevropského establishmentu je průběžně a vytrvale korumpována přísunem peněz ze Zálivu, přičemž minimálně část z těchto peněz jde na všemožnou ideologickou indoktrinaci s cílem diskreditovat syrský stát, pak je Francie v této praxi výkladní skříní.
V diplomatických kuloárech je mimochodem dodnes v živé paměti velmi ostrý nátlak, který francouzští diplomaté vyvíjeli na české zástupce, když se je snažili přesvědčit, aby přestali držet ambasádu v Damašku. Kdysi si člověk mohl myslet, že to je kvůli francouzským ambicím na získání co největších zakázek v postkonfliktní Sýrii. Když ale s odstupem času vidíme nekompetenci a řemeslné fušerství francouzské vládní garnitury, stejně jako si připustíme fakt, že syrská vláda s jakýmkoli reprezentantem současného francouzského establishmentu spolupracovat nebude, lze dost dobře věřit tomu, že to bylo z pouhé servility, absence vlastního názoru, slabosti a vidiny osobního prospěchu. Národní zájmy za tím opravdu nestály, to by se Francie chovala již dávno jinak.
S příchodem Le Penové se ovšem situace může změnit: stará politická garnitura půjde od válu, čímž syrská opozice uhnízděná v Paříži (a ve většině případů – nikoli ale bez výjimky – v již pokročile důchodovém věku) přijde jak o své loutky, tak bude spatřována jako potenciálně rušivý faktor pro konstruktivní rozvoj vztahů se Sýrií. Střízlivě lze předpokládat i to, že v případě vítězství Le Penové syrská vláda za působením minulých francouzských vlád (které v syrských očích ztělesňují nejen francouzskou, ale i celounijní nespravedlnost a zradu vůči Damašku) udělá tlustou čáru a začne s Francií od znova. Takový nový vztah ale předpokládá jednání založené na vzájemném respektu, uznání identity protějšku a absenci jakékoli snahy o zpochybňování územní, právní či společenské autority, kterou (na kterémkoli teritoriu) vykonává jediný svrchovaný element, a tím je pochopitelně stát. Zatímco Le Penová toto garantuje, současná francouzská garnitura jedná přesně opačně; otázkou ovšem je, zda tak činí o své vůli, respektive nakolik je to vůle obyčejných Francouzů.
„Obyčejní Francouzi“ rozhodnou cca za dva měsíce. Le Penová mezitím bude mít čas na další PR, třeba i podobného střihu jako toto pondělí s libanonským prezidentem Awnem (viz foto). Šlo o první setkání prezidentské kandidátky s úřadující hlavou státu a nelze se přitom neptat: setkával by se s ní Awn, který má situaci v Sýrii z první ruky, jen tak bez důvodu? Přitom i z její strany tam lze číst více méně méně jasný vzkaz mezi řádky: Potkávám se s lidmi, kteří myslí jako já a tato setkání jsou avízem toho, jak k věcem budu přistupovat po (případném) zvolení. Ve světle toho lze názorněji pochopit i to, že Le Penová půjde raději s Klausem na pivo, než aby se sešla někde v salónu třeba s Kiskou.
Mám-li shrnout, případný nástup Le Penové bude znamenat téměř jistou eliminaci (celoevropského) vlivu, který „francouzská“ část syrské opozice má. Purifikačně – detoxikační kůra, kterou si zřejmě sám (či na doporučení Ruska) naordinoval turecký prezident Erdoğan ve snaze zachovat si regionální tvář i vliv, v Turecku usídlenou opozici také určitým způsobem oslabila. Záliv se ve věci Sýrie postupně diskredituje sám (v Saúdské Arábie zároveň probíhají nutné změny ve vnitřní politice a celkovém uspořádání společnosti – jinak se možná celý „dům Saúdů“ rozpadne jak domek z karet). Velká Británie, druhá v žebříčku evropského protisyrského pokrytectví a selektivní slepoty, si také nově řeší vlastní politiku po svém a s jiným vedením. Dva měsíce zbývající do francouzských voleb tedy představují určité interregnum, během něhož ještě nutně nemusí docházet ke kategorickým závěrům, věc se ale dost pravděpodobně sune ke konstruktivnímu řešení. K němu je samozřejmě potřeba eliminace či zásadní omezení protitlaků, z nichž právě ten francouzský je tím (sice nejméně viditelným, ale) zásadním.
Trump (nebo spíš ten, kdo mu to – podle mě správně – poradil) tedy může vyčkávat, jak se věci ve Francii vyvrbí. Bez francouzské politické vůle (která se dosud projevuje hlavně vydíráním ostatních) by se totiž nic dlouhodobě a stabilně nevyřešilo. Důvod je prostý – jedno z posledních center mezinárodní agrese proti syrské suverenitě by stále ještě nebylo eliminováno.
Ondřej Krátký, Dealtrade Group / Rebuildsyria.cz
